close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Pavoučí pokoj pro vlčí vlny

19. září 2013 v 23:29 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Hromadím v pokoji knihy Virginie Woolfové. Přečetl jsem dvě. (A minulý rok jednu). Ty další... prostě hromadím. Leží tu momentálně čtyři. Ale věřím, že pokud při příští návštěvě knihovny naleznu v beletrii pod W opět další knihu, pak jich budu hromadit pět. Tedy v případě, že to bude něco, co jsem od ní nečetl. Což je samozřejmě nepravděpodobné, protože knihy, které nejsou rozpůjčované a které jsem nečetl, mám doma. Dneska náhodou přibyl Orlando. Na něj se vrhnu až přečtu Vlny.
(Pokud přečtu Vlny.)


Dalo by se to považovat za lacinou metaforu mého života. Prosté hromadění. Hromadím čas. A když už ho mám hromady, prostě ho nechám ležet na skříňce a radši celý den proflákám ubohým nicneděláním. (Ne že bych si při tom přišel uboze, za to může až ta příšerná sebereflexe.)
A pak den končí tím, že si projíždíte písničky od Lany Del Rey, přemýšlíte nad tím, jak moc ji máte rádi a zda váš odstup není prostě jen snaha vypadat víc cool (sám před sebou) tím, že nebudete mainstream. A pak si řeknete, že je možná stejně dobrá jako Susanne Sundfor (ne, to opravdu není).
Ale co, zasloužím si trochu degenerace a dekadence, když už mám dokončený ročník. ("Už". Ještě pět dní a už by to bylo "pozdě bycha honiti"). Ale aspoň už vím, že napsat seminárku může člověk zvládnout během tří dní. Čtyř, pokud má rozsah 4000 slov. Jeden den čtení literatury, druhý den psaní, třetí den korektura. Je až děsivé, že tohle člověku může projít. (Děsivé, ale ne ve chvíli, kdy potřebujete přesně tři kredity na ukončení ročníku.)

Dnešek je vážně divný. Mísí se v něm radost, ale i stesk. Vášeň a touha s leností a odumřelostí. (Jsem vážně jako nějaká odumírající kožní buňka, která se chystá stát částí mrtvé vrstvy pokožky a po nějaké době odpadnout a stát se prachem, který její bývalé tělo utře hadrem. Hadr vymáchá v kýbli s prontem a špinavou vodu pak spláchne do záchodu. Což není zrovna zářná budoucnost. Ale vypadá celkem podobně tomu, co o své budoucnosti občas hlásím já: skončím v hajzlu.) Prostě se všechno mísí. Bez mísy.

Což mi připomíná, že přibližně všechno co "rád" dělám už dva roky zanedbávám. "Jsem v maturitním ročníku, mám málo času." Pak "jsem první rok na vejšce, mám málo času." No a nakonec slavné: "Dodělávám první rok na vejšce, mám málo času." Ne že by ho bylo málo. Je to otázka priorit. A taky vůle. Možná víc vůle než priorit. Protože k čemu je mít určené, že pro vás jsou housle a knihy důležitější než nicnedělání, když nejste schopni zvednout prdel? Ale možná je to prostě jen sebeklam.
Na druhou stranu nejde o nic nepochopitelného. Každou volnou chvíli trávíte partnerským životem a když už zrovna ne, tak se musíte scházet s přáteli, abyste jim ukázali, že vám na nich taky ještě záleží. Což vyústí ve stav, kdy volný čas, který nemusíte (a nemůžete) trávit ani jedním, trávíte prostě tím, že jste. Protože na nic jiného není čas. Není čas něco dělat. Není čas dokonce ani být nějaký. Co víc, není ani čas být pořádně sám nebo nedej Bože sám sebou.
Což mi připomíná, že jsem si kdysi předsevzal, že se každý den budu modlit k Bohu. (Kdy jsem se asi naposledy modlil? Nejspíš když jsem potřeboval mít lepší svědomí za nějaký prohřešek.)
(Páni, po dlouhé době souvislé věty, odstavce... tohle vypadá jako že se nám postavila nějaká myšlenková struktura! Ne že by se to snad táhlo z bodu A do bodu B, že by to mělo úvod, stať a závěr nebo podobně, ale... dejme tomu, že... No vlastně to radši necháme být, závorky prý zesložiťují text, takže by bylo lepší je vynechat, což by ovšem článek připravilo o spoustu úžasně ohromujících myšlenek. Tedy aspoň pro mě ohromujících.)

Tak trochu přemýšlím o Blakeovi. V něčem se skutečně trefil do černého. Říkal jsem si, že se o to podělím, což mi až teď připomnělo slovo "delightful" v jednom komentáři pod Bel Air od Lany. Ne že by snad dvojverší, které hodlám napsat obsahovalo slovo "delight", ale... some are born to sweet delight, some are born to endless night. Což je další vtipná věc, o kterou bych se mohl podělit. A proč ne: synchronicita jak prase. Dopoledne si čtete Blakea a pak si odpoledne řeknete, že začnete poslouchat The Doors. A čí verše to neslyšíte v písni End of the night?
Ale k věci. Blake skutečně vystihl něco, co jsem si dlouho myslel sám:
"Když pravdu ve zlém proneseš,
horší je než každá lež."
("A truth that's told with bad intent
Beats all the lies you can invent.")
Prostě už jděte s tou vaší "upřímností" někam, když chcete všechny kolem jenom urážet.

Což mě ovšem vyvedlo z míry a tématu a nitě mnohem víc, než bych čekal. Ale dejme tomu, že tu mám tu hromadu času. A nevím co s ním. Zároveň přesně vím, co chci dělat - číst Vlny, pak Orlanda, K majáku a Mezi akty, potom Nakonečného Emoce, Murakamiho Konec světa a Hard boiled wonderland a k tomu něco velmi intelektuálního a filosoficky hlubokého a zároveň modrého. Jenže... těžko najdete filosofickou knihu, která by působila modře. Úplně mě to táhne k Patočkovi a fenomenologii - to bude tím, že pořád nerozumím jeho šesté kapitole Úvodu k Husserlově fenomenologii. A taky mi to připomíná, že mám v počítači první díl Péče o duše. A taky že mám půl poličky v knihovně plnou barevných knih o psychologii od portálu, včetně Hněvu a jeho smyslu od Kastové (stejně mě víc zajímá její Úzkost a její smysl) a Aktivní imaginace (ne že bych za ty dva roky co se o imaginaci "zajímám" zkusil jediné imaginativní cvičení - vždyť přeci víte, jaké hromady času mám... chci říct postrádám)...
Je toho tolik, že člověka přejde chuť cokoliv dělat už jen když o tom přemýšlí. Což mi připomíná, že příští týden jsem měl mít hodinu houslí.

A zítra definitivně odepíšu filosofii. Definitivně (tedy na rok definitivně, což moc definitivní není už z definice definitivnosti) přeruším studium. Na rok. A odevzdám se skutečné vědě. Vědě o živém. Ať už je ten život cokoliv (kdo měl Macelu, zajisté pochopí).
Což bude znamenat asi stejné flákání během roku a mnohem větší šrumec o zkouškovém a obnovení studia filosofie za rok z důvodu vyhození ze školy. Což bude znamenat spoustu Platóna a Aristotela a antiky ke komisionálce a spoustu dalších knih k jiným zkouškám a spousty seminárek. Což bude znamenat další odsouzení k tomu nenapsat žádný pokus o povídku co je rok dlouhý. Což bude definitivní konec mé nevzniklé kariéry spisovatele. (Kdybych aspoň tu jednu jedinou dopsanou povídku byl schopný opravit, že?)

Páni, záchvat grafomanie pomalu pomíjí. Doufám, že ten článek měl nějakou sdělnou hodnotu, protože to co přijde - pokud něco vůbec přijde - už žádnou mít nebude.
(Protože přijde konec).
(Něčeho).

Zavřete oči a uvidíte andělská křídla. Bílá. Rozmazaný obraz lampy na sítnici. Vaše mysl si dotvoří ráj. Protože bez naděje by lidský mozek zkolaboval. Evoluční povinnost: věřit, že příští vteřinu budete naživu.
Mám už plány. Plány na spoustu věcí. A těším se, až je budu realizovat. Až mi mezi bříšky prstů budou prokluzovat korálky růžence. Až mi budou očima protékat slova Woolfové. A Woolfové a Woolfové a Woolfové, dokud od ní nepřečtu všechno. (Nějak takhle začíná chorobná posedlost?)

Už je to tak dlouho... dlouho od všeho. Ztrácím se ve stesku a v radosti a ve všech těch emocích, ve kterých se stejně ztrácím každý den - ale není to stejná řeka, však víte.
Což mi připomíná, že jsem přehnaně nostalgický. A to není žádná novinka.

Líp se ty články stejně píšou po půlnoci, to je superego, cenzura, vnitřní kritik - nazývejte to jak chcete - ospalé/á/ý.
Dýjadýjadá, paní z Frýdlantu. O které se mnou někdo nedávno mluvil a já si nevzpomínám kdo. A čekám až ta myšlenka přijde. Čím to vlastně je, že když na něco myslíme, vybavíme si i něco víc? (A čím to je, že si někdy nevybavíme vůbec nic, například která funkce je konvexní a která konkávní?)
Každopádně si vybavíme Sókratovo tvrzení v dialogu Lachés o tom, že je lepší se rozhodovat podle názoru odborníka na danou věc než podle názoru většiny.
Takže i když všichni budete říkat, že neuron vede vzruch, nemusí to být pravda, dokud to nepotvrdí vědec. Smutné je, že i vědci se mýlí - Bůh ví, co o takovém neuronu budou říkat lidé za sto, dvěstě, tisíc let.

(Volné asociace, proud vnitřní řeči...)

Stejně si všichni žijem v té realitě, ve které chceme žít. A i když v ní nechceme žít, žijeme v ní... Jsme vězni vlastní hlavy. (A také svých matek, komplexů z dětství a vrozených degenerací a osudu a všeho... prostě všeho. Vůbec nemáme svobodnou vůli a proto můžeme dělat co chceme a neneseme za to zodpovědnost. A stávají se z nás krysy a ještě něco horšího.)
Stejně jde všechno jinak.

A já jsem jenom student. Jenom ubohý student s ubohou maturitou bez vyznamenání přerušující studium po prvním roku a hledající smysl stále dokola. Kde asi budu za rok? (Určitě ne na škole, kde vám ke konzultaci seminární práce hraje z počítače odborného asistenta Wagner. Což je opravdu velká škoda. Ne, dovolím si být expresivní: Je to kurva škoda. Ať si kdo chce říká co chce, filosofie má osobnost a studují ji osobnosti a učí ji osobnosti. A já mezi ně přestanu patřit a půjdu mezi lidi, pro které je filosofie podřadnější než umění sát hovna.)

Což mi celé připomíná, že jsem si už hrozně dlouho pořádně neužil Siegfriedův pohřební pochod. Dřív jsem uvažoval, že bych si ho nechal hrát na pohřbu, ale pak jsem došel k závěru, že nejsem Siegfried. Takže z toho nic nebude.
Ne že by snad Prsten Nibelungův byl lepší než Tristan a Isolda. (Ne že bych snad mohl objektivně posoudit kvalitu hudby v tomto rozměru).

Celý dnešní den s celým dnešním (nepopsaným) rozpoložením nakonec vyústí v to, že sežeru ještě kousek čokoládových mořských plodů, budu myslet na tu vůni, kterou mám schovanou v ikelitové tašce z HMka ve skříni pod mikinou. Hezky pečlivě zabalenou, aby jí ani kousek neunikl a zůstala všechna pro mě, až si budu zase chtít čuchnout.
A já budu chtít. Ještě týden nebudu mít kde jinde tu vůni cítit.
Budu chtít, dokud budu zamilovaný. Ale jak dlouho to potrvá? Jak dlouho to ještě snesu? Jak dlouho budu snášet, že mé tělo i s mou těžkou duší spočívá jen v tenké pavučině důvěry s potrhanými vlákny?
A Bůh ví, není-li to pavučina černé vdovy.

Bůh ví, není-li celý svět jenom pavučina snů, nadějí a přání, iluzí a toho, co pokládáme za reálné.
A Ticho, ke kterému se pne duše, tu pavučinu neurčitě obklopuje, tu zde, tu tam, tu onde. Ale vždy dost daleko od ní.

Což všechno znamená, že momentálně není o čem psát. Vůně pořád voní i když nemá odkud a čokoláda se rozpustila a spláchla do žaludku, ve kterém se všechno chystá na přeměnu ve fekálie.

Takže uzavřeme den Mozartovou Lacrimosou v Lisztově transkribci pro klavír. (Proč nemůžu být tak dokonalý jako Liszt?)

Slzičková noc bez slz. A Bůhvíjaké ráno bez Boha.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama