close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Rosa

25. října 2013 v 0:36 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Jako kdyby na mě dýchla minulost. Všechny ty dlouhé zimní dny naplněné doufáním v lásku Letní Bouře. Dlouhé zimní noci prožité během chůze po nočních ulicích, opuštěných, za poslechu zvuku vlastních kroků. A ta dýchající minulost jako by zbořila všechny iluze. Že spolu budeme navěky. Že by nám to mohlo vydržet i dva roky.
Zvláštnímu smutku se otevřela dvířka. A já nevím, jak ho popsat. (Snad tužkou, hezky šedě.) Je podivně bolestivý a svým způsobem chladný. Ale především je typicky můj. Nepředvídatelný, strnulý jako hladina proudící řeky.
Vzpomínka na to, čím jsem byl. Jako kdyby to bylo stále ve mně, jen utišené jak pod sedativy.
Takový dech dokáže být velmi chladný. Téměř až mrazivý.
Ze všeho se opět vynořuje nezodpovězená otázka: Kdo vlastně jsem?
Jsem tím, kým jsem byl dříve?

Jako kdyby se něco dnes vracelo. Ale nevrátilo se nic. Je to neustálý proces bez výsledku. Proces založený na očekávání, ale realizovaný jen skrze zklamání.
Vracení bez vrácení.

Je to ten melancholicky kontinuální pohyb, který se neděje kvůli ničemu jinému než kvůli sobě samému.
(A co jsme my?)

Jisté věci mi začínají chybět. A asi ani nebyl prostor si to uvědomit.

Chybí mi má řeka, má slova a vůbec vše.

Jako kdybych byl svým způsobem odtržen od všeho. Odnesen. Zbaven času a křídel.

Nevím, kdo jsem, kde jsem a vlastně ani nic jiného.
Nevím, co bude.
Přestože přísliby jsou.
Pochybuji. (Tedy jsem?)
(Nebo spíš už nejsem?)

Rád bych si sedl do malé papírové loďky a nechal se unášet proudem. Jako tehdy, když jsem se s tebou v duchu loučil a posílal malinkaté lodičky po hladině potůčku. Tehdy, když jsem si uvědomoval tvé chyby.
Kdo jsem?
Kdo jsem pro tebe?
Kdo jsem pro sebe?
A pro koho mám být?

Křehké imaginární lásky. Jejich éra jako by pominula. Obnažil jsem své tělo jiným bolestem a jiným rozkoším. Ale jisté kouzlo tyto rozkoše postrádají, snad to kouzlo nereálnosti.
Vše je stále jako uzel, jako zašmodrchaná nit. Nic z toho neušijete, nijak to nenatáhnete a rozhodně to není přímá a jasná cesta.

Jdu cestou do nikam?
(Jdeš se mnou?)
Půjdete se mnou i vy?
Nebo po té cestě kráčím již déle? A jste na ní se mnou?
Kdo jste?
(Co chcete?)

Můžu se ptát na cokoliv.
Můžu se ptát na to, co mě zajímá?

(Můžu ti být podobný?)

Kam bychom ještě mohli jít?
Jako kdyby byly všechny cesty prochozené - a přitom nejsou.
(Kolik cest vede k tobě?)

Jako kdyby na mě dýchla minulost. A zbořila všechny iluze.

Dýchá dál.

A já vlastně nevím, co za život žiju. Vlastně nevím, co jsem, co dělám a proč.
Co o sobě vlastně vím?
(Co vím o nás?)
(Co vím o vás?)

Chci vůbec něco vědět? Nebo raději ne?
(Chci vůbec zavírat oči?)
Vše je tak divné. Vše je tak cizí. (Vše je tak mé.)

Kdo mi dá odpovědi?
(Co je to věčnost?)

I nádech je tak chladný.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama