Někdy slyšíme písničku a jako by v ní bylo všechno. V lidském životě je asi spousta takových věcí. Věcí, na které se prostě podíváme, které se ocitnou v našem životě a když na ně padnou naše smysly a naše mysl, máme pocit, jako kdybychom hleděli do hlubokého oceánu, do kterého Bůh ukryl všechna tajemství, všechny pravdy a vůbec úplně všechno, co v našem životě má nějakou cenu. Nedokážeme říct, proč nám ta věc připomíná všechno to, co nám připomíná - a vlastně nám to je jedno.
Někdy zavřeme oči a všechno je v pořádku.
A jindy je ani nemusíme mít zavřené.
Slzy mohou řešit vše a taky nemusí řešit nic.
Zavřete oči. Kde jste? Co vidíte?
Co cítíte?
Kdo jsi?
(Poznej sám sebe!)
Celý svět je postaven z oblaků a naše kosti jsou z peří. Naše maso je jako horký dech a krev je jako tekoucí život. Naše oči jsou křišťálové čočky. Naše srdce je zvon ze stříbra a zní tak nádherně a plně, že rozechvívá celý ten křehoučký konstrukt k zázraku jménem život.
A každá vteřina je zázrak. Protože člověk neví, kdy zemře. A všechny jeho plány jsou postaveny z naděje. Že zítra... že odpoledne... že ráno... Že vůbec za minutu! Protože nic takového není jisté.
Za minutu může být svět bez nás.
Člověk nemusí vykonat velké dílo. Stačí, když rozezní své srdce.
Stačí, když pohladí jinou lidskou bytost.
Stačí se rozplakat. Naplno. Ze života.
Dýchej.
A to je vše.
Někdy je tak snadné dýchat. Někdy je život lehký jako nádech.
Někdy jsme andělé.
Jůůů! To s tím stříbrným zvonem... Je to nádherná analogie. ♥