And in the day, everything's complex
Cranberris hrající přes zvuky sitcomu. Zvláštní mix toho, co má být vtipné a toho, co dojímá.
Otázky.
Odpovědi.
Po dlouhé době odpovědi. Konstatování.
Že tehdy to bylo všechno tak krásné.
Že tehdy to bylo všechno tak hrozné.
K zbláznení. Šílený i smutný i šťastný.
Zavři oči.
Tolik bylo snů. Tolik dnů v očekávání. Tolik dnů v naplnění.
Jsou věci, které jsou navěky.
Jsou věci, ve které věříme.
V její vlasy. V její roztomilé pihy. V její dokonalou, nestárnoucí tvář. V její hlas, z kterého se podlamují kolena a vlhnou oči.
Na tomhle světě není nic věčného, ale některé věci mohou trvat mnohem déle než jiné. A já jsem účasten na té trvalosti. Potáhnu si ji celým svým životem. A ať už se změní cokoliv - cokoliv! - oni budou.
Bude ten zvuk. Bude ten její hlas.
Bude tolik minulých okamžiků.
Bude můj život.
A bude dokud neskončí. Dokud ho ostatní nezapomenou.
Náš život nežije jen v nás. Žije v ostatních. A táhne se daleko, i když to nikdy neví. Táhne se v podobě infinitesimálních střípků, které v ostatních zanecháme a kterými je změníme, kterými vychýlíme některé jejich názory a postoje. Ovlivníte jednoho člověka a je to jako lavina. On ovlivní další.
A vy jste ta lavina. To celé je od vás.
Ale je to i od nich.
A lidské oko to nevidí. Nedokáže vidět, kam až který život sahá. Ale dokáže odvodit, že sahá daleko.
A my jsme ta lavina.
A nikdy nejsme sami. Hrneme se a valíme.
Jsme infinitesimální stimuly v životech ostatních lidí. A infinitesimální stimuly mohou mít kataklysmatické následky. A naše tvář zůstane tak často skrytá.
Přesto jsme všichni tak významní.
Kdyby jeden jediný člověk zmizel, svět by byl o tolik jiný. Nejen teď. Nejen během sta let. Ale během tisíciletí a možná až do konce své existence.
Stačí malá trošička.
A pokloňme se těm, kteří strhli ty největší laviny.
Pokloňme se i sami sobě, za ty naše skromnější laviny. Za naše soukromá kataklysmata, kterých si nejsme vědomi. Za to, že dýcháme. Za to, že jsme živi.
Neneseme odpovědnost za sebe. Máme na bedrech odpovědnost za celý svět.
A to už probouzí nějaké morální svědomí, ne?
Nebo jde o klasickou roztroušenou zodpovědnost?
Protože neleží na bedrech jen nám - ale i ostatním. Všichni neseme na bedrech celý svět - a všichni neseme na bedrech všechny ostatní.
A pak je tu ona. Tak krásná. Tak křehká. A ona si vzala na bedra ten náklad a zazpívala.
Kam se poděl svět?
Kam se poděla ta tíha?
Vždyť já ho nesu rád. Protože vím, že ho nese i ona. A když ji slyším zpívat...
Když ji slyším zpívat!
Neseme na bedrech celý svět.
Máme tolik zodpovědnosti, že bychom se jí mohli nažrat - a co by za to daly děti v Africe?
A jsme všichni tak daleko od Pravdy. I sami od sebe. Nezbývá nám než se tomu hořce smát - nám, těm chytřejším, kteří aspoň tušíme, že je toho tolik, co ještě nevíme a že je toho v nás ještě tolik, co neznáme... A že sami sebe definovat nedovedeme.
A těm hloupějším, těm zbývá celý svět a smích pro radost, že se jim dnes daří.
A mně zbýváš ty.
(Přesladká!)
Modly současnosti.
Svým způsobem to je tak patetické.
Ale k čertu s cynismem, sarkasmem, ironií a všemi těmihle pitominami.
K čertu s tou hláškou, že je něco patetické. (Kolik lidí asi ví, že patetický v českém jazyce neznamená ubohý, ale obsahující přílišný patos, dojemný, vzletný. A kolik lidí, těch chytrých, co vědí předchozí, asi tuší, že já to používám především v tom nesprávném smyslu, v anglickém, kde pathetic znamená ubohý?)
Když nás drží nad vodou, tak proč nebýt trochu vzletní? Proč se nedojmout?
Zavřu oči.
Půjdu spát.
Dopřejme si trochu té pomíjivé trvalosti.
Jako by měli být navždy.
Jako bych já mohl být navždy s nimi.
Ale potáhnou se celým životem - a to mi stačí, ne?
Stačí mi, že žiju. A že se všichni vlečeme životy ostatních, aniž bychom to tušili.
Bude mi stačit, že budu žít jako spouštěč jedné malé laviny.
Bude mi stačit, když roztříštím kolem sebe pár infinitesimálních střípků.
A ty už letí.
Tome, to je tak hezký článek... A máš pravdu. Ovlivní to i další a další osoby.
A moc díky za vysvětlení slova "patetický"! (o=0 Už asi 3 roky mě zajímalo, co znamená, ale vždycky jsem po tom zapomněla pátrat. Myslela jsem si, že souvisí se situací v šachu, že to je něco jako bezvýchodný! (o=0 Hih... A ono vzletný. To je zvláštní, vzletný mi připadá jako něco úplně jiného než dojemný. Vzletný u mě zní jako povznášející. Co s tím mám dělat, nevíš? (o=0