Listopad 2013

Divný den

27. listopadu 2013 v 0:27 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Podivný den od rána až do večera. Pestrý jako mozaika, plný roztodivných pocitů, nejrůznějších vzpomínek, hrůzných zjištění, pláče, spánku, lítosti, myšlenek...
Bohatý den.
Prokletý den.
Nikdy bych neuvěřil, kolik toho musela nést Dolores O'Riordan. Jaké břímě si nese ta žena, která mi svými písněmi pomáhá již od patnácti či šestnácti let. Nikdy bych neuvěřil, co musela překonat. A dnes mne dojalo k slzám, čemu čelila. Že svět může být tak krutý. (Že zrovna k ní, k člověku tak plnému lásky.)

A teď je mi podivně klidně. Na krajíčku mám stále slzy, ale někde pod rty mám i smířený úsměv. Přijdu si podivně lehce, zároveň těžce, pobodaně i zhojeně. Všechno nějak dopadne. To je to největší moudro. To je ten největší fakt.
A stejně bych tak rád zavřel oči a nechal se unášet do dálav, které neznám.

Jsou věci tak vzdálené člověku, že je nikdy neucítíme.

Stále neznám odpovědi.

A ta úžasná bytost trpěla.

Tolik věcí teď dává smysl. A přesto to není krásné. Je to strašné, když si člověk uvědomí, že dnešní den není sen. Je to strašné, že tolika lidem se dějí špatné věci.
Svět je špatný.
Život na zemi je zlo.

Na kolena mě sráží Melancholia.
A její pravdy.

Člověk by nejraději vymizel do šeda. Vrátil se k tomu, co už není. (Ke sladké nevědomosti.)
Proč byla minulost snad vždy o tolik lepší než teď? (Proč teď v budoucnosti bude vnímáno jako lepší než teď v současnosti?)

Přijde mi, jako kdybych kreslil mapu. Pavučinu. Cosi provázaného a spletitého.
Sám se do ní chytím.

Podivné návraty. Návraty, které připomínají, že to až tak krásné nebylo.
(Ta rána... ta probouzení...)

Help me

25. listopadu 2013 v 23:52 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Otázky, na které nemám odvahu, se kupí. Jedna za druhou přicházejí a klepají mi na dvířka mysli. (Co? Kdy? Kde? Jak? Ano? Ne? Proč?)
Uhybám před otázkami, na které se táži sám sebe. Mé hlasivky ztichnou, když mají dát slova otázkám na ostatní. Někdy je nevědomost o tolik sladší než pravda!
(O kolik sladší je žít v láskách bez reality...)
Nikdo jiný se nezeptá. Nikdo jiný mi neodpoví. Musím já. A stejně nemám odvahu. Přestože tuším, na co se chci ptát.

Realita je tak hlučná. Realita vyžaduje otázky. Má-li být reálná, musím se ptát a musím dostávat odpovědi. Ale hluk všechno zničí. Odpovědi... pokud vůbec jsou... mohou být tvrdší než kámen. Ostřejší než břitva.

Někdy je lepší zavřít oči. Ale nemůžu je mít zavřené věčně. Jednou mě skutečnost dožene. (Jednou? Dohání mne až příliš často.) Protože na světě nejsem jen já. Protože i ostatní se ptají. (A já nemám ani odpovědi.)

Někdy je složité pochopit, co se se mnou děje. (Ostatní to vidí jasněji. Ostatní mi totiž nevidí do hlavy, vidí jen chování a slyší jen to, co jim říkám. Ale kde jsou odpovědi na nevyslovené otázky?)
Přidej olej.

Něco z těch starých dob, po kterých se mi tak stýská, se přeci jen vrátilo. Ta známá úzkost z vnitřního osamění, post-rockové nálady, šedé zbarvení světa, touha po dešti a sněhu, dlouhé telefonáty po nocích (díky, Siuško), drobné střípky snů a představ...
Drobné nervozity z drobných vyznání.

Člověk musí umět dýchat i pod vodou.

Another road to nowhere

24. listopadu 2013 v 21:25 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Vnímat realitu symbolicky je nebezpečné. Ale možná je to jediný klíč k reálné realitě.

Tvoje oči dřív znamenaly tolik. První pohled do nich mi připadal tak známý a vzrušující. Jako kdybychom si byli souzeni. Jako kdybych tě znal věky.
Když se do nich koukám nyní (když mi dáš tu vzácnou příležitost), nevidím již nic známého. Vše je přikryto povlakem lží.

A tohle mi i trochu vyhovuje. Houpat se v sítích své samoty a melancholie, nevycházet mezi lidi a nemít vtisknutou masku jejich pohledem.

Stále je to ztráta. Hrozba ztráty.

Kolem čeho se věci točí? Kolem čeho se točí svět? (Kolem mě ne, ale skoro jako by to tak bylo. Kolem mě, nebo kolem tebe?)

Někdy bych si přál zapomenout na všechno. Na všechny. Žít ve světě bez lidí. Jen se položit na záda, zavřít oči, neusnout a snít.
Kámen na srdci jako kdysi. V době, kdy jsem se toulal po nocích a byl jsem nočním tvorem. Těžké srdce s tíživým tlukotem, srdce plné úzkosti a obav, lítosti a radosti.

Život je zaplaven nezopovězenými otázkami z minula. Protože mé oči se ptají všude, kam padá jejich pohled.

(Přidej olej.)

Sedím tu. A nevím nic. Nevím zda jsem a zda budu. Nevím, co mě čeká. Nevím, co čeká nás.
(Smím se ti vyznat z lásky, která pomíjí?)
(Smím ti dát polibek, když se tak vzdalujeme?)

Kolik nádechů nám zbývá? (A chci to skutečně vědět?)

Jsem uprostřed vod. A nořím se hlouběji. Níž do tmavomodré. Až tak nízko, že už není nic jako "nahoře" a "dole". Nořím se tak hluboko, že mé tělo přestává cítit tlak. Přestávám dýchat vzduch a přesto dýchám, sytě a mohutně. Chladně. Jsem daleko. Daleko sám od sebe a daleko od vás. Jsem ve snu, pod víčky, skrytý a přesto odhalený. Snad úplně nahý. Němý ke všemu, co přichází, němý k bolesti, ale zraněný a zranitelný.
Mluvím jazykem, kterému rozumím snad jen já. A čekám, kdo porozumí.
(Tvé zelené oči byly lhostejné. Tvé zelené oči nic neviděly. Tvé zelené oči nechápaly.)
(A chápal jsem já je?)

Ta tmavá modř je tak křehká. Tak snadno mi ji vezmou. Ztrácí se každým nádechem. Hlubiny fantaskních vod se stávají nedosažitelné, vzdálené.
A moje oči nevidí. Prodírají svůj zrak skrz závoje stále dokola.

Padla šeď.

A chci být sám.
(Chci být sám?)

Jako bych měl něco před nosem. Střípek minulosti. Střípek skutečnosti.
Jako bych byl požahán. Žárem? Chladem? Dechem?

Jsem nešen pryč. Mimo čas, mimo prostor. Jsem lehký.
(Nejsem)
Jsem mlha. Jsem lež. Jsem dech.

(Odpovědi)

24. listopadu 2013 v 0:17 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
And if you're stil breathing...
Taková trochu starší nálada, tři dny zrající. Taková ta klasická, při které jsem psal články. Taková ta, kdy jsem si mohl být alespoň jednou věcí jistý: Je mi modře chladně smutno.
A něco mi říká, že právě tohle je správně. Křehká hudba, milování jen jako abstraktní pojem vytěsněný do čistě psychické reality. Jistá vybroušená křehkost, neurčitost a čistota. Osamění jemnější než pavučiny, táhnoucí se nocí od večera k ránu. A mírné znechucení realitou. Život mimo ni.
(Protože teď žiju realitou.)
(A protože na realitu nevěřím?)
Láska s otazníkem. Láska jemná jako kouř cigaret pomalu zahalující místnost. A čekání na odvahu. Nevědomost z nedostatnu zkušeností dává tolik prostoru pro fantazii. Nevědomost ze lži však krade naději.
A tak člověku nezbyde než dýchat. (A myslet na Letní Bouře a říkat si, jestli to tehdy přeci jen nebylo lepší.)
A vím, že tenhle okamžik budu milovat.

Je tu ta chvíle, kdy myslím na minulost. Kdy si promítám v hlavě obrazy a je to jako kdybych směl nahlížet do ráje. Jsou to obrazy, které jsem kdysi viděl a časem zkreslil.
Je tu ta otázka po tom, co je dobro.
A je tu to uvědomění, že nic nevím.
Touha se vzdát. Oddat se snění, nechat věci být.
Nechat všechno plynout. Vzdát se síly, která není má.

Tiše vyslovovat tajná přání.

Jak mi bije srdce?

(A kolik odpovědí se v něm skrývá?)

Je tolik cest, kterými bych mohl jít. (Kolik z nich je správných?)
Je tolik cest, tolik životý a i já jsem tolikrát, že ani nejsem. A snad budu jedinkrát, v tom okamžiku před smrtí, kdy všechny možnosti už budou proměněny v nutnost, kdy nezůstane žádné z toho, co se může změnit a bude jen to, co skutečně je. V tom okamžiku, kdy zbyde jediná možná budoucnost, kdy bude všechno dáno. Tehdy snad budu. A nyní nejsem a ještě dlouho nebudu, ale budu mít v rukou to, čím se stanu. Okamžik reality, nezachytitelný a nepopsatelný, spočívá na mých rukou právě teď. Tvořím sám sebe. A než zemřu, budu skutečný.

Celý život budí jen další otázky.

A všechna slova vedou k nevyjádření.

Žijeme ve světě samoty.
Pokud vůbec žijeme.
(Co je vlastně život? Celá ta doba před smrtí? Celý ten proces sebetvorby? Vznikání duše?)

(A co když žádná možnost není správná? Je ze špatných cest návratu?)

Rozdrobíme svět do malých střípků. Necháme ho napospas kladivu lidských očí.
Budeme jen dýchat.
Protože žijeme. Jednou. Provždy. V zemi Nikoho. (V zemi Boha.)

Slova nedokáží nést pocit.
(Slova neumí dýchat)

Okamžik je věčný.

(A něco z mé noci bylo ukradeno.)

Mají-li slova nést skutečnost, musí se rodit.

Zavřít se. Zavřít oči. Lehnout si na záda na vodní hladinu.
Žít a zapomenout.
Být jako řeka.

Mají-li slova žít, musí se rodit z toho, co mají vyjádřit.
A mají-li mluvit, musí je člověk nechat promlouvat.

Má-li člověk žít, nesmí zapomenout, že je z vody.
Že celý svět je zrozen z vody.
(A že slzy patří k životu.)

Povodeň

19. listopadu 2013 v 22:14 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Vzpomínky na dobu, kdy jsem byl zamilován. Vzpomínky na labutě, na Vltavu, na loňský chlad a strach z řízení, na lživou zamilovanost a na prolhanou touhu. Vzpomínky na naději, která se nevyplnila, vzpomínka na iluzi. To vše mě zaplavuje a já se sám měním v záplavu, která ničí to, co stojí nyní v mém životě. Měním se nejen tím, co bylo, ale i tím, co by mohlo být. Měním se tím, co je a ničím to, co je.

Zničil jsem minulost v naději.

A naděje byla planá.

Stojím uprostřed ničeho, uprostřed šedého moře se stříbřitými špičkami vln. Stojím a hledám, jak se neurčitost táhne do nekonečna. A pomalu se potápím.
(Protože už nic není)

A volám. Zpívám. Prosím a směju se.

Nic - nic - nic.
A kamkoliv jdu...

Zavřené oči.

Protože minulost se ztrácí.
Protože se všechno zamotává, smotává a šmodrchá.
Protože svědomí mlčí. (Snad je uražené. Snad rezignovalo. Snad odešlo.)

Protože moře zamrzá a voda není slaná.

Protože proto.

A jediné co si šeptám - v návalu slasti - je: Zavři oči. Zavři oči a spi.
(A sni. A plač. A hlavně utiš srdce. Protože mlčí.)
A pak mlčím i já.

les amours imaginaires

13. listopadu 2013 v 0:51 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
I'm laying down, eating snow
A říkal jsem si, že nikdy víc. A ani nevím co.
(A ani netuším).
Někdy se zastavím a říkam si: Co to...?

Jak jsem se změnil!

Jako bych dříve dýchal jiný vzduch.
Jako by se změnil svět.

Mám toho víc, či mám toho méně?
(A tolik zapomínám!)

Jako by padla mlha.
Avšak ne taková ta kouzelná, melancholická. Ta mlha, která tu je pro snílky a tesklivce, pro sebevrahy a zatracence. Jako by padla mlha hnusná, odtažitá, neosobní. Mlha, která nespojuje, ale odděluje. Mlha, která jen mate, jen zatemňuje, avšak nedává možnost inspirace či nového náhledu.
Padá. A my padáme s ní. A ztrácíme se v ní. (A nic není- - -)

A pak se ocitáme tam, kde jsme. (A nevíme, netušíme.)
Jak mohly takové začátky dojít k takovým koncům?
Jak mohlo takové tehdy dojít k takovému teď?
(Kdo zná odpověď?)
Nezbývá než si zamlžit mysl alkoholovými opary a tančit po pokoji do rytmu elektropopu z frankofonních zemí?
Nezbývá než - a potom -?

(A potom tančit?)
(A potom snít? Bdít? Žít? - Nějaké další jednoslabičné slovo? Třeba jít?)

Prázdné ulice. (Letní noci... letní bouře... sny a dny a tance v roztoužení.... nic a prázdno a pusté cesty kamkoliv... to všechno jako by vzal vítr. teď jsem tu já. A cítím se jak zamotaný v pavučině. Neznám se a neznám nikoho. A netuším, co je láska. - Netuším vůbec nic. - )
Kam zmizely růže?
(To si budu pamatovat. - A víš to ještě dnes?)

Zimní noci. Zimní dny. Zimní večery. Zima - jen a jen, od začátku do konce.
Kolikrát ještě zazní hudba?

(Nechte zvony znít!)
Kolikrát budu tančit valčík k Edith Piaf?
(Kolikrát budu bojovat sám se sebou?)

Už nikdy... Už nikdy?

Kolik sněhu odvál čas?
(Kolikrát si ještě posteknu po minulosti?)
Kolik stop v něm zanechám?

Kolikrát se vrátím?

Tehdy

9. listopadu 2013 v 1:57 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Světle bledě modrá.
(52)
Někdy by člověk nevěřil, jak podivně lze otevřít oči. Jak dávné věci mohou zasáhnout srdce skrz dvě čočky a dva sklivce. Člověk by někdy nevěřil skoro ničemu.

(Nádech, výdech. Nádech, výdech. Nádech. Výdech...)

Neskládám jeřáby. Nehledím do dálky na světle modré nebe a nehledám ten pravý odstín. Necítím světle bledě modrou bolest, ani ten chlad a ani nezatínám zuby v nervosní křeči. A přeci je tu. Trochu. Malinko.
(Tolik věcí!)
Ta intenzita... Že se ani nedá psát.
Ta síla. Že nejde vyjádřit. Že se člověk zasekne a musí ji ze sebe vytlačit všemi silami. Že se člověk svíjí v křeči, jen aby vyjádřil, jak mocné pocity v něm proudí.
Sníh. Led. Lehoulinká modř.
i am the architect nikdy nehrají tak dokonale jako teď. Jako tehdy. (Jako kdyby teď a tehdy byl jeden čas.)

Pomozte mi. Pomozte mi zpět. Pomozte mi splynout.

Platón. Descartes.

Něco tak hříšně čistého. Téměř jak padlý sníh. Avšak krutější a horší.
Něco tak přesného, až z toho přechází srdce.

Kolik sněhových vloček mi přistálo v srci? A proč netají?
(Snad je mé srdce stále příliš chladné?)

Hořká medicína. Darjeeling. Otevřené oči. Život.
Křičel bych.
Možná to nakonec byla víc Světle bledě modrá než Letní Bouře.
(A možná to je jen sen.)

Já nemám slova. Ztratila se. Není jak to vyjádřit.
Je to tak čistý pocit.
Je to tak silná touha.
Je to tak intenzivní vzpomínka.
Nedovedu se přenést přes minulost.
Nesvedu se přenést přes odmítnutí.
Nemám. Nic nemám.

A přesto... cítím se živý. Jako kdybych dýchal ten žahavě ledový vzduch. Jako kdyby mi krev zahřívala jedině tahle podivná bolest.
Dal bych svůj život za to, abych mohl opět žít v té době. Tehdy. V únoru. Abych znovu prožil tu vraždící úzkost.
(nemám slova. Nic není přesné. Vše je falešné. Vše je jen omšelý popis.)

Chybí mi všechno. Chybí mi ten život. Že jsem byl živý až k smrti. Že jsem neměl nic jiného, jen teď. Ale to teď bylo dokonalé.
Co mám nyní?
(Mám tehdy?)
Minulost nelze vlastnit. Mám jen vzpomínku.

Potřebuji ji. Tři architekti během půl roku. A ten půlrok byl tak dokonalý. Jako kdyby se v něm zjevil celý svět. A vše dál už je jen závěr.
Něco musí být dokonalé.
Je to sníh. Je to walk in regret od i am the architect. Je to Světle bledě modrá. Je to ono. To tehdejší. To co se vrací jen v náznaku. Jen v nerozvážně přílišném oživení vzpomínky.
(Nemysli na to.)
(Musím!)

Nádech. Výdech. A jako by se všechno rozplynulo.

Je zde jen teď. Nynější teď. Nové.
Ale nic nebude takové jako tehdy.
(Co mi zbývá?)

Je to jen sen?
Zbývá mi dýchat.


Memory

6. listopadu 2013 v 23:43 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Jako by sněžilo a foukal chladný vítr. Jako kdyby padala polední tma. Přivírám oči a tiše si šeptám refrén křaplavého hlasu Joanny Newsom. Pouštím draky ponořený do vany, dýchám horký vzduch naplněný vločkami. Před zraky, napůl zatemněnými očními víčky, plují obrazy. Obrazy minulostí. Vzpomínky na pocity. Obrazy, které vypisuji slovy.
Čas, kdy jsem se pokládal do země a poslouchal, jak Dido říká Aeneovi: "Omnia vincit amor et nos cedamus amori."
A ta slova s láskou šeptaná, avšak nikdy nepochopená. (Křehká krása se překladem bortí.)
Vzpomínal jsem.
A už nevím na co. Snad na radost. Snad na smutek. Snad na to, co nikdy nebylo.
Vzpomínal jsem.
Na něžná slůvka, která mi řekla lištička. Na slůvka, která stále nosím u sebe na kartičce ze čtvrtky popsané inkoustovým perem.
Na horké dny u moře. Na dny proložené Jménem růže a nadlidskou literaturou. Na dny v doufání a v očekávání.
Vzpomínám na křehkost latinského jazyka.
Myslím na jemnost filosofických úvah. (Stejně otravné jako pavučina, když se do nich zamotáte. Ale stejně tak nádherné, když se na ně jen díváte.)
Kolik stop mého života poznamenalo tehdejší rozhodnutí?

(Kde jsem teď?)

Tisíc nezodpovězených otázek. (A tisíce odpovědí, na které se nikdo neptal.)

Klusem.

("Radši trysk mám nežli klus
musí lejt a ne jen kapat")

I'm too attached to a poem... I forget the truth that lacks lyricism.
A was so drawn to the heat that I forget that I must eat.

A kde jsem se to vlastně ztratil?
(Tady.)

Skutečný jsem jen zde. A co je venku?
(Kde tluče moje srdce?)
(A čí dlaně ho rozdrtí?)

Všechno se mlží a všechno mžourá.

Kdyby hvězdy byly hudba, hrála by je harfa.
Nepadám.
Neumím kráčet po hladině Vltavy. (A ani z Vyšehradu nepoletím.)
Jen cestou do školy v úžasu zakláním hlavu a vzhlížím k Nuselskému mostu. A pak přivírám oči a myslím se zvráceně slastným pocitem na lidi, kteří z něj skákali na místo, kde právě teď projíždí tramvaj, ve které sedím.
S tichým potěšením koukám na přehlížené Memento mori sebevrahům.
S tichým potěšením odjíždím a vyžívám se v pomíjivosti. Ač se jí sám k smrti bojím. (K úzkosti se jí děsím.)

A nečeká mě nic.

Kudy? (Kam?)

Stopy. Všude jsou stopy. Stopy vzpomínek, stopy budoucnosti, stopy křehkosti, stopy pomíjivosti. Jako bych všude šel. Jako kdyby všude bylo to, co hledám.
A stejně to nikde nenacházím.
Miluji paradoxy života.
Nesnáším paradoxy života.
(Co jsou to paradoxy života? Nejasný pojem bez jasné definice, jen pseudohluboký výtvor choré mysli, která přede své vlastní pavučiny a tvoří z nich hedvábný kokon, aniž by věděla, že hedvábí není z pavučin. Je to jen slovo. Jen obrat. Jen jedna nit v celkovém plátnu látky.)

Nechávám se vést. Nechávám se vodit k pomněnkám a k zapomnění. Nechávám se vést zpět. K něčemu, co jsem kdysi ztratil. (Kde jsi to viděl naposledy?)
Vracím se. Beru si. A cesta zpět vpřed není stejná.
Nic nebude stejné.
(Všechno bude stejné. Na chlup.)
Vše se změní! Vše půjde blíže ke křišťálové křehkosti!
(Jen proto, že čtu poezii?)
(Jen proto, že čtu Šiktance?)
("modrá žilka prostřed nebe, modrá žilka prostřed hrudi")
(už ani on neobsahuje tu stříbřitou úzkost plynoucí do modra)

Je tu něco tichého. Něco jemného. Ve mně a v mém pokoji. Něco tak dlouho ztraceného.
Jsem.
Nejsem. Vůbec nejsem.
Jsem.

(Jsem zapomenut.)
(remember me but, oh, forget my fate)

Jsem. Žiji. Dýchám.
(A co z toho je skutečné?)

Jsem! Žiji! Dýchám!
A zapomínám.
Ztrácím.
A mizím.

Jako jemný mlžný opar, jako ten v letní šestou ranní hodinu nad polem táhnoucím se od vesnice k vesnici. Opar prozářený sluncem, plynoucí nad klasy nezúčastněně a přesto tak živě.

Sním.

Ztracené nitě ticha

4. listopadu 2013 v 22:52 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Proč se ptát, když nepřichází odpovědi?
Proč se schovávat, když ani v úkrytu není bezpečí?
Kam utíkat před vlastním srdcem?

Mysl mě dohání, svazuje a shazuje do hlubin řeky, která nemá jméno. Nemá jméno a teče odnikud nikam nikudy. A já se nořím do ničeho, hlouběji a hlouběji, nicotněji a nicotněji. A s přibývajícím časem jsem čím dál tím blíže marnosti.
Ztratil jsem co jsem měl i co jsem neměl. A kam se to podělo? Kam jsem zmizel já sám?

Tvá ruka se mění v něco zvláštního. V něco, co pálí. Odmítám ji pustit, ale sama mi proklouzává a zraňuje mne. Cítím tvrdý úder a najednou ji znovu držím a je hebká jako jindy.
Tvé oči mluví a říkají podivná slova. A ať se do nich koukám sebehlouběji, nevidím nic.
Kéž by mezi námi byla tlustá skleněná stěna.

Kam zmizely svěží nádechy?

(Kde se vzaly oči pro pláč?)

Kudy kráčí samota?

Jak se kladou otázky?
(Jak se na ně odpovídá?)

Nemám pevný bod.
Nemohu pohnout světem.

Nemohu pohnout s ničím.
Jsem jako bez rukou. Jsem jako bez sebe.
(Chybí mi filosofie.)
(Chybí mi samota.)

Polož mi otázku. Polož mi odpověď. Jsem pod vodou. Jsem v hlubinách. Jsem bez naděje.
A ruce pálí.
A ledy tají.
(A ledy mrznou.)

Kudy jdu?
S kým?

(S Bohem?)

Jak jdu?

Co je ticho?
(Kam padají střepy?)