Co si počít? Jako kdyby se zřítil celý svět. Nevím, jestli jsem jednal správně. Nevěděl jsem, co dělat. Bylo to silnější než já. Všechno je vždycky silnější než já. Jsem tak slabý, tak bezmocný, když dojde na tyhle emoce. "Bývá mi líto, ergo sum."
Proč děláš věci, které mi vadí? Ty to víš. Víš, že mi to vadí. A děláš to. A tvé promiň, tak křehké, tak lehké, tak bezstarostné promiň, je omluvou? Tvé promiň... Jako by to byl spíš výsměch. Co tím vlastně říkáš? Jako by to znamenalo:
"Přijde mi směšné, že ti to vadí. Zvykej si."
A co já? Mám si zvykat? Mám sledovat, jak se někdo ničí?
Na druhou stranu - jak moc se mě to týká? Jak moc je to moje starost? Nakolik do toho vlastně mám co šťourat? Je to jen a jen tvá věc. Já... kdo jsem já? Kdo jsem ve tvém životě? A kdo jsi ty v tom mém?
Možná bych měl prostě zavřít oči. Není to moje věc. (A je to můj vztah? Můžu to říct takhle? Je to moje věc, protože je to i můj vztah. Je to náš vztah. A tak je to i moje věc... Ale co když ne?)
Jak daleko sahá v životě lidském tolerance? Nakolik je únosná? Kdy tolerovat a kdy ne? Co a co ne? Věčné otázky bez odpovědí. Metoda pokusu a omylu na tomhto křehkém ledu, na nezmapovaném poli plném bažin a mokřadů, na pláni, kde možná je a možná není studna. A já bloudím a jak blázen naivně věřím, že najdu pramen. Že ho najdu ve tvém srdci. Ale tvé srdce je pro mne jen z kamene. Není ničím jiným než kamenným hradem s železnou branou, nedobytnou pevností, která jiné tak vřele pouští dovnitř.
Možná nemám jointa v puse a to je celý problém. Na některé věčírky může člověk jen s pozvánkou. Do tvého srdce pouštíš zřejmě jen ty, kteří hulí. Je to tvá vlastní pozvánka. A ty s tím nic neuděláš. Chceš vůbec? Stojíš o změnu?
Stojíš o mě?
Stojím já o tebe? Za jakou cenu? Základy ekonomiky z hodin ZSV by se daly aplikovat i zde. Za jakou cenu budu ještě ochotný koupit toto zboží? Kdy se pro mě stane ta cena nepřijatelná? Jsem ochotný zaplatit tolik jen abych byl s tebou? Vším co děláš, každým gestem, každým pohybem jen přibližuješ tu otázku, zvětšuješ ji a akcentuješ. Každým úderem tvého srdce se z té otázky stává ohromný otazník doprovázený výrazným výkřičníkem na zdůraznění důležitosti toho, na co se já ptám. Ptám se sám sebe. Ale ty tu otázku kladeš. Ty ji podtrháváš, obtahuješ a zvýrazňuješ. A přibližuješ ji donekonečna jediné možné odpovědi. Ne. Nestojíš za to. Nechci dál investovat. Protože investice se nevrací. A já jsem už vyčerpaný. Jak dlouho bych měl ždímat sám sebe, unavovat se k smrti, jen abych nám pomohl být spolu? Abych tobě pomohl z tvého prokletí, vysvobodil tě ze skleněného zámku? Jak dlouho mám sám sebe zabíjet a obětovat jen abych z toho něco měl?
Nedovedu si představit život bez tebe. Dovedl bych to, kdybych chtěl. Ale já nechci. Protože ta představa tolik bolí. Protože vím, že pak bych musel čelit sám sobě víc než kdy jindy. Že pak bych se musel opět postavit na vlastní nohy a udržet se na nich, i když mi je budeš podrážet, i když do nich budeš sekat kosou. Možná mi utneš nohy. Možná mi vyrveš vnitřnosti. Možná mi rozmlátíš hlavu. Ale co mám vlastně dělat?
Chci zůstat s tebou.
Chtěl bych zůstat s tebou.
Ale můžu? Jde to vůbec? Jak dlouho se budu ptát?
Co jsi zač?
Má to cenu?
Chceš?
Odpovíš mi někdy?
Nevíš. Vím, že nevíš. Nikdy nevíš. Nikdy neřekneš Ano. Nikdy neřekneš ne. Nevíš nic.
A nikdo neví co chceš. Jsi zavřená skříňka. A já tě nikdy neotevřu. Musela by ses otevřít sama, škatulko. A možná je v tobě to co bylo v té, kterou měla Pandora.
Neotevřu tě. Nikdy. Otevřít se musíš ty. Vím to. Ale ty se neotevřeš. Raději řekneš, že nevíš.
Jsme ztraceni v nevědění. A kdybych se tě zeptal, jestli se mnou chceš být, co odpovíš? Řekneš znovu, že nevíš? Protože pak nic nemá cenu.
Ani ten minulý půlrok nemá cenu. Půlrok investic a obětí. Půlrok snahy. Mé snahy. Snahy zaplnit černou díru. Ty se zaplnit nenecháš. Nepřejdeš po mostu, který ti svým tělem tvořím. Raději mě necháš spadnout.
Kdo jsem já? A kde jsem?
Kam se ztrácím?
Kam mě to vedeš?
Jsem ztracen uprostřed. Uprostřed toho, kam mě dovedly tvé kroky. Sledoval jsem tě až sem. A kam mám jít dál? Díval jsem se jen do tvých očí, do těch očí, ve kterých se spojují psi se smaragdovým oceánem. Do očí plných smutku ale i lásky. Jen ta láska asi nikdy nebyla tak úplně pro mě. A když říkáš, že o mě nechceš přijít... myslíš to vůbec vážně?
Nakolik slova vypovídají o skutečnosti, když skutky ukazují jinam?
Nakonec mi po tobě zbyla jen tebou načichlá peřina v posteli, ve které stejně spát nebudu, protože jsem odjel. Odjel jsem daleko. Ne zas tak daleko, abych byl pryč. Jen daleko. A ta peřina zůstane sama. Bez tebe i beze mě. Stejně tak zůstanu já. Bez tebe. Bez sebe. (Bez peřiny).
Už nic neříkej. Raději mlč. Mlč, když nedokážeš mluvit pravdu. Mlč, když mluvíš na prázdno. Mlč, když skutky nedokážeš dostát tomu, co říkáš. Mlč. Protože slova používáš jen k umenšení škod, které tvoříš.
Cítím se jako vyplavená zahrada. Plná květů. A jak do mě vnikala tvá voda, postupně jsem jí dával na oltář všechny nádherné květy, které jsem měl. Dal jsem ti všechno. A když došly květy, uplácel jsem tě stébly trávy. Když došla i stébla, uplácel jsem tě hlínou a kameny. A nakonec nezbylo nic. Jen jakési pozůstatky toho, co dřív mohla být zahrada. Jakési prostranství s podmáčenou půdou. Někde snad má hranice, ale ty jsou setřené.
Můžu se teď ptát, kdo jsem. Nedostanu odpověď. Ty mi ji nikdy nedáš. Tvé vody ji odnesly. Dal jsem ti ji.
Hroutí se celý svět.
Řeky padají do propastí. Zeleň se kácí a hnije. Vše padá do ztracena a do zapomnění. Jen odpovědí nikde není. Jako by už je někdo sežral. Snad ty. Nebo já.
Kolik viny si nese člověk? A kolik z ní je schopen vidět?
Kam až dojdeme?
Nech mě ještě jít. Hlouběji. Dál. Víc se ztratit. S tebou. Cestu zpět stejně neznám. A cesta tam... může snad být ještě horší?
A nebo ne? Už nechci?
Nevím. Už jsem jako ty. To protivné - nevím - .
Neukončené. Jen prodložené do mlčení.
Nedojdu nikam.
A ty mi nikdy neodpovíš. Necháš mě utopit v pochybnostech.
Tak dělej. Utop mě.
Mně už je to jedno. Dělej si co chceš.
Chci jen zavřít oči a položit se na záda.Zavřít oči. Zavřít celý svět. Zavřít tebe i s veškerou tvou debilitou a arogancí. Zavřít tvou krásu. Zavřít sám sebe před sebou. Zavřít všechno. A chvíli prostě dýchat.
Budu prostě dýchat. Nezabráníš mi.