close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Svět je tak divnej

13. října 2013 v 2:50 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Zvuky akordeonu, klavíru a jedného specifického hlasu mne provázely tento týden. Tento ubohý, smutný a až příliš emocionální týden, který bych nejraději nazval slovem "patetický", kdyby to slovo znamenalo to, co znamená v angličtině. Žel, vzletný nebyl ani tolik jako spíš "ubohý". Ale obsahuje vskutku přílišný pathos.
Nemohu se zbavit posedlosti tou tmavovlasou slečnou, jíž nosí chromá kobyla. Nemohu se zbavit ani jisté nedůvěry v lásku, která mi podráží kroky směřující k stabilnímu psychickému stavu. Na druhou stranu nejstabilnější je člověk v horizontální poloze, do které mě tyto nástrahy úspěšně opakovaně dostaly.
Cítím se občas v tomto světě jako nepatřičný prvek. Jako plastový kyblík mezi antickými vázami s nádherným zdobením. Avšak nějak sem patřím. Mnohem víc, než nakolik jsem ochotný si to připustit. Hledám vedle sebe v posteli lidské teplo, které bych k sobě přivinul a do ucha mu zašeptal: "Miluju tě, víš? Svět je tak divnej."
Je to již týden, co jsem dostal poslední polibek a stále mě provází ten zvláštní pocit nedůvěry. Že nevím, co bude - přestože je tu slib zářné budoucnosti. Znám nespolehlivost lidské povahy. Znám nepravdu lidských slov.
Lidský jazyk umí říct cokoliv bez ohledu na skutečnost.
To je jedinečný jed. Rozumět slovům a umět je říkat. Zbraň ostřejší než nože a přesto neviditelná, podceňovaná.
Zbraň, že člověk může říct co chce. Zbraň, že slovo neodpovídá skutečnosti. Že dokáže vyvolat naději i obavu. Že je silným médiem mezi světem a duší.

Chodíme po jehlách, zbrojíme se při narození a nikdo nám nedá návod, jak využít naše zbraně, jak nemít zkrvavené nohy. Nikdo nám neříká jak projít životem.

Hledám další polibek. Takový, který oživí ty předchozí. Ten poslední vše uspal.
Snoubí se ve mně naděje i obava. A stále marně pátrám, kdo vedle mě spí.

"lásko má pojď blíž, lehni si ke mně
vzbuď se jestli spíš, stiskni mě pevně"

Stojíme teď na ostří nože, stojíme tam spolu. A tu čepel jsme sami ukuli z našich slov a malých lži, z našich nadějí a beznadějí, obav a prohřešků. Z našich obětí a z naší nevinnosti, z našich životů i ze všeho, co nám ještě zbylo. Stojíme na vrcholu našeho společného díla. Nevíme co bude.
Stavěli jsme tak dlouho, až jsme si vystavěli cestu, kterou sami neznáme. A nevíme, kam nás nakonec dovede.

A já se ptám: "Kdo jsem teď? Kdo jsme my dva?"
Říkáš, že všechno bude dobré. A já si říkám: "A co když ne? Kde to vlastně jsme?"

Slibuješ a odříkáš.

Nemohu se dočkat - a umírám strachy.

"Svět je tak divnej."
A jako kdyby mi ta žena mluvila z duše. Vím, že půjdu. Vím, že dojdu. Nevím kam. A ani proč. Budu věřit. Budu věřit té osobě, kterou tu tak často oslovuji druhým pádem. Budu ti věřit.
A budu věřit dál.
Postojím na ostři broušeného nože.
A budu se sám učit, jak chodit po jehlách. Sám ovládnu umění, jak neublížit tou nejlidštější zbraní - jazykem.
Sám se naučím, že láska je smrt.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Myšák Myšák | Web | 13. října 2013 v 8:23 | Reagovat

a smrt je láska.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama