Jsem to víc já, když tě miluju? Jsem to víc já, když jsem sám?
Sedím a koukám z okna na déšť. Kapky rozdělují výhled, jak rychle letí vzduchem. Tvoří síť. Jemnější a jemnější a nepropustnou. Oči se klíží a kdesi vzadu pláče křehkost. Zapomenutá melancholie se pomalu zvedá. Láska ji nesrazí na kolena. Zvedá se, šedá a klidná a přesto divoká a neovládnutelná. A já ji cítím. Chlad a chvění, čepele nožů a ledové jehly...
Jsem to já?
Nebo jsem to já, když myslím stále na tebe? Když žiji v poloviční extázi a poloviční starosti? Když se střídá jedno s druhým, ale všechno se točí jen a jen kolem tebe? Když nemám slov, abych cokoliv popsal, protože jen vím, že tě miluji?
Kdy jsem to já?
Jsem to já když jsem sám?
Jsem to já, když jsem s tebou?
Jsem to já, když jsem s lidmi?
Padají kapky a já přemýšlím o sobě. O minulosti a o přítomnosti. Byl jsem? Jsem? A kdy víc?
Kdy víc sám sebou?
Možná ani jednou.
Možná stejně.
Jeden okamžik. Jedna myšlenka. Žádná odpověď. Stejná myšlenka bez odpovědi dalších tisíc okamžiků. Jak dlouho budeme žít?
Za jak dlouho se změní otázka?
Křehkost plakat nepřestává. Ale její pláč už opět není slyšet.
Pohřbila mě láska?
(Zrodila mě láska?)
..a víš, že mi teď čtení tvých článků docela zvedlo náladu? (jsem teď v Riapsu, teď jsem akorát jela na propustku domů na chvíli):)