close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Chladno

15. srpna 2013 v 22:28 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Ochlazuje se. I já se ochlazuji. Všechno bledne a já také.
A mé city k tobě.
Pálíš jako led, stejně tak tvůj cizí svět. A já nic nechápu a chladnu. Pomalu a jistě, stupeň za stupněm. Dosud jsem se rozehříval svou snahou a tu teď házím na chvíli za hlavu. A nehřeje mě nic. Jen trochu snad naděje a krása, kterou vyzařuješ někdy.
Čím vlastně oplýváš? A čím mě opájíš? Je tak těžké si na tobě něco vybrat. Je tak těžké věřit, že mě miluješ. A je tak neuvěřitelné, že bych já mohl milovat tebe.
Proč? Proč by mezi námi měla vznikat láska?
Co ti dávám? Co ti vůbec můžu dávat?
A co ty můžeš dávat mně?
Něco mi dáváš. A já to nedovedu popsat. Vím, že bych s tebou nebyl, kdybys mi nic nedával. Vím, že čistě bez důvodu by mě k tobě nic nevázalo.

Ochlazuje se. Mám pocit, že už mi nemáš co dát. Že ani já tobě nic dát nemohu. Že se dva světy, které se náhodně srazily a snad nikdy si skutečně neporozuměly, opět rozdělují. Jako dvě ledové kry. Jen když byly u sebe, byly spíš horké jako Saharská poušť. A teď plují pryč - kdo ví proč? Snad z vůle jedné z nich? Snad z vůle osudu?

Možná už je až dost chladno. Ale chci odplout? Nemusím tě nechat jít. A ty říkáš, že já nemám odcházet.
Ale tvé činy, ty vždy mluví proti tvým slovům. Mluvíš pravdu, nebo konáš pravdu?

Byl bych raději za lásku činů, než za lásku slov. K čemu je tisíckrát opakované miluji tě, ač sebesladší, když veškeré činy milujícího mluví o opaku? A k čemu říkat miluji tě, když činy promluví za vše?
A nebo ne? Je tak krásné poslouchat ta slova. (Jenže je tak zraňující se opakovaně přesvědčovat o jejich pochybnosti.)

Jsem až příliš sentimentální. Až příliš sentimentální na to, abych dokázal udělat nějaké rozhodnutí. Abych se toho rozhodnutí dokázal držet.
Prožívám dnešek a řeším maličkosti. Pod drobnohledem nabývají ohromného významu. Ale co když jsou to skutečně jen maličkosti? Co když pro nikoho jiného nic neznamenají?
Řekni něco. A já budu poslouchat. Ale prosím tě, važ svá slova.

Jednou bych chtěl být stejně živý jako postavy ve Vlnách Virginie Woolfové. Ale jsem to já. Jsem to já, kdo tu píše. A chci být někým jiným?
Je chladno, všechno je daleko a mně začíná být smutno. Smutno ze všeho. Smutno z mého vlastního života, smutno z toho, co všechno jsem obětoval pro tebe. Smutno z toho, co neexistuje.

Co všechno pro tebe neexistuje? Co všechno přehlížíš?
Cítím se jako mlha. Vidíš, že tu jsem. A cítíš ke mně něco. (Když vidím mlhu já, cítím tu nádhernou lehkost, se kterou se vznáší nad polem, i tu tíhu, která ji tlačí k zemi, vidíš její nadpřirozenost a křehkost a přeji si, aby zhoustla a pohltila mne.) Cítíš ke mně něco. Ale nevidíš mě celého. Vidíš jen, že jsem. Vidíš tu neurčitost, nedovedeš říct, co jsem vlastně zač.
Nevidíš mě. Přehlížíš mě. Existuji pro tebe? Nebo pro tebe existuje jen jakási mlhovina, kterou za mě považuješ?

Ale možná že chci být mlhou. Zahalit se sám do sebe a být tak trochu skrytý. Tak trochu nepozorovatelný. Co je mlha? Co je zač?
A všechno pomalu chladne. Jsem chladná mlha nad letním polem brzy ráno, kdy slunce teprve vychází a vrývá do mě své jasné paprsky, které já pomalu konejším, tříštím, ukolébávám a rozpouštím. Stávají se mdlými a neprochází mnou v té ostré záři, kterou do nich slunce vložilo. Vznáším se a převaluji, jako kdyby na světě nic neexistovalo, jako kdybych mohl všechno skrýt. Jsem bílý, hustý, chomáčovitý. A vzbouzím touhu natáhnout ruku a zabořit ji do té mléčné hmoty, kterou jsem. Ustoupím před dotekem. S každým krokem budu dál a dál. A když ráno postoupí a slunce vyjde trochu výš, když přestane být tak chladno, prostě zmizím. Objevím se zase až jindy, stejně nečekaně. A budu sám sebe okouzlovat tím, jak budu doplňovat estetickou krásu ranní vesnické krajiny.
Budu dělat krásu pro oči, které se nekoukají a budu se radovat a převalovat. Budu houstnout a zaplňovat pole. Budu přecházet silnice a zahalovat do mlhy i koruny stromů, které je lemují.
Budu mlhou. A zahalím vše.
I tebe. I tvé oči. A už mě nikdy neuvidíš.

Budu mlhou a pak se vypařím jak pára nad hrncem. A nebudu už ničím.

Ale ty mě stejně neuvidíš. Nebo ano?
Co na mně vidíš? Co vidím já na tobě?
Možná nás nikdy nic nespasí. Možná jsme zatraceni.

Co když to všechno bylo jen velké nedorozumění? Co když mluvíme jinou řečí a nevíme o tom?
A to, co říkáš, neznamená to, jak to chápu.
Kde jsi? Kde jsem já?
A především - ale zajímá mě to? - kdo jsi?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Christina Christina | Web | 1. září 2013 v 12:48 | Reagovat

Ledová kra znecitlivuje rány a odděluje úplnost na neúplnost, na dva úplně jiné světy a přesto ze stejného vejce

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama