close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Klubka

18. října 2013 v 0:13 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
"I'm not here. This isn't happening."
Snažím se odosobnit. Zmizet z tohoto světa. Vyjmout se z večeného cyklu akcí a reakcí. Vyjmout se z té bolesti, nechat tu ty síly působit, ale už ne na mě. Stát se odosobněným nezaujatým pozorovatelem, čistě objektivním. Pozorovatelem se zavřenýma očima, pozorovatelem, který ztrácí svou identitu, neboť již nepozoruje. Chci být zmizen pryč.

Ale nikde není zmizík, který by mě vymazal.

A možná nechci být až tak úplně vymazán. Jen na chvíli odložen.
Schovat se v mrazáku.

Přichází podzim a s ním všechno to podzimní a melancholické. A místo toho, aby se tvořila podivně šedodivná krása, tvoří se jen smutek, který se tou krásou přiživuje. Tak jako před rokem, ale trochu jinak.

Přichází chlad, ale nic není zas tak chladné, aby mě to zbavilo citu. Přichází chlad úzkostí.

Jak vzácné je v tento čas slunce a jeho jasný zlatý svit!
(Jak krásně nám bylo jindy...)

Možná je právě tento čas tím nejostřejším ostřím nože. Tou plochou, kdy vše může dopadnout všelijak. Kdy není jisté nic. Kdy záleží na infinitesimálních stimulech.

Vzpomínám. Jsou to dlouhá vlákna, která s sebou nyní táhnu. Dlouhá a souvislá. Brzy se z nich stanou fragmenty, tak jako ze všeho, co pominulo. Příběh se vždy mění v části. V útržky. Protože to, co jej skutečně pojilo dohromady, byl fakt, že my jsme připoutáni k tomuto vláknu. Fakt, že právě žijeme tento konkrétní příběh. Stačí udělat jednou krok stranou a už se nevrátíme do stejné řeky. Stačí mrknout a minulost se fragmentuje. Tříští. A nám do očí lítají jen střípky, kterým říkáme vzpomínky.
Držím stále ještě vlákna? Nebo držím řetěz střepů?

Umím chodit po hladině?

Kolik snese lidská vůle?

Stále mám v duši spoustu omluv. Ale jednou vyprchají.

Dívám se nyní na křehkost jinak. Nyní jako na ztrátu. Na možnost ztráty. Na nutnost ztráty. Vše jednou zmizí. Buď z celého světa nebo jen z našeho života.
Dívám se na křehkost se silným bolem u srdce. S tím bolem, který mi říká: Ale ty si nemysli, že tebe se to netýká.
Věci v mém zraku získávaly fascinující hodnotu a krásu skrz svou nestálost a pomíjivost. Nyní však, když se koukám a mám vlastní zájem na věčnosti, se děsím faktu, že vše jednou skončí. Nyní se mi pomíjivost zdá i z části ošklivá.
Věci jsou křehké a proto jsou cenné. Ale také bezcenné, protože jednou prostě nebudou.

Nejsem tu. Možná tu prostě vůbec nejsem. Možná, že stačí udělat ještě jeden krok. Opačným směrem. Ne k zaujatosti, ale k ještě většímu odstupu. Ne jen tam, kde je křehkost něco čistě krásného, ale až tam, kde se úplně ztrácí.

Pluji na střepech a slepuji je v celky.

Jen mlžím. A možná nejsem vůbec nikde.

Poznal jsem bolest křehkosti, protože jsem chtěl, aby něco trvalo věčně.
(Ale třeba ještě bude.)

Usnu schoulený do klubíčka. Usnu jak smotek vzpomínek a skutečností a všemožných vláken naplněných myšlenkami. Usnu. A snad i trochu uschnu.
(Rovnice se řeší jako klubíčko.)

Nejraději bych tak týden prospal. Jen aby všechno na chvíli zmizelo. Sejde z očí...
Zavřeme tedy oči. Vydechněme. Posečkejme.
A co pak?
Smotejme se. A nechme se prostě rozmotat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 aves passeri aves passeri | E-mail | Web | 18. října 2013 v 13:22 | Reagovat

Vaše články jsou tak poetické, tak zajímavé, je tak těžké se do nich empaticky ponořit, protože možná tuhle část svého já tak neradi vnímáme...

2 Stupido Stupido | Web | 31. října 2013 v 17:07 | Reagovat

najskôr som to nechápala, pochopil asom to ažneskôr..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama