Dneska na mě dýchla samota. (Je konec léta a začátek sklizně...)
Opět bych chtěl zavřít oči, nechat věci být. Nechat všechno dál kvést. Nechat se probudit až za spoustu let, až bude všechno pryč. Chtěl bych vydechnout. A nenadechnout se tak dlouho, dokud se nezastaví svět.
Jako kdyby všichni byli tak daleko. Jako kdyby mě čekalo něco těžkého. Je člověk na světě úplně sám?
Dýchá se mi těžko.
Zamotal jsem se. A kdo mě rozmotá?
Co má skutečně smysl?
Kdo konečně odpoví na mé otázky?
(Zničila mě filosofie, jak věštili někteří?)
Dvacet a pár
(Mých dvacet let, těch dvacet zlatoploutvých ryb)
Řítí se to na mě. Minulost, budoucnost, veškerenstvo, nicota.
Řítí se to na mě a já nemám kam uhnout. Už nemám nic.
Vytrácí se má síla. Vytrácí se vše ze mně. Jen já zůstávám. Sám, bez všeho. Jen já. Schránka.
Kdo jsi? Přece já!
("Ale co je "já"? Já je poměr, který má poměr k sobě poměru, čili stojí v poměru že poměr má poměr k sobě samému.")
Vztáhnu se sám k sobě, vztáhnu se k Bohu, udělám ze sebe syntézu, budu si vědom nekonečna v sobě, budu věřit v odpuštění hříchů. A co z toho? Kam to povede?
(Co když žádný Bůh není? Je to v téhle náladě hřích, či jen naprosto přirozená pochybnost?)
Vody se rozplynou.
A co dál?
(Smazali nám Šiktance).
A co ještě?
Dáš mi něco?
Mám dávat něco já?
Všechno někam plyne. (Plynojem).
Někdy si člověk říká... a někdy si neříká.
A pak si říká, co si to vlastně říkal. A proč si to říkal. A není odpovědi. Protože tenhle svět nezná odpovědi. Protože tenhle svět žije v mezích ničeho.
Co když je všechno jedna velká nicota?
Co když veškerá hmota vznikla zhuštěním ničeho? Co když evoluce je jen postupné zdokonalování ničeho? Nic nemá smysl, jen se to děje. A vlastně se to ani neděje, protože to není. Naše myšlení nám důmyslně poskytuje iluzi jsoucna, ale proč by z "myslím" mělo plynout "jsem"? Co když jen evoluce ze všech z ničeho vzniknuvších tvorů vyřadila všechny ty, kteří iluzí jsoucna netrpěli - vyřadila je prostě tak, že s vědomím vlastní existence nebyli schopni žít - a zbyli jsme tu myslící my. My myslící a myslící si, že myšlení je důkazem bytí.
Ale třeba opravdu jsme. Třeba má naše existence opravdu nějaký smysl, třeba vše skutečně směřuje k nějakému cíli.
Na subjektivním prožitku to nic nezmění.
Kdo je šťastný, bude šťastný.
Utečeme. Daleko.
A pak zavřeme oči. Všichni.
A vykašleme se na to, že něco možná je a možná není nějaké a jiné.
Budeme rozkvétat. Jinak.
A budeme pryč. A to je to nejdůležitější.
(Což symbolicky znamená touhu po změně.)
To je úžasná myšlenka.