Nic není jako když jsme začínali. To není žádná obecná pravda, která by se dala aplikovat na vše. Jen konstatování jedné konrétní zjevnosti. Všechno je teď jiné. Prostě jiné. Jsme jinde.
Somebody said love is for strong people. Maybe I'm just not strong enough.
Kam vkročím, jdeš za mnou. Jako stín. Jako památka. A já si připomínám tu bolest, která provází rozchod. Tu bolest, která člověkem projede při každé maličkosti připomínající osobu, o kterou jsme přišli.
A mám chuť nadávat. Hroznou chuť nadávat. A nevidím žádný smysl v tom co se děje. Jsem znechucený přetvářkou - svou vlastní! - a každodenností a vším tím, co se prostě na člověka ze všech stran sere.
Jak se mám? No jak se asi můžu mít... Mám se pěkně na hovno. A tohle chcete slyšet?
A proč se tak mám? Už mě nebaví dokola opakovat stejný příběh. Jeho vyprávěním se nic nezmění. nezmění se pravda, nezmění se konec.
Kdo jsi?
I kdybych se tě ptal z očí do očí, i kdybych tě natáhl na skřipec, i kdybych tě zahrnul vší svou láskou, nedozvím se odpověď.
A netuším, co mi chceš tajit, co mi tajíš aniž o tom víš a co prostě jen nedovedeš říct. Netuším, co víš a co nevíš.
Netuším o tobě nic.
Chtěl bych zavřít oči. Před vším. Skrýt se před pravdou. Skrýt se i před tebou. Skrýt se před tvou rostoucí arogancí. Před lží tvých pravd.
Nutíš mě vzdávat se sám sebe. Ale co děláš skutečně ty? Já se rozpouštím, já se ztrácím, já přicházím o to nejpevnější. Ale jsi ty další látka, která se se mnou mísí, či jsi jen chladný vědec u zkumavky, který si pohrává a zkoumá?
(A jsem já opravdu tak moc rozpuštěný jak o sobě tvrdím? Jsem skutečně tak sebeobětavý? Jsem skutečně takovým otrokem tvých nálad? Možná jsem mnohem pevnější a mnohem chladnější a ostřejší, než se může zdát. Možná jsem i já tobě čepelí.)
Čekám na odpovědi.
Přijdou někdy nějaké?
(Nyní jde o obecnou otázku.)
(Je tvé miluji tě skutečné? Protože to mé ano.)
Článek marnosti a zbytečnosti. Jednou si z těch článků postavím páteř.