Říjen 2013

Rosa

25. října 2013 v 0:36 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Jako kdyby na mě dýchla minulost. Všechny ty dlouhé zimní dny naplněné doufáním v lásku Letní Bouře. Dlouhé zimní noci prožité během chůze po nočních ulicích, opuštěných, za poslechu zvuku vlastních kroků. A ta dýchající minulost jako by zbořila všechny iluze. Že spolu budeme navěky. Že by nám to mohlo vydržet i dva roky.
Zvláštnímu smutku se otevřela dvířka. A já nevím, jak ho popsat. (Snad tužkou, hezky šedě.) Je podivně bolestivý a svým způsobem chladný. Ale především je typicky můj. Nepředvídatelný, strnulý jako hladina proudící řeky.
Vzpomínka na to, čím jsem byl. Jako kdyby to bylo stále ve mně, jen utišené jak pod sedativy.
Takový dech dokáže být velmi chladný. Téměř až mrazivý.
Ze všeho se opět vynořuje nezodpovězená otázka: Kdo vlastně jsem?
Jsem tím, kým jsem byl dříve?

Jako kdyby se něco dnes vracelo. Ale nevrátilo se nic. Je to neustálý proces bez výsledku. Proces založený na očekávání, ale realizovaný jen skrze zklamání.
Vracení bez vrácení.

Je to ten melancholicky kontinuální pohyb, který se neděje kvůli ničemu jinému než kvůli sobě samému.
(A co jsme my?)

Jisté věci mi začínají chybět. A asi ani nebyl prostor si to uvědomit.

Chybí mi má řeka, má slova a vůbec vše.

Jako kdybych byl svým způsobem odtržen od všeho. Odnesen. Zbaven času a křídel.

Nevím, kdo jsem, kde jsem a vlastně ani nic jiného.
Nevím, co bude.
Přestože přísliby jsou.
Pochybuji. (Tedy jsem?)
(Nebo spíš už nejsem?)

Rád bych si sedl do malé papírové loďky a nechal se unášet proudem. Jako tehdy, když jsem se s tebou v duchu loučil a posílal malinkaté lodičky po hladině potůčku. Tehdy, když jsem si uvědomoval tvé chyby.
Kdo jsem?
Kdo jsem pro tebe?
Kdo jsem pro sebe?
A pro koho mám být?

Křehké imaginární lásky. Jejich éra jako by pominula. Obnažil jsem své tělo jiným bolestem a jiným rozkoším. Ale jisté kouzlo tyto rozkoše postrádají, snad to kouzlo nereálnosti.
Vše je stále jako uzel, jako zašmodrchaná nit. Nic z toho neušijete, nijak to nenatáhnete a rozhodně to není přímá a jasná cesta.

Jdu cestou do nikam?
(Jdeš se mnou?)
Půjdete se mnou i vy?
Nebo po té cestě kráčím již déle? A jste na ní se mnou?
Kdo jste?
(Co chcete?)

Můžu se ptát na cokoliv.
Můžu se ptát na to, co mě zajímá?

(Můžu ti být podobný?)

Kam bychom ještě mohli jít?
Jako kdyby byly všechny cesty prochozené - a přitom nejsou.
(Kolik cest vede k tobě?)

Jako kdyby na mě dýchla minulost. A zbořila všechny iluze.

Dýchá dál.

A já vlastně nevím, co za život žiju. Vlastně nevím, co jsem, co dělám a proč.
Co o sobě vlastně vím?
(Co vím o nás?)
(Co vím o vás?)

Chci vůbec něco vědět? Nebo raději ne?
(Chci vůbec zavírat oči?)
Vše je tak divné. Vše je tak cizí. (Vše je tak mé.)

Kdo mi dá odpovědi?
(Co je to věčnost?)

I nádech je tak chladný.


Klubka

18. října 2013 v 0:13 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
"I'm not here. This isn't happening."
Snažím se odosobnit. Zmizet z tohoto světa. Vyjmout se z večeného cyklu akcí a reakcí. Vyjmout se z té bolesti, nechat tu ty síly působit, ale už ne na mě. Stát se odosobněným nezaujatým pozorovatelem, čistě objektivním. Pozorovatelem se zavřenýma očima, pozorovatelem, který ztrácí svou identitu, neboť již nepozoruje. Chci být zmizen pryč.

Ale nikde není zmizík, který by mě vymazal.

A možná nechci být až tak úplně vymazán. Jen na chvíli odložen.
Schovat se v mrazáku.

Přichází podzim a s ním všechno to podzimní a melancholické. A místo toho, aby se tvořila podivně šedodivná krása, tvoří se jen smutek, který se tou krásou přiživuje. Tak jako před rokem, ale trochu jinak.

Přichází chlad, ale nic není zas tak chladné, aby mě to zbavilo citu. Přichází chlad úzkostí.

Jak vzácné je v tento čas slunce a jeho jasný zlatý svit!
(Jak krásně nám bylo jindy...)

Možná je právě tento čas tím nejostřejším ostřím nože. Tou plochou, kdy vše může dopadnout všelijak. Kdy není jisté nic. Kdy záleží na infinitesimálních stimulech.

Vzpomínám. Jsou to dlouhá vlákna, která s sebou nyní táhnu. Dlouhá a souvislá. Brzy se z nich stanou fragmenty, tak jako ze všeho, co pominulo. Příběh se vždy mění v části. V útržky. Protože to, co jej skutečně pojilo dohromady, byl fakt, že my jsme připoutáni k tomuto vláknu. Fakt, že právě žijeme tento konkrétní příběh. Stačí udělat jednou krok stranou a už se nevrátíme do stejné řeky. Stačí mrknout a minulost se fragmentuje. Tříští. A nám do očí lítají jen střípky, kterým říkáme vzpomínky.
Držím stále ještě vlákna? Nebo držím řetěz střepů?

Umím chodit po hladině?

Kolik snese lidská vůle?

Stále mám v duši spoustu omluv. Ale jednou vyprchají.

Dívám se nyní na křehkost jinak. Nyní jako na ztrátu. Na možnost ztráty. Na nutnost ztráty. Vše jednou zmizí. Buď z celého světa nebo jen z našeho života.
Dívám se na křehkost se silným bolem u srdce. S tím bolem, který mi říká: Ale ty si nemysli, že tebe se to netýká.
Věci v mém zraku získávaly fascinující hodnotu a krásu skrz svou nestálost a pomíjivost. Nyní však, když se koukám a mám vlastní zájem na věčnosti, se děsím faktu, že vše jednou skončí. Nyní se mi pomíjivost zdá i z části ošklivá.
Věci jsou křehké a proto jsou cenné. Ale také bezcenné, protože jednou prostě nebudou.

Nejsem tu. Možná tu prostě vůbec nejsem. Možná, že stačí udělat ještě jeden krok. Opačným směrem. Ne k zaujatosti, ale k ještě většímu odstupu. Ne jen tam, kde je křehkost něco čistě krásného, ale až tam, kde se úplně ztrácí.

Pluji na střepech a slepuji je v celky.

Jen mlžím. A možná nejsem vůbec nikde.

Poznal jsem bolest křehkosti, protože jsem chtěl, aby něco trvalo věčně.
(Ale třeba ještě bude.)

Usnu schoulený do klubíčka. Usnu jak smotek vzpomínek a skutečností a všemožných vláken naplněných myšlenkami. Usnu. A snad i trochu uschnu.
(Rovnice se řeší jako klubíčko.)

Nejraději bych tak týden prospal. Jen aby všechno na chvíli zmizelo. Sejde z očí...
Zavřeme tedy oči. Vydechněme. Posečkejme.
A co pak?
Smotejme se. A nechme se prostě rozmotat.

Jen...

16. října 2013 v 19:35 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Jemná hudba pro jemně palčivý den, který se jako napnutá nit táhne skrz různé pocity, od ranní melancholické únavy přes polední ohromení životem a následnou nostalgickou plavbu v myšlenkách napříč sídlištěm až k odpolednímu stesku.
Chtěl bych tu nit roztrhnout? Aby se nepnula, aby nevibrovala za znění toho nepříjemného vysokého zvuku úzkosti. Úzkosti ze života a z pomíjivosti. Aby nehrála zvukem strachu, který mě opět ochromuje.
Nebo ji chci zachovat a nechat ji nadále znít a hrát a pojit mě s tím pocitem?
Někdy mě přepadne chuť se stočit do klubíčka a jen tiše oddechovat v koutku, který by byl jen a jen můj. A nechat všechno tak nějak krásně plynout. Ale ani pocity nejsou úplně plynulé. Ani řeky.

Jsou podivné ty okamžiky, kdy si člověk uvědomí, jak moc je sám. A jak moc je závislý na druhých.
(Kdysi jsem byl jiný.)

Některé slzy i pálí.

Křehkost tónů života se rozpíná do všech stran, vibruje vším a nenechává nic stranou. Brousí všechno k dokonalé pomíjivosti. (A co pomíjivost? Pomine někdy?)
Bojím se. Že se rozpadne i to, co by mělo trvat věčně. To, v co jsem kdysi tak zvláštně věřil.

Co když se mozaika slepená z roztříštěných střípků znovu rozbije? Co když už nic dohromady neslepím? Jímá mě hrůza. Má mě.

Umřel bych, kdybych mohl.
(Nebo to má být otázka?)

Listí padá z nazlátlých topolů na zem a tvoří poklad, který nikdo nesbírá. Poklad pro oči a pro duši.
Opadávám také?
A co ze mě padá?

O co ještě přijdu?
(Nechci se ptát, o co všechno mohu přijít.)

Už se děsím až moc. Celého světa a sebe a tebe a vás. Nejraději bych se skryl. Skryl bych se tak, že bych nic necítil, skryl bych se do mlhy, ve které nic neexistuje. Do mlhy, která by všechno smazala. Která by nastolila čistý papír. A nedotknutelný.
Chtěl bych zavřít oči a prostě nebýt. Zmizet. Neexistovat v tom nejsilnějším smyslu - jako kdybych ani nikdy neexistoval.
Ne kvůli sebenenávisti, ale v rámci sebezáchovy.

Jen se vypařit.
Skrz smrt se skutečně narodit.
Skrz neexistenci skutečně být.

Je to jen sen?
Je to jen skutečnost...
(Jsou to jen slzy.)

Svět je tak divnej

13. října 2013 v 2:50 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Zvuky akordeonu, klavíru a jedného specifického hlasu mne provázely tento týden. Tento ubohý, smutný a až příliš emocionální týden, který bych nejraději nazval slovem "patetický", kdyby to slovo znamenalo to, co znamená v angličtině. Žel, vzletný nebyl ani tolik jako spíš "ubohý". Ale obsahuje vskutku přílišný pathos.
Nemohu se zbavit posedlosti tou tmavovlasou slečnou, jíž nosí chromá kobyla. Nemohu se zbavit ani jisté nedůvěry v lásku, která mi podráží kroky směřující k stabilnímu psychickému stavu. Na druhou stranu nejstabilnější je člověk v horizontální poloze, do které mě tyto nástrahy úspěšně opakovaně dostaly.
Cítím se občas v tomto světě jako nepatřičný prvek. Jako plastový kyblík mezi antickými vázami s nádherným zdobením. Avšak nějak sem patřím. Mnohem víc, než nakolik jsem ochotný si to připustit. Hledám vedle sebe v posteli lidské teplo, které bych k sobě přivinul a do ucha mu zašeptal: "Miluju tě, víš? Svět je tak divnej."
Je to již týden, co jsem dostal poslední polibek a stále mě provází ten zvláštní pocit nedůvěry. Že nevím, co bude - přestože je tu slib zářné budoucnosti. Znám nespolehlivost lidské povahy. Znám nepravdu lidských slov.
Lidský jazyk umí říct cokoliv bez ohledu na skutečnost.
To je jedinečný jed. Rozumět slovům a umět je říkat. Zbraň ostřejší než nože a přesto neviditelná, podceňovaná.
Zbraň, že člověk může říct co chce. Zbraň, že slovo neodpovídá skutečnosti. Že dokáže vyvolat naději i obavu. Že je silným médiem mezi světem a duší.

Chodíme po jehlách, zbrojíme se při narození a nikdo nám nedá návod, jak využít naše zbraně, jak nemít zkrvavené nohy. Nikdo nám neříká jak projít životem.

Hledám další polibek. Takový, který oživí ty předchozí. Ten poslední vše uspal.
Snoubí se ve mně naděje i obava. A stále marně pátrám, kdo vedle mě spí.

"lásko má pojď blíž, lehni si ke mně
vzbuď se jestli spíš, stiskni mě pevně"

Stojíme teď na ostří nože, stojíme tam spolu. A tu čepel jsme sami ukuli z našich slov a malých lži, z našich nadějí a beznadějí, obav a prohřešků. Z našich obětí a z naší nevinnosti, z našich životů i ze všeho, co nám ještě zbylo. Stojíme na vrcholu našeho společného díla. Nevíme co bude.
Stavěli jsme tak dlouho, až jsme si vystavěli cestu, kterou sami neznáme. A nevíme, kam nás nakonec dovede.

A já se ptám: "Kdo jsem teď? Kdo jsme my dva?"
Říkáš, že všechno bude dobré. A já si říkám: "A co když ne? Kde to vlastně jsme?"

Slibuješ a odříkáš.

Nemohu se dočkat - a umírám strachy.

"Svět je tak divnej."
A jako kdyby mi ta žena mluvila z duše. Vím, že půjdu. Vím, že dojdu. Nevím kam. A ani proč. Budu věřit. Budu věřit té osobě, kterou tu tak často oslovuji druhým pádem. Budu ti věřit.
A budu věřit dál.
Postojím na ostři broušeného nože.
A budu se sám učit, jak chodit po jehlách. Sám ovládnu umění, jak neublížit tou nejlidštější zbraní - jazykem.
Sám se naučím, že láska je smrt.

Obratel

8. října 2013 v 23:55 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Nic není jako když jsme začínali. To není žádná obecná pravda, která by se dala aplikovat na vše. Jen konstatování jedné konrétní zjevnosti. Všechno je teď jiné. Prostě jiné. Jsme jinde.
Somebody said love is for strong people. Maybe I'm just not strong enough.

Kam vkročím, jdeš za mnou. Jako stín. Jako památka. A já si připomínám tu bolest, která provází rozchod. Tu bolest, která člověkem projede při každé maličkosti připomínající osobu, o kterou jsme přišli.

A mám chuť nadávat. Hroznou chuť nadávat. A nevidím žádný smysl v tom co se děje. Jsem znechucený přetvářkou - svou vlastní! - a každodenností a vším tím, co se prostě na člověka ze všech stran sere.
Jak se mám? No jak se asi můžu mít... Mám se pěkně na hovno. A tohle chcete slyšet?
A proč se tak mám? Už mě nebaví dokola opakovat stejný příběh. Jeho vyprávěním se nic nezmění. nezmění se pravda, nezmění se konec.

Kdo jsi?
I kdybych se tě ptal z očí do očí, i kdybych tě natáhl na skřipec, i kdybych tě zahrnul vší svou láskou, nedozvím se odpověď.
A netuším, co mi chceš tajit, co mi tajíš aniž o tom víš a co prostě jen nedovedeš říct. Netuším, co víš a co nevíš.

Netuším o tobě nic.

Chtěl bych zavřít oči. Před vším. Skrýt se před pravdou. Skrýt se i před tebou. Skrýt se před tvou rostoucí arogancí. Před lží tvých pravd.
Nutíš mě vzdávat se sám sebe. Ale co děláš skutečně ty? Já se rozpouštím, já se ztrácím, já přicházím o to nejpevnější. Ale jsi ty další látka, která se se mnou mísí, či jsi jen chladný vědec u zkumavky, který si pohrává a zkoumá?

(A jsem já opravdu tak moc rozpuštěný jak o sobě tvrdím? Jsem skutečně tak sebeobětavý? Jsem skutečně takovým otrokem tvých nálad? Možná jsem mnohem pevnější a mnohem chladnější a ostřejší, než se může zdát. Možná jsem i já tobě čepelí.)

Čekám na odpovědi.
Přijdou někdy nějaké?
(Nyní jde o obecnou otázku.)

(Je tvé miluji tě skutečné? Protože to mé ano.)

Článek marnosti a zbytečnosti. Jednou si z těch článků postavím páteř.

Komáří naděje v lidském strachu

7. října 2013 v 1:32 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Koukám na sklo a vidím, jak se proti němu beznadějně potácí komár. Neustále naráží do skla s neutuchající nadějí, že svět, který je za ním, se mu otevře a nechá ho vejít. Že opět bude na svobodě. Ač to byl jen pocit instinktivní, pouhá automatická reakce, jaké je asi tento drobný tvoreček schopen, byla v ní ohromná jiskra lidskosti. Lidské naivity, lidské touhy po svobodě. Lidského hledání cesty.
Všichni hledáme cestu. Všichni někam chceme. Někteří z nás chtějí prostě ven, pryč. Chtějí utéci z dané situace, z dané životní cesty. Hledají jen cestu, po které by utíkali. Jiní hledají cestu k něčemu, třeba ke štěstí či ke slávě. Další hledají cestu. Prostě cestu. Jakoukoliv cestu, kterou by se mohli někam vydat. A přesto narážíme neustále do skla. Vidíme svůj cíl - tak jasně! A přesto - nic. Vidíme, kam chceme jít, ale neustále narážíme na stejnou překážku. Na bezcestí na místě, kde by měla být cesta. Naše smysly nás sem zavedly, náš nejzdravější úsudek, náš instinkt i naše intuice. Kdybychom jen měli oči i za sebou a viděli ty pravidelně se otevírající dveře, které nám umožňují jednou za čas odletět.
Sledoval jsem komára a bylo mi do breku.

Malá vzpomínka.

3. října 2013 v 13:14 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Vzpomínám na začátky. Lana, Sail...
Je mi divně. Jako kdyby bylo všechno pryč. Jako kdyby bylo všechno jiné.

Heaven is a place on earth with you...
(Hell too...)

Pamatuju si ty krásné chvíle. Hrála Gods and monsters. Hrála Lana. Vždycky. Pořád dokola. Pořád dokonalá. A já byl neustále tak podivně ztracený mezi sebou a sebou. Mezi sebou a tebou. Mezi námi a námi. Mezi tebou a jím. Mezi vším. Všude. Ve všem.

Kde je to teď? Je to pořád to samé?

(Nejsem kým jsem býval. Měním se. Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky.
A přece jsem tak stejný. Tak hrozně moc.)

Všechno je jinak. Jsi jako mávnutí kouzelnou hůlkou. Jako kouzlo proměny.
Mění se pocity, mění se nálada i celkový nádech příběhu. Mění se téměř vše - jen já částečně zůstávám. Já jsem já. I když jsem to jiný já než jsem byl.

Půl roku je dlouhá doba. A žít mezi lidmi je těžké.
Spolehat se na ně. Na jejich plány, na jejich příchody.

Všechno je složité.
A všechno je krásné. Aspoň trochu.
Především je všechno křehké. Jak na hraně nože.
Kdy mě to rozřízne?