Vnímat realitu symbolicky je nebezpečné. Ale možná je to jediný klíč k reálné realitě.
Tvoje oči dřív znamenaly tolik. První pohled do nich mi připadal tak známý a vzrušující. Jako kdybychom si byli souzeni. Jako kdybych tě znal věky.
Když se do nich koukám nyní (když mi dáš tu vzácnou příležitost), nevidím již nic známého. Vše je přikryto povlakem lží.
A tohle mi i trochu vyhovuje. Houpat se v sítích své samoty a melancholie, nevycházet mezi lidi a nemít vtisknutou masku jejich pohledem.
Stále je to ztráta. Hrozba ztráty.
Kolem čeho se věci točí? Kolem čeho se točí svět? (Kolem mě ne, ale skoro jako by to tak bylo. Kolem mě, nebo kolem tebe?)
Někdy bych si přál zapomenout na všechno. Na všechny. Žít ve světě bez lidí. Jen se položit na záda, zavřít oči, neusnout a snít.
Kámen na srdci jako kdysi. V době, kdy jsem se toulal po nocích a byl jsem nočním tvorem. Těžké srdce s tíživým tlukotem, srdce plné úzkosti a obav, lítosti a radosti.
Život je zaplaven nezopovězenými otázkami z minula. Protože mé oči se ptají všude, kam padá jejich pohled.
(Přidej olej.)
Sedím tu. A nevím nic. Nevím zda jsem a zda budu. Nevím, co mě čeká. Nevím, co čeká nás.
(Smím se ti vyznat z lásky, která pomíjí?)
(Smím ti dát polibek, když se tak vzdalujeme?)
Kolik nádechů nám zbývá? (A chci to skutečně vědět?)
Jsem uprostřed vod. A nořím se hlouběji. Níž do tmavomodré. Až tak nízko, že už není nic jako "nahoře" a "dole". Nořím se tak hluboko, že mé tělo přestává cítit tlak. Přestávám dýchat vzduch a přesto dýchám, sytě a mohutně. Chladně. Jsem daleko. Daleko sám od sebe a daleko od vás. Jsem ve snu, pod víčky, skrytý a přesto odhalený. Snad úplně nahý. Němý ke všemu, co přichází, němý k bolesti, ale zraněný a zranitelný.
Mluvím jazykem, kterému rozumím snad jen já. A čekám, kdo porozumí.
(Tvé zelené oči byly lhostejné. Tvé zelené oči nic neviděly. Tvé zelené oči nechápaly.)
(A chápal jsem já je?)
Ta tmavá modř je tak křehká. Tak snadno mi ji vezmou. Ztrácí se každým nádechem. Hlubiny fantaskních vod se stávají nedosažitelné, vzdálené.
A moje oči nevidí. Prodírají svůj zrak skrz závoje stále dokola.
Padla šeď.
A chci být sám.
(Chci být sám?)
(Chci být sám?)
Jako bych měl něco před nosem. Střípek minulosti. Střípek skutečnosti.
Jako bych byl požahán. Žárem? Chladem? Dechem?
Jsem nešen pryč. Mimo čas, mimo prostor. Jsem lehký.
(Nejsem)
Jsem mlha. Jsem lež. Jsem dech.