Jaký to má smysl? Všechno. Já. Ty. Vy. My. Oni. K čemu to je? Náš život, naše naděje, touhy, smutky a splíny? Proč sníme, plánujeme, doufáme? Na co jsme?
Možná to je tím, že jsem už asi třicet tři hodin bez spánku. Možná to je tím, že milovaná osoba odplula daleko a pomalu za ní odplouvají i city, které jsem choval v srdci. Možná se prostě ptám z naprosto subjektivního důvodu, kterým je smutek vyvolaný dlouhým bděním, velkou únavou a nepřítomností lásky.
A nebo je to třeba nějak jinak.
Ale tenhle svět stojí za hovno. Aspoň dokud jsou v něm všichni ti lidé, co stojí za hovno. Zkažení, hnusní, prošlí a shnilí.
Krok za krokem, den za dnem. Všechno za vším a všechno se vším, jedno s druhým a vrána k vráně... Jde mi z toho hlava kolem. Skoro až kruhem a nebo krychlí.
Všechno je nejednoduché. Všude jsou sítě a souvislosti, spleti a vztahy, svazy a uzle, studny a prameny. Kdo se v tom má vyznat? Kdo má nezbloudit? Kudy jít? A kam další krok? Našlapujme tiše a opatrně. A stejně zhyneme. Zhyneme, zkazíme se, shnijeme.
Jen je mi asi trochu smutno. Trošku dost. A asi si nikdy nezvyknu na to, čím jsem. Co jsem. V okolí čeho jsem. V čem a jak žiju. Asi si nikdy nezvyknu na sebe, svůj život a především tenhle svět. Protože být tenhle svět lepší, nemusím si stěžovat na to, co jsem.
(Vyližte mi prdel)
Kap.
Kap.
Kap.
Kap.
Kap.
Jsem unavený. Psychicky. Ze všeho. Ze všech. Z čehokoliv. Všechno je tak stejné.
(Nevracej se)
(Ne... vrať se...)
(Vím, co chci?)
(Vím, co nechci?)
Závorky. Kdej sem byl kdysi sám?
Kde jsme teď spolu?
Cesty.
Všude tolik cest...
A všechny mají stejný konec.