I'm laying down, eating snow
A říkal jsem si, že nikdy víc. A ani nevím co.
(A ani netuším).
Někdy se zastavím a říkam si: Co to...?
Jak jsem se změnil!
Jako bych dříve dýchal jiný vzduch.
Jako by se změnil svět.
Mám toho víc, či mám toho méně?
(A tolik zapomínám!)
Jako by padla mlha.
Avšak ne taková ta kouzelná, melancholická. Ta mlha, která tu je pro snílky a tesklivce, pro sebevrahy a zatracence. Jako by padla mlha hnusná, odtažitá, neosobní. Mlha, která nespojuje, ale odděluje. Mlha, která jen mate, jen zatemňuje, avšak nedává možnost inspirace či nového náhledu.
Padá. A my padáme s ní. A ztrácíme se v ní. (A nic není- - -)
A pak se ocitáme tam, kde jsme. (A nevíme, netušíme.)
Jak mohly takové začátky dojít k takovým koncům?
Jak mohlo takové tehdy dojít k takovému teď?
(Kdo zná odpověď?)
Nezbývá než si zamlžit mysl alkoholovými opary a tančit po pokoji do rytmu elektropopu z frankofonních zemí?
Nezbývá než - a potom -?
(A potom tančit?)
(A potom snít? Bdít? Žít? - Nějaké další jednoslabičné slovo? Třeba jít?)
Prázdné ulice. (Letní noci... letní bouře... sny a dny a tance v roztoužení.... nic a prázdno a pusté cesty kamkoliv... to všechno jako by vzal vítr. teď jsem tu já. A cítím se jak zamotaný v pavučině. Neznám se a neznám nikoho. A netuším, co je láska. - Netuším vůbec nic. - )
Kam zmizely růže?
(To si budu pamatovat. - A víš to ještě dnes?)
Zimní noci. Zimní dny. Zimní večery. Zima - jen a jen, od začátku do konce.
Kolikrát ještě zazní hudba?
(Nechte zvony znít!)
Kolikrát budu tančit valčík k Edith Piaf?
(Kolikrát budu bojovat sám se sebou?)
Už nikdy... Už nikdy?
Kolik sněhu odvál čas?
(Kolikrát si ještě posteknu po minulosti?)
Kolik stop v něm zanechám?
Kolikrát se vrátím?