Září 2013

Bloudění

28. září 2013 v 0:21 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Chtěl jsem před tím utéct. Před tím vším. Před změnami. A utíkal jsem tak zběsile, až jsem tomu vběhl do náruče.
Něco starého končí. Něco nového začne. A já setrvávám v mezičase. V zemi nikoho, v prokleté krajině zchřadlých květin, z nichž žádná nikdy nezahyne, ani se nikdy neprobudí k novému květu.
Jsem v čase, který se do života nepočítá.
Všechno kolem se hýbe. Jen já stojím. Hledím dovnitř. Snažím se poznat svou řeku, snažím se najít nějaký kompas.
Nic mi neříká, kudy mám jít.
Nic uvnitř. Nic venku. Nikdo. Nikde.
Žádné hlasy.
Jen pusté ticho; ticho, které nepromlouvá. Ticho lidí, kteří vraždí. Ticho čepele, než zajede přímo do srdce.

Tříštím se mezi lidi. Měním tváře?
Jsem na střepy. Čekám, až mě někdo sestaví.
A neslyším Boha. Necítím ho.
Jen vím, že je.

Zmizely ty časy, kdy jsem se těšil na nadějný zlom.
Zmizely časy, kdy mne sžíral jed.
Zmizely časy, kdy mne struny elektrických kytar řezaly na malé plátky.

Bojím se nalézt sám sebe.
A bojím se, že se nikdy nenajdu.

Vším hýbe paradox a protichůdnost. Chci i nechci.

Nemám slova. Už dlouhou dobu.
Už dlouhou dobu nemám nic.
Jako bych byl téměř prázdný. Já, Šedý. Já odsud, z Hájku Snů.
Jako bych neměl vůbec nic.
Ale já-někdo jiný mám vše. A za nic bych to neměnil.

Já jsem kdo?

Já - žiji zde? Pod rouškou šedých mlh? Či jsem víc tím tam venku? Mimo obrazovku, mimo virtualitu, mimo naťukaná slůvka, která se zrovna někomu prohání myslí?

Já jsem otázka.
Nekončící. Nezodpovězená. (Nezodpovědná.)

Jsem tady. A teď. Jsem ve chvíli, kdy se vše láme. Ale nejsem ani na jedné z odlomených částí. Jsem někde mezi. A bojím se udělat krok.
Tehdy jsem ho udělal. A ani jsem to nevěděl. Prostě jsem šel. (Chci teď zpět?)
Udělám ho znovu?
Cítím se jinak.

Jsem to ještě já?
(Ne, už to nejsem já. Už to nejsou mé články, už to není můj blog.)
(Zemřel jsem? Zemřel Šedý?)
(Co se kam ztratilo?)
(Nic necítím! Vraťte mi to!)

Není snadné žít ničím.

Jsem jako střepy. Všude a nikde zároveň. Celek je ztracen. Zničen ve prospěch částí. Ale už nikdy nebude odrážet svět.

Necloumá mnou žádná podivná touha. Necítím bolest a necítím řezy. Jen tupou a utlumenou lítost nad tím, co bylo a už není. (Jako vždy, jen mnohem méně.)

A není tu odpověď. Z namnožených otázek vznikl jen jeden velký útlum. Jen jedno velké tupé ticho, které nikdy nic nevyzradí.
Kde jsem?
(Chybíš mi. Tak moc mi chybíš, že každá myšlenka po chvíli zahne k tobě a již nejde vrátit. Celá má mysl a celý můj život se stáčí tvým směrem. Možná tím mnoho ztrácím. Možná tím mnohem víc získávám. Nevím, zda mám vůbec na výběr, ale touto cestou jsem se rozhodl jít. Touto cestou jdu. A touto cestou chci jít. Leč ta cena - platila se vůbec za toto? - je příliš vysoká než aby zůstala bez povšimnutí. Platím ztrátou milovaných. Milované samoty. Milované lítosti. A především milované můžičce, ať byla čímkoliv. Ale mám něco jiného. Štěstí v tobě. Štěstí ve tvém srdci, v tvých polibcích.)

Kdesi daleko jsou hřbitovy. A v nich leží život, který překračoval zlomy na druhou stranu. Alespoň jeden zlom vždy překročíme. Ale kam předtím? Protože kam dál, na to není odpovědi a nikdy nebude. A nebo je to předtím stejně nezodpověditelné?
Naložil jsem si povinnost rozhodnutí. A nemohu se rozhodnout.
Skončím jako maličká bytůstka všech možností avšak neschopná udělat jediný krok?

Kolik mám otázek. A mám strach, že je to celé prázdné. Od prvního řádku po poslední. Jako by se vytratil ten prvotní impuls, který mě dnes pobídl k psaní. Ten křehký pocit lítosti nad tím, co bylo. Křehký a ostře znějící, leč nyní utlumený vybledle béžovým hadrem.

Mé srdce tluče. A je v něm víc rudé než kdy dřív.
Jen jinde... jinde vše utichá a bledne. Rudá na úkor šedé.

Otázka

26. září 2013 v 22:32 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Jsem to víc já, když tě miluju? Jsem to víc já, když jsem sám?
Sedím a koukám z okna na déšť. Kapky rozdělují výhled, jak rychle letí vzduchem. Tvoří síť. Jemnější a jemnější a nepropustnou. Oči se klíží a kdesi vzadu pláče křehkost. Zapomenutá melancholie se pomalu zvedá. Láska ji nesrazí na kolena. Zvedá se, šedá a klidná a přesto divoká a neovládnutelná. A já ji cítím. Chlad a chvění, čepele nožů a ledové jehly...
Jsem to já?
Nebo jsem to já, když myslím stále na tebe? Když žiji v poloviční extázi a poloviční starosti? Když se střídá jedno s druhým, ale všechno se točí jen a jen kolem tebe? Když nemám slov, abych cokoliv popsal, protože jen vím, že tě miluji?
Kdy jsem to já?

Jsem to já když jsem sám?
Jsem to já, když jsem s tebou?
Jsem to já, když jsem s lidmi?

Padají kapky a já přemýšlím o sobě. O minulosti a o přítomnosti. Byl jsem? Jsem? A kdy víc?
Kdy víc sám sebou?
Možná ani jednou.
Možná stejně.

Jeden okamžik. Jedna myšlenka. Žádná odpověď. Stejná myšlenka bez odpovědi dalších tisíc okamžiků. Jak dlouho budeme žít?
Za jak dlouho se změní otázka?

Křehkost plakat nepřestává. Ale její pláč už opět není slyšet.
Pohřbila mě láska?
(Zrodila mě láska?)

Cesty

25. září 2013 v 19:34 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Jaký to má smysl? Všechno. Já. Ty. Vy. My. Oni. K čemu to je? Náš život, naše naděje, touhy, smutky a splíny? Proč sníme, plánujeme, doufáme? Na co jsme?
Možná to je tím, že jsem už asi třicet tři hodin bez spánku. Možná to je tím, že milovaná osoba odplula daleko a pomalu za ní odplouvají i city, které jsem choval v srdci. Možná se prostě ptám z naprosto subjektivního důvodu, kterým je smutek vyvolaný dlouhým bděním, velkou únavou a nepřítomností lásky.
A nebo je to třeba nějak jinak.
Ale tenhle svět stojí za hovno. Aspoň dokud jsou v něm všichni ti lidé, co stojí za hovno. Zkažení, hnusní, prošlí a shnilí.

Krok za krokem, den za dnem. Všechno za vším a všechno se vším, jedno s druhým a vrána k vráně... Jde mi z toho hlava kolem. Skoro až kruhem a nebo krychlí.

Všechno je nejednoduché. Všude jsou sítě a souvislosti, spleti a vztahy, svazy a uzle, studny a prameny. Kdo se v tom má vyznat? Kdo má nezbloudit? Kudy jít? A kam další krok? Našlapujme tiše a opatrně. A stejně zhyneme. Zhyneme, zkazíme se, shnijeme.

Jen je mi asi trochu smutno. Trošku dost. A asi si nikdy nezvyknu na to, čím jsem. Co jsem. V okolí čeho jsem. V čem a jak žiju. Asi si nikdy nezvyknu na sebe, svůj život a především tenhle svět. Protože být tenhle svět lepší, nemusím si stěžovat na to, co jsem.

(Vyližte mi prdel)

Kap.
Kap.
Kap.
Kap.
Kap.

Jsem unavený. Psychicky. Ze všeho. Ze všech. Z čehokoliv. Všechno je tak stejné.
(Nevracej se)
(Ne... vrať se...)

(Vím, co chci?)

(Vím, co nechci?)

Závorky. Kdej sem byl kdysi sám?
Kde jsme teď spolu?

Cesty.
Všude tolik cest...

Pavoučí pokoj pro vlčí vlny

19. září 2013 v 23:29 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Hromadím v pokoji knihy Virginie Woolfové. Přečetl jsem dvě. (A minulý rok jednu). Ty další... prostě hromadím. Leží tu momentálně čtyři. Ale věřím, že pokud při příští návštěvě knihovny naleznu v beletrii pod W opět další knihu, pak jich budu hromadit pět. Tedy v případě, že to bude něco, co jsem od ní nečetl. Což je samozřejmě nepravděpodobné, protože knihy, které nejsou rozpůjčované a které jsem nečetl, mám doma. Dneska náhodou přibyl Orlando. Na něj se vrhnu až přečtu Vlny.
(Pokud přečtu Vlny.)

Pragma

17. září 2013 v 23:09 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Pluješ do dálav. I já bych si přál odplout. Někam do oázy ticha. Do místa klidu. Do nebe plného mráčků, tak hebých a nedotknutelných, jak jen oblaka mohou být.
Ty se vrátíš. Ale vrátí se má duše? A kam odešla?
Ptám se. Nepřestávám se ptát. V osamělé chvilce v liduprázdném pokoji. V chladné noci. Otázky znějí tichem a zanikají.

Člověk může mít strach. Strach z tolika věcí! A když si je všechny připustí...
Ale pozor! To není otázka. To je tvrzení. To je odpověď. To je oznámení.
Zde nesu zodpovědnost. Za vlastní vědění či nevědomost. Za vlastní prožitek. Zde nejsem skryt v hávu nevědění. Zde jsem uvězněn v tom, co mé rty upustily a mé prsty opsaly.

Zavřít oči. Spát. Na chvíli si odpočinout. Nic nedělat. Proflákat celý den.
Dělám to stále a je to tak návykové.
A pak pracovat. Oproti tomu horor.

Kde jsou ty věty, které s výstižností a upřímností zachycovaly nálady a časy? Kde jsou ty věty - věty jako pavučiny? Kde je výstižnost? A kam se podělo všechno?

Život je jako horké mléko a já ani nevím proč.
Je jako mlha a pohlav a závoj pavučin a mraky a oblaka a stín mořské hladiny.

Bloudím. Možná bloudíme všichni. Bloudím moc na to abych věděl o bloudění druhých. Jsem ztracen v realitě subjektivity.

Mám paniku z bílých předmětů v rozvrhu v SISu. Mám paniku a panika bloudí všude kolem a přede sítě. Ale snad to brzy skončí. Přejdu peklo bosou nohou.

Kdysi jsem snil o řekách a jejich hladinách. O tom, jak jsou jako sklo. Jak se po nich dá chodit.
Dnes nesním. Dnes se třesu.
A třas je nepřítel.

Po očku koukám na svůj růženec. Po očku a nevím, zda se chci modlit či ne. Po očku koukám po pokoji a počítám vteřiny.
Čas. Umí se připomenout, když na něj zapomínáme. Ale není to nikterak příjemné připomenutí.

Chci zavřít oči - to je vše.
Jen zavřít oči.

Živý?

13. září 2013 v 0:32 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Tažte se jak chcete. Hledejte odpovědi. Nenajdete.
Jsme v polárních končinách, kam slunce nesvítí půl roku. Jsme v krajině sněhu, v krajině smrti. Zde přežijí jen ti nejsilnější. A já tě vystavuji všemu, čemu mohu. Ptám se tě - neodpovídáš. Jsi ledová kra, ať jsi kdo jsi. Ohromná a v mé cestě.
Tažte se jak chcete. Ptejte se. Doptávejte se. Hádejte.
Jsme na poušti. Nikde nic. Slunce pálí přes den, v noci mrzne. A nevíme co chceme. Přejeme si víc chladu? Přejeme si víc žáru? Můžeme jít kam chceme a stejně nikam nedojdeme. Smíme se procházet, dokud nám neuhoří nohy. Zaboříme se do písku po pás a písečná bouře na nás vytvoří dunu. Můžeme zavřít oči, ale vedro bude stále. Mráz bude pořád.
Nemáme odpovědi. Nenabízíme. Neprodáváme. Zavřeno.
Kupujte, klidně kupte všechno. Odpovědi tu nejsou. Neprodáme je. Protože nevěříme. Protože nedůvěřujeme. A neptejte se na důvody. Netažte se a nedoufejte. Kupte a nebo jděte. Neřešte cenu. Neřešte nic.

Neprodám vám odpověď.
Neprodám vám slova.
Neprodám vám řeč.
A neprodám vám sebe.

(Neprodávám. Nejsem prodavač. Nejsem obchodník - a už vůbec ne s deštěm.)

A nenapíšu.
Nejsem spisovatel.

Stejně je tu tolik otázek, které tíží mé srdce. Ale drží ho zde. Svou tíhou mne nechávají žít. Protože bez nich bych byl už dávno mrtvý.
(Jsem živý?)
Držím tě za ruku a nechám se slepě vést. Nezbývá mi než věřit. A věřím. Věřím v Boha. Věřím i tobě. Věřím ti, protože věřím v Boha. Veď mě kam chceš. Veď mě a já to nazvu božím záměrem. Veď mě, bude nám požehnáno. A vybídnu tě i po sté! Veď mě!
Tvá nevědomost tě chrání. Tvé oči ti dávají slepotu. A mé srdce ti dává lásku. Přejdu po ní. Překleň most. Buď tu se mnou, jako vždy. Buď tu se mnou. Nech mě opět spojit dva cizí světy. Prostě mi věř. Já se ti odevzdal. Odevzdej se mi. Dej mi vše, jako já tobě.
Věř mi. (I já ti věřím. Platím.)
Nedám ti nic. Nic, protože už máš všechno. Protože já už nic nemám.
A nechci mít. Měj všechno. Měj všechno mé a měj i mě.

Pokud mě zraníš... pokud mě zabiješ - tak ať. Zraň. Zabij. Vím, že to bude bolet. Vím, že riskuji. Ale co riskuji? Život, který chci žít s tebou?

Jdu po tenkém laně. Jsem jako provazolezci, na které tak často koukáme. Jen jsem nesmírně vysoko. Motá se mi hlava. Jdu slepě, bez očí. Jdu a jsem jen nohama. Jdu a jsem tím vzduchem, který se dotýká mého těla. Jsem lanem. Každý krok, každá vteřina, každý okamžik, všechno. Všechno je risk. A já nedýchám. Jsem tlukot mého vlastního srdce. A vím, že neriskuji. Vím to, protože já jsem ty. Vím to. Vedeš mé kroky. Vedeš můj dech. A když spadnu? Děj se vůle Boží!

Riskuji.
Ale neriskuji nic, co bych už nezažil.

Riskuji.
Ale nezemřu.

Riskuji.
Ale život jde dál.

