Srpen 2013

Dnes je dnes

22. srpna 2013 v 14:22 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
"Miluju tě," říkám si. "A přijdu domů a napíšu o tom článek."
A jsem šťastný. Snad proto, že vím, že můžu psát. Snad proto, že můžu psát o lásce. Nebo možná proto, že je to moje láska, o které můžu psát a píšu.
Jsem šťastný. Dnešní den je radostný. Možná mám i starosti, ale duch stále trvá. Radostný duch. Je tu tíha, kterou musím přijmout - a dnes jsem si ji vědom. Ale dnes také věřím, že přijmout ji nebude zas tak těžké. A možná - možná se mi i uleví. Protože přijetím pozbyde něco na své těžkosti. A konec konců, nesl jsem ji víceméně dosud.

Nechci zapomenout radostnost dnešního dne. Nechci zapomenout to štěstí z lásky, štěstí, které ve mně vzplanulo po probuzení. Ten pocit, který bych asi dlouho popisoval a nikdy bych nebyl spokojen (ostatně, s popisem pocitů může být člověk spokojen zřídkakdy).
Chci nezapomenout. Chci vědět.
Dnešní den nesmí být ztracený. Nesmí se zapomenout. Nesmí zapadnout mezi ostatní dny jako jeden z nich. Dnešní den je radostný den.

Jsem šťastný, že mohu psát o lásce. Jsem šťastný, že o ní mohu psát i jinak, než truchlivě. Možná se někdy může zdát nepodstatné, ke komu tu lásku cítíme. Možná se může zdát, že stačí ji cítit. Ale jsem šťastný, že ji mohu cítit ke člověku, ke kterému ji cítím. Ač možná brzy tento pocit pomine - jako všechny pocity, tak pomíjivé -, jsem šťastný, že trval alespoň těch pár chvil, abych ho stihl procítit. Jsem šťastný, že trval aspoň tak dlouho, abych ho stihl zmínit zde a zasadit mu tak vlastní stromek v Hájku.

Jsem šťastný a je to melancholické štěstí. S vědomím pomíjivosti, s obavou z ní. Je to štěstí, které je drceno na prach vlastní křehkostí, je to štěstí, které tuší i bolest. Ale stále je to štěstí. Je natolik štěstím, že ho neztrácím při zavřených očích, je natolik štěstím, že při něm dokážu cítit i smutek. Je natolik štěstím, že dává všemu nový podtext a kontext. Je to štěstí ukryté mezi řádky, štěstí, které není viditelné každému.
Je to mé štěstí.
(Možná proto jsou všechny návody na šťastný život tak hloupé. Protože každý máme své vlastní štěstí a své vlastní cesty k němu.)

Najednou jako bych věděl, že všechno je tak nějak v pořádku. A klidně bych mohl položit hlavu a zavřít oči. Nic by se nestalo. Není čeho se bát. Ne dnes. Dnes je radostný den. Dnes je štěstí.
Dnes je dnes.

Blink

21. srpna 2013 v 0:06 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Dneska na mě dýchla samota. (Je konec léta a začátek sklizně...)
Opět bych chtěl zavřít oči, nechat věci být. Nechat všechno dál kvést. Nechat se probudit až za spoustu let, až bude všechno pryč. Chtěl bych vydechnout. A nenadechnout se tak dlouho, dokud se nezastaví svět.

Jako kdyby všichni byli tak daleko. Jako kdyby mě čekalo něco těžkého. Je člověk na světě úplně sám?

Dýchá se mi těžko.

Zamotal jsem se. A kdo mě rozmotá?
Co má skutečně smysl?
Kdo konečně odpoví na mé otázky?
(Zničila mě filosofie, jak věštili někteří?)

Dvacet a pár
(Mých dvacet let, těch dvacet zlatoploutvých ryb)
Řítí se to na mě. Minulost, budoucnost, veškerenstvo, nicota.
Řítí se to na mě a já nemám kam uhnout. Už nemám nic.

Vytrácí se má síla. Vytrácí se vše ze mně. Jen já zůstávám. Sám, bez všeho. Jen já. Schránka.
Kdo jsi? Přece já!
("Ale co je "já"? Já je poměr, který má poměr k sobě poměru, čili stojí v poměru že poměr má poměr k sobě samému.")
Vztáhnu se sám k sobě, vztáhnu se k Bohu, udělám ze sebe syntézu, budu si vědom nekonečna v sobě, budu věřit v odpuštění hříchů. A co z toho? Kam to povede?
(Co když žádný Bůh není? Je to v téhle náladě hřích, či jen naprosto přirozená pochybnost?)

Vody se rozplynou.

A co dál?
(Smazali nám Šiktance).

A co ještě?
Dáš mi něco?
Mám dávat něco já?

Všechno někam plyne. (Plynojem).

Někdy si člověk říká... a někdy si neříká.

A pak si říká, co si to vlastně říkal. A proč si to říkal. A není odpovědi. Protože tenhle svět nezná odpovědi. Protože tenhle svět žije v mezích ničeho.
Co když je všechno jedna velká nicota?
Co když veškerá hmota vznikla zhuštěním ničeho? Co když evoluce je jen postupné zdokonalování ničeho? Nic nemá smysl, jen se to děje. A vlastně se to ani neděje, protože to není. Naše myšlení nám důmyslně poskytuje iluzi jsoucna, ale proč by z "myslím" mělo plynout "jsem"? Co když jen evoluce ze všech z ničeho vzniknuvších tvorů vyřadila všechny ty, kteří iluzí jsoucna netrpěli - vyřadila je prostě tak, že s vědomím vlastní existence nebyli schopni žít - a zbyli jsme tu myslící my. My myslící a myslící si, že myšlení je důkazem bytí.
Ale třeba opravdu jsme. Třeba má naše existence opravdu nějaký smysl, třeba vše skutečně směřuje k nějakému cíli.
Na subjektivním prožitku to nic nezmění.
Kdo je šťastný, bude šťastný.

Utečeme. Daleko.
A pak zavřeme oči. Všichni.
A vykašleme se na to, že něco možná je a možná není nějaké a jiné.
Budeme rozkvétat. Jinak.
A budeme pryč. A to je to nejdůležitější.
(Což symbolicky znamená touhu po změně.)

Chladno

15. srpna 2013 v 22:28 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Ochlazuje se. I já se ochlazuji. Všechno bledne a já také.
A mé city k tobě.
Pálíš jako led, stejně tak tvůj cizí svět. A já nic nechápu a chladnu. Pomalu a jistě, stupeň za stupněm. Dosud jsem se rozehříval svou snahou a tu teď házím na chvíli za hlavu. A nehřeje mě nic. Jen trochu snad naděje a krása, kterou vyzařuješ někdy.
Čím vlastně oplýváš? A čím mě opájíš? Je tak těžké si na tobě něco vybrat. Je tak těžké věřit, že mě miluješ. A je tak neuvěřitelné, že bych já mohl milovat tebe.
Proč? Proč by mezi námi měla vznikat láska?
Co ti dávám? Co ti vůbec můžu dávat?
A co ty můžeš dávat mně?
Něco mi dáváš. A já to nedovedu popsat. Vím, že bych s tebou nebyl, kdybys mi nic nedával. Vím, že čistě bez důvodu by mě k tobě nic nevázalo.

Ochlazuje se. Mám pocit, že už mi nemáš co dát. Že ani já tobě nic dát nemohu. Že se dva světy, které se náhodně srazily a snad nikdy si skutečně neporozuměly, opět rozdělují. Jako dvě ledové kry. Jen když byly u sebe, byly spíš horké jako Saharská poušť. A teď plují pryč - kdo ví proč? Snad z vůle jedné z nich? Snad z vůle osudu?

Možná už je až dost chladno. Ale chci odplout? Nemusím tě nechat jít. A ty říkáš, že já nemám odcházet.
Ale tvé činy, ty vždy mluví proti tvým slovům. Mluvíš pravdu, nebo konáš pravdu?

Byl bych raději za lásku činů, než za lásku slov. K čemu je tisíckrát opakované miluji tě, ač sebesladší, když veškeré činy milujícího mluví o opaku? A k čemu říkat miluji tě, když činy promluví za vše?
A nebo ne? Je tak krásné poslouchat ta slova. (Jenže je tak zraňující se opakovaně přesvědčovat o jejich pochybnosti.)

Jsem až příliš sentimentální. Až příliš sentimentální na to, abych dokázal udělat nějaké rozhodnutí. Abych se toho rozhodnutí dokázal držet.
Prožívám dnešek a řeším maličkosti. Pod drobnohledem nabývají ohromného významu. Ale co když jsou to skutečně jen maličkosti? Co když pro nikoho jiného nic neznamenají?
Řekni něco. A já budu poslouchat. Ale prosím tě, važ svá slova.

Jednou bych chtěl být stejně živý jako postavy ve Vlnách Virginie Woolfové. Ale jsem to já. Jsem to já, kdo tu píše. A chci být někým jiným?
Je chladno, všechno je daleko a mně začíná být smutno. Smutno ze všeho. Smutno z mého vlastního života, smutno z toho, co všechno jsem obětoval pro tebe. Smutno z toho, co neexistuje.

Co všechno pro tebe neexistuje? Co všechno přehlížíš?
Cítím se jako mlha. Vidíš, že tu jsem. A cítíš ke mně něco. (Když vidím mlhu já, cítím tu nádhernou lehkost, se kterou se vznáší nad polem, i tu tíhu, která ji tlačí k zemi, vidíš její nadpřirozenost a křehkost a přeji si, aby zhoustla a pohltila mne.) Cítíš ke mně něco. Ale nevidíš mě celého. Vidíš jen, že jsem. Vidíš tu neurčitost, nedovedeš říct, co jsem vlastně zač.
Nevidíš mě. Přehlížíš mě. Existuji pro tebe? Nebo pro tebe existuje jen jakási mlhovina, kterou za mě považuješ?

Ale možná že chci být mlhou. Zahalit se sám do sebe a být tak trochu skrytý. Tak trochu nepozorovatelný. Co je mlha? Co je zač?
A všechno pomalu chladne. Jsem chladná mlha nad letním polem brzy ráno, kdy slunce teprve vychází a vrývá do mě své jasné paprsky, které já pomalu konejším, tříštím, ukolébávám a rozpouštím. Stávají se mdlými a neprochází mnou v té ostré záři, kterou do nich slunce vložilo. Vznáším se a převaluji, jako kdyby na světě nic neexistovalo, jako kdybych mohl všechno skrýt. Jsem bílý, hustý, chomáčovitý. A vzbouzím touhu natáhnout ruku a zabořit ji do té mléčné hmoty, kterou jsem. Ustoupím před dotekem. S každým krokem budu dál a dál. A když ráno postoupí a slunce vyjde trochu výš, když přestane být tak chladno, prostě zmizím. Objevím se zase až jindy, stejně nečekaně. A budu sám sebe okouzlovat tím, jak budu doplňovat estetickou krásu ranní vesnické krajiny.
Budu dělat krásu pro oči, které se nekoukají a budu se radovat a převalovat. Budu houstnout a zaplňovat pole. Budu přecházet silnice a zahalovat do mlhy i koruny stromů, které je lemují.
Budu mlhou. A zahalím vše.
I tebe. I tvé oči. A už mě nikdy neuvidíš.

Budu mlhou a pak se vypařím jak pára nad hrncem. A nebudu už ničím.

Ale ty mě stejně neuvidíš. Nebo ano?
Co na mně vidíš? Co vidím já na tobě?
Možná nás nikdy nic nespasí. Možná jsme zatraceni.

Co když to všechno bylo jen velké nedorozumění? Co když mluvíme jinou řečí a nevíme o tom?
A to, co říkáš, neznamená to, jak to chápu.
Kde jsi? Kde jsem já?
A především - ale zajímá mě to? - kdo jsi?

Mlčení

14. srpna 2013 v 14:23 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Co si počít? Jako kdyby se zřítil celý svět. Nevím, jestli jsem jednal správně. Nevěděl jsem, co dělat. Bylo to silnější než já. Všechno je vždycky silnější než já. Jsem tak slabý, tak bezmocný, když dojde na tyhle emoce. "Bývá mi líto, ergo sum."
Proč děláš věci, které mi vadí? Ty to víš. Víš, že mi to vadí. A děláš to. A tvé promiň, tak křehké, tak lehké, tak bezstarostné promiň, je omluvou? Tvé promiň... Jako by to byl spíš výsměch. Co tím vlastně říkáš? Jako by to znamenalo:
"Přijde mi směšné, že ti to vadí. Zvykej si."
A co já? Mám si zvykat? Mám sledovat, jak se někdo ničí?
Na druhou stranu - jak moc se mě to týká? Jak moc je to moje starost? Nakolik do toho vlastně mám co šťourat? Je to jen a jen tvá věc. Já... kdo jsem já? Kdo jsem ve tvém životě? A kdo jsi ty v tom mém?
Možná bych měl prostě zavřít oči. Není to moje věc. (A je to můj vztah? Můžu to říct takhle? Je to moje věc, protože je to i můj vztah. Je to náš vztah. A tak je to i moje věc... Ale co když ne?)
Jak daleko sahá v životě lidském tolerance? Nakolik je únosná? Kdy tolerovat a kdy ne? Co a co ne? Věčné otázky bez odpovědí. Metoda pokusu a omylu na tomhto křehkém ledu, na nezmapovaném poli plném bažin a mokřadů, na pláni, kde možná je a možná není studna. A já bloudím a jak blázen naivně věřím, že najdu pramen. Že ho najdu ve tvém srdci. Ale tvé srdce je pro mne jen z kamene. Není ničím jiným než kamenným hradem s železnou branou, nedobytnou pevností, která jiné tak vřele pouští dovnitř.
Možná nemám jointa v puse a to je celý problém. Na některé věčírky může člověk jen s pozvánkou. Do tvého srdce pouštíš zřejmě jen ty, kteří hulí. Je to tvá vlastní pozvánka. A ty s tím nic neuděláš. Chceš vůbec? Stojíš o změnu?
Stojíš o mě?
Stojím já o tebe? Za jakou cenu? Základy ekonomiky z hodin ZSV by se daly aplikovat i zde. Za jakou cenu budu ještě ochotný koupit toto zboží? Kdy se pro mě stane ta cena nepřijatelná? Jsem ochotný zaplatit tolik jen abych byl s tebou? Vším co děláš, každým gestem, každým pohybem jen přibližuješ tu otázku, zvětšuješ ji a akcentuješ. Každým úderem tvého srdce se z té otázky stává ohromný otazník doprovázený výrazným výkřičníkem na zdůraznění důležitosti toho, na co se já ptám. Ptám se sám sebe. Ale ty tu otázku kladeš. Ty ji podtrháváš, obtahuješ a zvýrazňuješ. A přibližuješ ji donekonečna jediné možné odpovědi. Ne. Nestojíš za to. Nechci dál investovat. Protože investice se nevrací. A já jsem už vyčerpaný. Jak dlouho bych měl ždímat sám sebe, unavovat se k smrti, jen abych nám pomohl být spolu? Abych tobě pomohl z tvého prokletí, vysvobodil tě ze skleněného zámku? Jak dlouho mám sám sebe zabíjet a obětovat jen abych z toho něco měl?
Nedovedu si představit život bez tebe. Dovedl bych to, kdybych chtěl. Ale já nechci. Protože ta představa tolik bolí. Protože vím, že pak bych musel čelit sám sobě víc než kdy jindy. Že pak bych se musel opět postavit na vlastní nohy a udržet se na nich, i když mi je budeš podrážet, i když do nich budeš sekat kosou. Možná mi utneš nohy. Možná mi vyrveš vnitřnosti. Možná mi rozmlátíš hlavu. Ale co mám vlastně dělat?
Chci zůstat s tebou.
Chtěl bych zůstat s tebou.
Ale můžu? Jde to vůbec? Jak dlouho se budu ptát?
Co jsi zač?
Má to cenu?
Chceš?
Odpovíš mi někdy?
Nevíš. Vím, že nevíš. Nikdy nevíš. Nikdy neřekneš Ano. Nikdy neřekneš ne. Nevíš nic.
A nikdo neví co chceš. Jsi zavřená skříňka. A já tě nikdy neotevřu. Musela by ses otevřít sama, škatulko. A možná je v tobě to co bylo v té, kterou měla Pandora.
Neotevřu tě. Nikdy. Otevřít se musíš ty. Vím to. Ale ty se neotevřeš. Raději řekneš, že nevíš.
Jsme ztraceni v nevědění. A kdybych se tě zeptal, jestli se mnou chceš být, co odpovíš? Řekneš znovu, že nevíš? Protože pak nic nemá cenu.
Ani ten minulý půlrok nemá cenu. Půlrok investic a obětí. Půlrok snahy. Mé snahy. Snahy zaplnit černou díru. Ty se zaplnit nenecháš. Nepřejdeš po mostu, který ti svým tělem tvořím. Raději mě necháš spadnout.
Kdo jsem já? A kde jsem?
Kam se ztrácím?
Kam mě to vedeš?

Jsem ztracen uprostřed. Uprostřed toho, kam mě dovedly tvé kroky. Sledoval jsem tě až sem. A kam mám jít dál? Díval jsem se jen do tvých očí, do těch očí, ve kterých se spojují psi se smaragdovým oceánem. Do očí plných smutku ale i lásky. Jen ta láska asi nikdy nebyla tak úplně pro mě. A když říkáš, že o mě nechceš přijít... myslíš to vůbec vážně?
Nakolik slova vypovídají o skutečnosti, když skutky ukazují jinam?

Nakonec mi po tobě zbyla jen tebou načichlá peřina v posteli, ve které stejně spát nebudu, protože jsem odjel. Odjel jsem daleko. Ne zas tak daleko, abych byl pryč. Jen daleko. A ta peřina zůstane sama. Bez tebe i beze mě. Stejně tak zůstanu já. Bez tebe. Bez sebe. (Bez peřiny).

Už nic neříkej. Raději mlč. Mlč, když nedokážeš mluvit pravdu. Mlč, když mluvíš na prázdno. Mlč, když skutky nedokážeš dostát tomu, co říkáš. Mlč. Protože slova používáš jen k umenšení škod, které tvoříš.
Cítím se jako vyplavená zahrada. Plná květů. A jak do mě vnikala tvá voda, postupně jsem jí dával na oltář všechny nádherné květy, které jsem měl. Dal jsem ti všechno. A když došly květy, uplácel jsem tě stébly trávy. Když došla i stébla, uplácel jsem tě hlínou a kameny. A nakonec nezbylo nic. Jen jakési pozůstatky toho, co dřív mohla být zahrada. Jakési prostranství s podmáčenou půdou. Někde snad má hranice, ale ty jsou setřené.
Můžu se teď ptát, kdo jsem. Nedostanu odpověď. Ty mi ji nikdy nedáš. Tvé vody ji odnesly. Dal jsem ti ji.

Hroutí se celý svět.

Řeky padají do propastí. Zeleň se kácí a hnije. Vše padá do ztracena a do zapomnění. Jen odpovědí nikde není. Jako by už je někdo sežral. Snad ty. Nebo já.

Kolik viny si nese člověk? A kolik z ní je schopen vidět?
Kam až dojdeme?

Nech mě ještě jít. Hlouběji. Dál. Víc se ztratit. S tebou. Cestu zpět stejně neznám. A cesta tam... může snad být ještě horší?

