Vzpomínám na začátky. Lana, Sail...
Je mi divně. Jako kdyby bylo všechno pryč. Jako kdyby bylo všechno jiné.
Heaven is a place on earth with you...
(Hell too...)
Pamatuju si ty krásné chvíle. Hrála Gods and monsters. Hrála Lana. Vždycky. Pořád dokola. Pořád dokonalá. A já byl neustále tak podivně ztracený mezi sebou a sebou. Mezi sebou a tebou. Mezi námi a námi. Mezi tebou a jím. Mezi vším. Všude. Ve všem.
Kde je to teď? Je to pořád to samé?
(Nejsem kým jsem býval. Měním se. Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky.
A přece jsem tak stejný. Tak hrozně moc.)
Všechno je jinak. Jsi jako mávnutí kouzelnou hůlkou. Jako kouzlo proměny.
Mění se pocity, mění se nálada i celkový nádech příběhu. Mění se téměř vše - jen já částečně zůstávám. Já jsem já. I když jsem to jiný já než jsem byl.
Půl roku je dlouhá doba. A žít mezi lidmi je těžké.
Spolehat se na ně. Na jejich plány, na jejich příchody.
Všechno je složité.
A všechno je krásné. Aspoň trochu.
Především je všechno křehké. Jak na hraně nože.
Kdy mě to rozřízne?