Jsem něžným oparem. Oparem, který neví, čím je. Jsem. Ale nevím nic. Nevím kdo, nevím kdy, nevím kde. Jen se mlžně rozpínám mezi vším a ničím, vlním se na pomezí věčnosti a ztraceného času.
Měl bych být nekonečná bytost.
Měl bych být věčná bytost.

Ale co skutečně jsem?

Jsem každým okamžikem svého života. (A co je můj život?)

Ptejme se na otázky.
Hledejme odpovědi.
A nemáme-li ani jedno, pak prostě žijme. Protože nemá smysl řešit, zda má život bez otázek smysl. Neptám-li se, žiju. Neptám-li se, otázky jsou vyřešený.
Ptám-li se, klenu se výš a dál. Ale žiju vůbec?
Ptám-li se, zpochybňuji se.

Klenu-li se, propadám se.

Jsem kouzelník. Čaroděj. Můj svět je utkán z kůží černých koček a z netopýřích křídel. Můj svět je jako přikrývka. Černá, ale se světlými místy. Sešíval jsem bílou nití. Můj svět je černý mrak. Můj svět je plný žalu.
Ale v mém světě má štěstí smysl. V mém světě má své místo, nestává se tou záplavou, která přetéká ve vlnách zbytečnosti.
V mém světě je pojivem. A možná i předivem. Můj svět by bez něj nebyl. A ono by nebylo bez mého světa.
Jsem kouzelník. A dovedu lhát jako nikdo jiný.
Dovedu předstírat odpovědi.
Dejme tomu, že něco z toho vím.

Vím, co cítím.
(Vím?)
(Cítím?)
(Co?)

Nedávej mi slova. Nedávej mi odpovědi. Jen mě nech věřit. A neber mi důvod věřit.
(Neber mi ho ani za mými zády.)
Čekám na kulku. Čekám na sníh. Čekám a nedočkávám se. A život ve mně mrzne.
(Co je život? Směska reakcí na aktuální události?)

Sníh...
To nám to ale krásně sněží...
Jenže dnes jde o víc.

Hrajeme o všechno.
Srdce věří.
Ustupme srdci.
Ustupme lásce.
Omnia vincit amor et nos cedamus amori.
Někdy se vyplatí zavřít oči. Někdy se vyplatí nemyslet. Někdy se vyplatí vkročit na lano. Někdy se vyplatí věřit.
(Někdy se vyplatí spadnout).

Jedna věc je jistá.
Žiju. Život občas způsobí zranění. Ale za žití prostě stojí.

Usínej

7. září 2013 v 2:19 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
I'm not here. This isn't happening.
Některé věci by se tak krásně daly přehlížet. Až na to, že jsou nepřehlédnutelné. Jediný háček v jinak dokonalém plánu, že?
Tak si vezměme například lži. Člověk by si jich nemusel všímat, kdyby jich nebylo tolik. Lži do lásky nepatří. A jsou nepřehlédnutelné, když už se ukáží.

Chtěl bych přehlédnout celý svět. Zavřít před ním oči a vysrat se na něj (s prominutím).
Chtěl bych přehlédnout sám sebe.

Co víc si může člověk přát, než se nenarodit?

Snad se zbláznit... chtěl bych přijít o rozum. Být pryč... úplně pryč. Úplně jinde. Bez tebe. Někde, kde jsme se nikdy nesetkali.
Láska je o důvěře. Ale co je důvěra?
Láska je o důvěře. Ale co je láska?
Láska je o důvěře. Ale můžete milovat i někoho, komu nevěříte. Jen to pak trošinku bolí.

S položenou hlavou na polštáři... s hlavou plnou alkoholu.

Chtěl bych někam letět. Klidně sám. Jakkoliv. Možná to bude nejlepší způsob života. Letět pryč. Jako ty malé lampionky dnes večer u Vltavy.
Nebo jako kamarádi dlaždiče.

Pestrý večer a alkohol. Nedůvěra... Sny a láska... všechno.... chtěl bych být víc svobodný. Víc volný. Vůbec nic nemuset. Chtěl bych, aby má mysl mohla být prosta těla.
A není.
Nic není. Ne tak, jak by to mělo být.
A možná jsem poslední morální tvor na této zemi. Také jím zůstanu.

Budu platit. Vím to.
Bojím se.
A ty nic neděláš.

Nikdy nic neděláš.

Chci taky resignovat na věky věků na všechno.
Mít klid. I když klid rozpadající se trosky.

Všichni jednou zemřeme. A zmizíme. A už prostě nebudeme. Bude nám šumák co a jak. A tak je jedno, co uděláme. Musíme myslet snad jen na to, aby se nám klidně umíralo.

Stejně bych chtěl být daleko. A třeba i položen v zemi.

Je čas dát liškám dobrou noc a jít zavřít víčka. A ráno se probudit s kohouty.
usínej s mou rukou pod hlavou a nech si něco hezkého zdát....

La petite mort

4. září 2013 v 1:24 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
"Jsi se mnou šťastnej?"
Význam těch slov mi dosud unikal. Kam až sahají. Do jakých hlubin. Do jakých končin. Až tam, kde se z lásky stává ohromná oběť. Až do míst, kde nejde o vás, ale o osobu, kterou milujete.
Do míst, kde ze všeho nejvíc dává smysl, abyste nechali úplně všeho co děláte a jeli na druhý konec světa jen abyste mohli být s člověkem, kterého milujete, protože mu to udělá líp. Nebo kde klidně pojedete na konec světa jen proto, že tomu člověku udělá dobře, budete-li daleko.
Slova nejsou přesná. A tady... tady jsou vážně jen flatus vocis.

Pocit tak silný, že brečíte z pouhé intenzity. Není na tom nic smutného, ani veselého. Nepláčete z lítosti, ani z radosti.
Pocit tak silný, že už nejde vůbec o vás. Už nejde ani o ten pocit.

Možná jsem nikdy dřív nemiloval.
Určitě se mi nikdy dřív nestalo tohle.

Co je to láska?
Mám strach.

Jsi stále jen člověk. Ale jsi mnohem víc.
Bytost.
Duše.

Mám strach. O tebe.
Pláču z tvého smutku.

Kde jsem? Jsou to - snad... možná... - jen hormony?
Všechno... ten smutek... ta lítost...
Nemám slova.

Mám strach. O tebe.

(Jsi se mnou šťastný? To ve skutečnosti znamená - udělám všechno jen abys byl šťastný. Klidně tě i opustím. Protože jediné, co na světě nechci, je, abys byl nešťastný.)

(Chvěji se hrůzou, že by se ti mohlo něco stát. Chvěji se hrůzou, že se necítíš dobře.)

Někde jsem slyšel, že Lisztovo Liebestraum č. 3 má vyjadřovat lásku jako "la petite mort". To znamená z francouzštiny "malá smrt". Je to označení pro stav, který nastává krátce po orgasmu, pro jistou otupělost mysli či bezvědomí, případně pro post-orgasmický stav jakési transcendentní povahy.
Láska - i bez orgasmu, bez toho tělesného - je jako smrt. Jako když rozbijete dvě vejce a smícháte je. Je to, jako kdyby se rozbila veškerá struktura. Prostě přestanete existovat - ale stále existujete.
Nevím, co jsem kdy cítil k Letní Bouři. Netuším, co to bylo a jak to pojmenovat. Ale je-li to, co cítím teď, láska (a tohle láska je), pak to tehdy láska nebyla. Nemiloval jsem Letní Bouři.
Tohle je silnější.
Prostě silnější.
Rozbila se skořápka. Sléváme se dohromady.
Přestávám být.


Kroky

2. září 2013 v 11:48 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Procházím si na youtube post-rockové skladby. Začal jsem u i am the architect. Čeká mě jich spousta. A jímá mě podivně melancholická radost. Snad z toho, že tento svět existuje. Že je. Že je takový, jaký je. Že je plný post-rocku, že se v něm dá žít a dýchat.
Je to tíživá radost. Radost, při které se člověku zavírají oči. Radost, při které touží zapomenout. Radost, z které se těžko dýchá. Radost tak složitá, že se rozplývá sama za sebe a přestává býti radostí.
Vzpomínám na ty tehdejší časy. Na dobu, kdy... co vlastně?
Prostě na dobu.

Tak třeba na dobu, kdy jsem miloval Letní Bouři. Asi už je skutečně pryč. Co pro mě ještě může znamenat? Co v sobě ještě nese za kouzlo?
Asi nic.
Je to jen vzpomínka. Krásné jméno pro to, čemu se dá jednoduše, nepoeticky, naprosto světsky říci: tehdy. Je to pouhá vzpomínka na to, co bylo a nebude již.
Když to tak vezmu, jsem vděčný za všechno, co se mi v životě stalo. A že se to stalo tak, jak se to stalo.
Každý krok vede někam dál. Někdy zpátky, někdy dopředu. Ale prostě dál. Protože já jsem člověk, který rád bloudí, člověk, který se rád prochází. A to je můj život. Jedna noční procházka. Snad. Možná... Bůh ví.

Poslední dobou si přijdu opravdu trochu jak Sókratés. Vím, že nic nevím. Nebo mám aspoň takový pocit. Svět mi klade otázky a já mlčím. Neodpovídám. Nemám odpovědi. Když otevřu ústa, ptám se i já. Ptám se světa a svět se ptá mě. A v záplavě otázek zmizely odpovědi. Protože co je to jistota?
(Co je to nejistota?)

V moři otázek člověk nemá na výběr cestu. Může plavat k těm otázkám, které se mu zamlouvají nejvíce.

Vždy jsem chtěl milovat Virginii Woolfovou. A teď ji miluji. Ale co s tím? Vybral jsem si tehdy svůj osud? Určil jsem si to? Nebo to byla prostě předtucha? Vycítil jsem, že tuhle dokonalou paní budu milovat?

Vycítil jsem někdy, že budu milovat post-rock?

Jednou by to chtělo zase odpovědi. Ale k čemu si odpovídat, když žádná odpověď nepřináší uspokojení?
Co je to žralok?
Co je to strom?
(Strom je něco, co se větví. Neuspokojivá odpověď logiky.)

Čím jsem vlastně tolik fascinován? Proč nikdy nevycházím z údivu?
(Co je to údiv?)

Otázky nikdy neskončí. Neskončí odpovědí.
Je Bůh otázka?

Je krása odpověď?
Proč ne.

Bylo by tak krásné provždy zachovat jeden z těch radostně melancholických okamžiků. Jednu z těch chvil, kdy se rozplývám. Smazat věčnost pro jednu chvíli. A zapomenout na všechno. Prostě jen být. Nikdy víc, nikde dál, jen tady, jen teď. Bez budoucnosti, bez minulosty. Zaseklý. Aby tahle chvíle nikdy nepominula. Aby nikdy nepřišel večer. Aby se už nikdy nic nezměnilo. Jen abych zavřel oči, cítil dál, do nekonečna, na věky, to co právě cítím. A nic víc.

Bylo by to tak krásné. A přesto bych to možná nechtěl. Nechtěl bych se vzdát věčnosti pro jeden okamžik. Vzdát se možnosti žít věčně každou chvíli... Žít navěky. Být. A být sám sebou. Jen pro jednu z těch chvil, které mě potkají? Jen pro jeden odštěpek mé duše, který si usurpuje celé mé snažení pro sebe?

Proč vlastně píšu blog?
Proč vlastně chci tohle říkat?

Proč vlastně chci být?

(Láska nedává odpovědi. Jen skrývá otázky.)
Našlapuj opatrně.