close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Memory

6. listopadu 2013 v 23:43 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Jako by sněžilo a foukal chladný vítr. Jako kdyby padala polední tma. Přivírám oči a tiše si šeptám refrén křaplavého hlasu Joanny Newsom. Pouštím draky ponořený do vany, dýchám horký vzduch naplněný vločkami. Před zraky, napůl zatemněnými očními víčky, plují obrazy. Obrazy minulostí. Vzpomínky na pocity. Obrazy, které vypisuji slovy.
Čas, kdy jsem se pokládal do země a poslouchal, jak Dido říká Aeneovi: "Omnia vincit amor et nos cedamus amori."
A ta slova s láskou šeptaná, avšak nikdy nepochopená. (Křehká krása se překladem bortí.)
Vzpomínal jsem.
A už nevím na co. Snad na radost. Snad na smutek. Snad na to, co nikdy nebylo.
Vzpomínal jsem.
Na něžná slůvka, která mi řekla lištička. Na slůvka, která stále nosím u sebe na kartičce ze čtvrtky popsané inkoustovým perem.
Na horké dny u moře. Na dny proložené Jménem růže a nadlidskou literaturou. Na dny v doufání a v očekávání.
Vzpomínám na křehkost latinského jazyka.
Myslím na jemnost filosofických úvah. (Stejně otravné jako pavučina, když se do nich zamotáte. Ale stejně tak nádherné, když se na ně jen díváte.)
Kolik stop mého života poznamenalo tehdejší rozhodnutí?

(Kde jsem teď?)

Tisíc nezodpovězených otázek. (A tisíce odpovědí, na které se nikdo neptal.)

Klusem.

("Radši trysk mám nežli klus
musí lejt a ne jen kapat")

I'm too attached to a poem... I forget the truth that lacks lyricism.
A was so drawn to the heat that I forget that I must eat.

A kde jsem se to vlastně ztratil?
(Tady.)

Skutečný jsem jen zde. A co je venku?
(Kde tluče moje srdce?)
(A čí dlaně ho rozdrtí?)

Všechno se mlží a všechno mžourá.

Kdyby hvězdy byly hudba, hrála by je harfa.
Nepadám.
Neumím kráčet po hladině Vltavy. (A ani z Vyšehradu nepoletím.)
Jen cestou do školy v úžasu zakláním hlavu a vzhlížím k Nuselskému mostu. A pak přivírám oči a myslím se zvráceně slastným pocitem na lidi, kteří z něj skákali na místo, kde právě teď projíždí tramvaj, ve které sedím.
S tichým potěšením koukám na přehlížené Memento mori sebevrahům.
S tichým potěšením odjíždím a vyžívám se v pomíjivosti. Ač se jí sám k smrti bojím. (K úzkosti se jí děsím.)

A nečeká mě nic.

Kudy? (Kam?)

Stopy. Všude jsou stopy. Stopy vzpomínek, stopy budoucnosti, stopy křehkosti, stopy pomíjivosti. Jako bych všude šel. Jako kdyby všude bylo to, co hledám.
A stejně to nikde nenacházím.
Miluji paradoxy života.
Nesnáším paradoxy života.
(Co jsou to paradoxy života? Nejasný pojem bez jasné definice, jen pseudohluboký výtvor choré mysli, která přede své vlastní pavučiny a tvoří z nich hedvábný kokon, aniž by věděla, že hedvábí není z pavučin. Je to jen slovo. Jen obrat. Jen jedna nit v celkovém plátnu látky.)

Nechávám se vést. Nechávám se vodit k pomněnkám a k zapomnění. Nechávám se vést zpět. K něčemu, co jsem kdysi ztratil. (Kde jsi to viděl naposledy?)
Vracím se. Beru si. A cesta zpět vpřed není stejná.
Nic nebude stejné.
(Všechno bude stejné. Na chlup.)
Vše se změní! Vše půjde blíže ke křišťálové křehkosti!
(Jen proto, že čtu poezii?)
(Jen proto, že čtu Šiktance?)
("modrá žilka prostřed nebe, modrá žilka prostřed hrudi")
(už ani on neobsahuje tu stříbřitou úzkost plynoucí do modra)

Je tu něco tichého. Něco jemného. Ve mně a v mém pokoji. Něco tak dlouho ztraceného.
Jsem.
Nejsem. Vůbec nejsem.
Jsem.

(Jsem zapomenut.)
(remember me but, oh, forget my fate)

Jsem. Žiji. Dýchám.
(A co z toho je skutečné?)

Jsem! Žiji! Dýchám!
A zapomínám.
Ztrácím.
A mizím.

Jako jemný mlžný opar, jako ten v letní šestou ranní hodinu nad polem táhnoucím se od vesnice k vesnici. Opar prozářený sluncem, plynoucí nad klasy nezúčastněně a přesto tak živě.

Sním.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama