close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Komáří naděje v lidském strachu

7. října 2013 v 1:32 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Koukám na sklo a vidím, jak se proti němu beznadějně potácí komár. Neustále naráží do skla s neutuchající nadějí, že svět, který je za ním, se mu otevře a nechá ho vejít. Že opět bude na svobodě. Ač to byl jen pocit instinktivní, pouhá automatická reakce, jaké je asi tento drobný tvoreček schopen, byla v ní ohromná jiskra lidskosti. Lidské naivity, lidské touhy po svobodě. Lidského hledání cesty.
Všichni hledáme cestu. Všichni někam chceme. Někteří z nás chtějí prostě ven, pryč. Chtějí utéci z dané situace, z dané životní cesty. Hledají jen cestu, po které by utíkali. Jiní hledají cestu k něčemu, třeba ke štěstí či ke slávě. Další hledají cestu. Prostě cestu. Jakoukoliv cestu, kterou by se mohli někam vydat. A přesto narážíme neustále do skla. Vidíme svůj cíl - tak jasně! A přesto - nic. Vidíme, kam chceme jít, ale neustále narážíme na stejnou překážku. Na bezcestí na místě, kde by měla být cesta. Naše smysly nás sem zavedly, náš nejzdravější úsudek, náš instinkt i naše intuice. Kdybychom jen měli oči i za sebou a viděli ty pravidelně se otevírající dveře, které nám umožňují jednou za čas odletět.
Sledoval jsem komára a bylo mi do breku.

Brečel bych nejen pro svůj celý den. Pro to, co bylo a co nejspíš bude - a hlavně pro to, co možná nebude. Brečel bych pro všechno. Pro tu křehkou ztrátu, ztrátu beze ztráty. Tehdy nepotvrzenou, naivní, ztrátu v iluzi, ztrátu jen ve vlastní sebedestruktivní fantasii. Avšak časem - později - potvrzenou. A v tu chvíli, jako kdybych znal už budoucnost, jako kdybych věděl, že ztráta je reálná, jen rozumem jsem protestoval proti vlastnímu srdci a vlastním slzám, proti tříštícímu se křišťálu, který mi před očima neustále padal na zem.
Kdyby vztah byl jako jednoduché počty. Jako matematika. Kdyby měl přesně dané postupy. Kdyby každý problém měl jediné správné řešení, ke kterému by se dalo dostat systematickým postupem. Možná by vztahy nebyly tak vzrušující, tak úžasné a transcendující, ale také by nebyly tak bolestivé.
Miluji. A cítím se jako rozpouštěný v kyselině. Nikdy už nebudu stejný. Nikdo už mě nedá dohromady. Zbyde ze mě jen voda. A bolí to.
Ptal jsem se sám sebe, zda jsem jako ten komár. Chvílemi jsem se obával o život drobného tvora. Ale přes to všechno - přes tu emoční bouří, přecitlivělost a přílišnou empatii, přes tu podivuhodnou blízkost komárova údělu a lidského života a vůbec přes všechno - jsem nemohl najít jediný důvod, proč bych měl soucítit s komárem. Nenašel jsem žádnou nitku, která by nás spojovala. A přeci jen - takovou drobnost. Touhu po tom, aby aspoň jemu se ten primitivní cíleček bez rozumu vyplnil. Jemně jsem ho uchopil do dlaní, abych ho uchránil před cizíma rukama. A když se otevřely dveře, vystoupil jsem i s ním a pustil ho na svobodu. Sám jsem se vrátil do své nesvobody. Protože tu si nesu ve svém srdci a jen na moment, kdy jsem natolik soucítil s komárem a jeho údělem, že jsem až pozbyl svého já a stal se jím, jsem ji mohl ztratit. Vrátil jsem se mezi sklo a zavřené dveře. A v duchu jsem brečel. Nad nesmyslností. Nad bolestí.
Dokud jsem nebyl doma. Pak se slzy již řinuly ven. Nedokázalo je přesvědčit nic. A nic je dosud nepřesvědčilo o jejich tehdejší neoprávněnosti. Nic. Jen jsem já o trošku klidnější. Ne o velkou. Jsem klidnější jen o tu trošku, která mi znemožňuje již psát procítěně o těch událostech, ale není dost veliká na to, abych byl skutečně klidný, abych skutečně neměl ten pocit, že se mé srdce tříští, že se můj svět rozpadá a trhá a páře.
Doufám v rozumné vysvětlení. Protože jinou naději dnes nemám. Doufám ve vlídná slova. Doufám v cokoliv. A hledám. Hledám lano naděje, jakkoliv absurdní, abych se jej chytil a zachránil svou duši alespoň ještě jednou před zoufalstvím, které se řítí jako noc - tiše a nepozorovaně.
Mám hrůzu a hrůza má mě. A nesvědu udělat jediný krok rozumem. Nesvedu se chytit žádné myšlenky, žádného předpokladu, nesvedu nic považovat za východisko pro smiřující úvahu. Vše vede na stejné místo. Na místo, kterého se tak obávám. Nezbývá mi asi než čelit této obavě. Než čelit tomu, že jsem se nechal rozpustit nadarmo. Nebo mám jinou možnost? Stále ještě zbývá naděje. Je to naděje, která je zde jen pro ty nejnaivnější z nás. A vím, že když se jí chytím, spočinu v nebezpečí, že pravda mě roztříští o to víc. Je to malé prosté snad. Snad mi zítra povíš, co se děje. Snad mi vše vysvětlíš. Snad mě nenecháš roztříštěného a rozpuštěného. Snad to dobře dopadne.
Čemu vlastně mohu dnes věřit? V co mohu doufat? Jaká naděje mě nezabije?
Doufám. Doufám v to naivní snad. Doufám v nesmysl. Věřím tvým slovům - a mám hrůzu, že tvé činy znamenají to, co mě ze všech těch nesčetných verzí, které jsem vymyslel, napadá asi jako nejzřejmější a nejhorší. Že se mnou nechceš mluvit. Že mě nechceš vidět.
Jsem křehký jako tělo komára oproti lidské ruce. Stačilo by jedno malé zatlačení a již nikdy by nemusel bojovat o cestu ke svobodě či o přežití. Stačí pár tvých slov a budu zdrcený jako komáří tělíčko po bezcitném nelidském úderu hrubé lidské ruky. Má naděje je jako komáří boj proti sklu. Jen můj rozum mi nabízí pochybnosti. Odpovědi, kterým nechci věřit. Vede mě na místa, na která nechci jít.
Budu spolehat, že tvá ruka bude něžná, jako byla ta má.
Budu spolehat? Přemáhá mě strach. Strach z tebe.
Strach z něčeho ohromného.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Alétheia Alétheia | 12. října 2013 v 19:15 | Reagovat

Tome, promiň, že píšu úplně mimo téma, ale ta písnička je úžasná. Pustila jsem si ji poprvé v životě a hned se mi tolik líbila, že mi z ní je dokonce fyzicky špatně. Je prostě úžasná... Musím Ti něco poslat mailem. ♥

2 grey.t grey.t | E-mail | Web | 13. října 2013 v 2:54 | Reagovat

[1]: Jsem rád, že tě nadchla. Sám jsem z ní nadšený. Když jsem ji slyšel poprvé, zamiloval jsem si ji a byla mi hrozně povědomá. Dosud jsem nepřišel, co mi vlastně připomíná. Jen vím, že je skvělá.
A děkuji za e-mail :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama