Jemná hudba pro jemně palčivý den, který se jako napnutá nit táhne skrz různé pocity, od ranní melancholické únavy přes polední ohromení životem a následnou nostalgickou plavbu v myšlenkách napříč sídlištěm až k odpolednímu stesku.
Chtěl bych tu nit roztrhnout? Aby se nepnula, aby nevibrovala za znění toho nepříjemného vysokého zvuku úzkosti. Úzkosti ze života a z pomíjivosti. Aby nehrála zvukem strachu, který mě opět ochromuje.
Nebo ji chci zachovat a nechat ji nadále znít a hrát a pojit mě s tím pocitem?
Někdy mě přepadne chuť se stočit do klubíčka a jen tiše oddechovat v koutku, který by byl jen a jen můj. A nechat všechno tak nějak krásně plynout. Ale ani pocity nejsou úplně plynulé. Ani řeky.
Jsou podivné ty okamžiky, kdy si člověk uvědomí, jak moc je sám. A jak moc je závislý na druhých.
(Kdysi jsem byl jiný.)
Některé slzy i pálí.
Křehkost tónů života se rozpíná do všech stran, vibruje vším a nenechává nic stranou. Brousí všechno k dokonalé pomíjivosti. (A co pomíjivost? Pomine někdy?)
Bojím se. Že se rozpadne i to, co by mělo trvat věčně. To, v co jsem kdysi tak zvláštně věřil.
Co když se mozaika slepená z roztříštěných střípků znovu rozbije? Co když už nic dohromady neslepím? Jímá mě hrůza. Má mě.
Umřel bych, kdybych mohl.
(Nebo to má být otázka?)
Listí padá z nazlátlých topolů na zem a tvoří poklad, který nikdo nesbírá. Poklad pro oči a pro duši.
Opadávám také?
A co ze mě padá?
O co ještě přijdu?
(Nechci se ptát, o co všechno mohu přijít.)
Už se děsím až moc. Celého světa a sebe a tebe a vás. Nejraději bych se skryl. Skryl bych se tak, že bych nic necítil, skryl bych se do mlhy, ve které nic neexistuje. Do mlhy, která by všechno smazala. Která by nastolila čistý papír. A nedotknutelný.
Chtěl bych zavřít oči a prostě nebýt. Zmizet. Neexistovat v tom nejsilnějším smyslu - jako kdybych ani nikdy neexistoval.
Ne kvůli sebenenávisti, ale v rámci sebezáchovy.
Jen se vypařit.
Skrz smrt se skutečně narodit.
Skrz neexistenci skutečně být.
Je to jen sen?
Je to jen skutečnost...
(Jsou to jen slzy.)