Pluješ do dálav. I já bych si přál odplout. Někam do oázy ticha. Do místa klidu. Do nebe plného mráčků, tak hebých a nedotknutelných, jak jen oblaka mohou být.
Ty se vrátíš. Ale vrátí se má duše? A kam odešla?
Ptám se. Nepřestávám se ptát. V osamělé chvilce v liduprázdném pokoji. V chladné noci. Otázky znějí tichem a zanikají.
Člověk může mít strach. Strach z tolika věcí! A když si je všechny připustí...
Ale pozor! To není otázka. To je tvrzení. To je odpověď. To je oznámení.
Zde nesu zodpovědnost. Za vlastní vědění či nevědomost. Za vlastní prožitek. Zde nejsem skryt v hávu nevědění. Zde jsem uvězněn v tom, co mé rty upustily a mé prsty opsaly.
Zavřít oči. Spát. Na chvíli si odpočinout. Nic nedělat. Proflákat celý den.
Dělám to stále a je to tak návykové.
A pak pracovat. Oproti tomu horor.
Kde jsou ty věty, které s výstižností a upřímností zachycovaly nálady a časy? Kde jsou ty věty - věty jako pavučiny? Kde je výstižnost? A kam se podělo všechno?
Život je jako horké mléko a já ani nevím proč.
Je jako mlha a pohlav a závoj pavučin a mraky a oblaka a stín mořské hladiny.
Bloudím. Možná bloudíme všichni. Bloudím moc na to abych věděl o bloudění druhých. Jsem ztracen v realitě subjektivity.
Mám paniku z bílých předmětů v rozvrhu v SISu. Mám paniku a panika bloudí všude kolem a přede sítě. Ale snad to brzy skončí. Přejdu peklo bosou nohou.
Kdysi jsem snil o řekách a jejich hladinách. O tom, jak jsou jako sklo. Jak se po nich dá chodit.
Dnes nesním. Dnes se třesu.
A třas je nepřítel.
Po očku koukám na svůj růženec. Po očku a nevím, zda se chci modlit či ne. Po očku koukám po pokoji a počítám vteřiny.
Čas. Umí se připomenout, když na něj zapomínáme. Ale není to nikterak příjemné připomenutí.
Chci zavřít oči - to je vše.
Jen zavřít oči.