Otázky, na které nemám odvahu, se kupí. Jedna za druhou přicházejí a klepají mi na dvířka mysli. (Co? Kdy? Kde? Jak? Ano? Ne? Proč?)
Uhybám před otázkami, na které se táži sám sebe. Mé hlasivky ztichnou, když mají dát slova otázkám na ostatní. Někdy je nevědomost o tolik sladší než pravda!
(O kolik sladší je žít v láskách bez reality...)
Nikdo jiný se nezeptá. Nikdo jiný mi neodpoví. Musím já. A stejně nemám odvahu. Přestože tuším, na co se chci ptát.
Realita je tak hlučná. Realita vyžaduje otázky. Má-li být reálná, musím se ptát a musím dostávat odpovědi. Ale hluk všechno zničí. Odpovědi... pokud vůbec jsou... mohou být tvrdší než kámen. Ostřejší než břitva.
Někdy je lepší zavřít oči. Ale nemůžu je mít zavřené věčně. Jednou mě skutečnost dožene. (Jednou? Dohání mne až příliš často.) Protože na světě nejsem jen já. Protože i ostatní se ptají. (A já nemám ani odpovědi.)
Někdy je složité pochopit, co se se mnou děje. (Ostatní to vidí jasněji. Ostatní mi totiž nevidí do hlavy, vidí jen chování a slyší jen to, co jim říkám. Ale kde jsou odpovědi na nevyslovené otázky?)
Přidej olej.
Něco z těch starých dob, po kterých se mi tak stýská, se přeci jen vrátilo. Ta známá úzkost z vnitřního osamění, post-rockové nálady, šedé zbarvení světa, touha po dešti a sněhu, dlouhé telefonáty po nocích (díky, Siuško), drobné střípky snů a představ...
Drobné nervozity z drobných vyznání.
Člověk musí umět dýchat i pod vodou.