A nebo ne? Už nechci?

Nevím. Už jsem jako ty. To protivné - nevím - .
Neukončené. Jen prodložené do mlčení.
Nedojdu nikam.

A ty mi nikdy neodpovíš. Necháš mě utopit v pochybnostech.
Tak dělej. Utop mě.
Mně už je to jedno. Dělej si co chceš.

Chci jen zavřít oči a položit se na záda.Zavřít oči. Zavřít celý svět. Zavřít tebe i s veškerou tvou debilitou a arogancí. Zavřít tvou krásu. Zavřít sám sebe před sebou. Zavřít všechno. A chvíli prostě dýchat.
Budu prostě dýchat. Nezabráníš mi.

Paříme na irský způsob

10. srpna 2013 v 18:47 | Grey.t |  Zážitky a události
Long night, long sleep, long day.
To se takhle člověk ráno vykoupe (ráno = kolem třetí odpoledne), nají... sedne k počítači. Poklidná předkoupelová doba s notebookem na klínu a poslechem Anety Langerové, Radůzy a Anastaciy už dávno pominula. A pak napíše Sio a pošle techno song.
A tak se paří a paří a paří a trochu pije. A paří. A když už se nepaří na techno, paří se po Irsku!
What does that mean?
THIS:

Simply, stačí malinkatý panáček whiskey - a klidně nemusí být žádná (takovej ten způsob ala Babica: Dejte tam žampiony, když nemáte žampiony, dejte tam nějaký jiný houby. Když nemáte žádný houby, nedávejte tam žádný houby)... A jedem. Gaelic storm navodí příjemnou autentickou atmosféru, bordel v pokoji se uklidí podél zdí během vašeho šíleného, frenetického tance podobného podivnému záchvatu katatonického schizofrenika.
And if the goods times were dollars I would be a millionare!

(Máme rádi zelenou!)

(A pařej i sousedi!)

Tomu se říká dobrá nálada. Dámy a pánové, nechci se vás dotknout, kdo z vás to má?

Kdo říká, že pařit se musí venku s přáteli, žejo?

Reckoner

3. srpna 2013 v 23:45 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Někdy slyšíme písničku a jako by v ní bylo všechno. V lidském životě je asi spousta takových věcí. Věcí, na které se prostě podíváme, které se ocitnou v našem životě a když na ně padnou naše smysly a naše mysl, máme pocit, jako kdybychom hleděli do hlubokého oceánu, do kterého Bůh ukryl všechna tajemství, všechny pravdy a vůbec úplně všechno, co v našem životě má nějakou cenu. Nedokážeme říct, proč nám ta věc připomíná všechno to, co nám připomíná - a vlastně nám to je jedno.

Někdy zavřeme oči a všechno je v pořádku.
A jindy je ani nemusíme mít zavřené.

Slzy mohou řešit vše a taky nemusí řešit nic.

Zavřete oči. Kde jste? Co vidíte?
Co cítíte?

Kdo jsi?
(Poznej sám sebe!)

Celý svět je postaven z oblaků a naše kosti jsou z peří. Naše maso je jako horký dech a krev je jako tekoucí život. Naše oči jsou křišťálové čočky. Naše srdce je zvon ze stříbra a zní tak nádherně a plně, že rozechvívá celý ten křehoučký konstrukt k zázraku jménem život.
A každá vteřina je zázrak. Protože člověk neví, kdy zemře. A všechny jeho plány jsou postaveny z naděje. Že zítra... že odpoledne... že ráno... Že vůbec za minutu! Protože nic takového není jisté.
Za minutu může být svět bez nás.

Člověk nemusí vykonat velké dílo. Stačí, když rozezní své srdce.
Stačí, když pohladí jinou lidskou bytost.

Stačí se rozplakat. Naplno. Ze života.

Dýchej.
A to je vše.

Někdy je tak snadné dýchat. Někdy je život lehký jako nádech.
Někdy jsme andělé.