Chtěl jsem něco napsat, ale najednou mi vypadla slova. Vypadly mi i myšlenky. Všechno se rozsypalo a zmizelo někam do bordelu mého nevědomí, které možná zdánlivě tuší, co že se mi to před chvílí honilo hlavou. Teď se mi hlavou honí vztek nad tím, že jsem poztrácel svá slova. A brzy se mi hlavou bude honit nejspíš něco jiného.
Změnil jsem se. Naučil jsem se pár věcí. Většinou z nich se neřídím, ale naučil jsem se je:
Že v životě se vyplatí ojebat ostatní dřív, než oni ojebou vás.
Že lidem se nedá věřit.
Že by bylo mnohem rozumnější upřednostnit školu, vzdělání, literaturu a přátele před láskou.
Že lež je někdy lepší než pravda.
Že mít rád je většinou jen sobecká touha krátit si chvíli s někým konkrétním.
Že láska z vás dělá lobotomizované debily bez sebeúcty.
Že někdy je lepší povídat si s cynikem než s citlivým člověkem.
A je toho určitě víc. Zkrátka řečeno, hodnoty, o kterých se mluví nejvíce: upřímnost, láska, pravda, naděje, laskavost a podobně jsou hodnoty, které se v praktickém životě hodí velmi málo.
Pokud nechcete skončit s rozmrdanou prdelí, je lepší se na ostatní vysrat.
Škoda, že já to nikdy tak úplně nedovedu.
Ale věřit někomu a spolehat se, že mi neublíží, to je kardinální blbost.
Dřív jsem byl jiný.
Dnes žiju mezi lidmi. Jsem Zoon politikon. Jsem člověk. Jsem až moc podobný ostatním. Kdysi jsem chtěl být sám (nechci to pořád?).
"I touch noone and noone touches me."
Protože na člověku nikomu nezáleží.
Člověk se nemůže spolehnout na nikoho, ani sám na sebe. Ale když už se na někoho spolehat musí, je lepší se spolehat jen na sebe.
Mám rád poezii.
Ale v praxi je k ničemu.
Možná mám zálibu ve věcech, které nejsou k ničemu dobré.
A možná už je na čase postavit se znovu na vlastní nohy, nenechat si srát na hlavu a vzít otěže do vlastních rukou.
Lidské životy končí. A to je fakt. S tím se nic nenadělá. A pokud někdo chce objevit možnost, jak s tím něco nadělat, měl by přestat.
Možná se mi jen vrací všechny ty špatné věci. Tamto. Ta touha lehnout si a shnít zaživa. Nechat věci být. Přestat dýchat, přestat cítit a nakonec i přestat žít.
Hodiny počítají čas.
K čemu je člověk na světě?
K tomu, aby zavřel oči.
Možná je lepší být sám.
Možná je lepší nemít kolem sebe lidi. A už vůbec ne takové, které milujete.
Možná je lepší zařídit si život tak, abyste nemuseli nikomu věřit.
Vanitas vanitarum et omnia vanitas.
Ale tak proč se na všechny nevysrat. K čemu je mi brát ohledy na cizí pocity? Moje pocity to nejsou.
Nasrat.
Protože nic nemá smysl. Nic k ničemu není.
(Že marno vše - že nevzroste nic - že nic nevzeplá.)
(že otec vinen tím, že sebesladší přijď mi
nic vrátit nemůže a nemohlo a nevrátí.)
Protože zavřít oči je nadlidský úkon.
Protože už mě nebaví hrát dokola tu samou hru.
Nebaví mě žít na zaseklé gramofonové desce.
Nejradši bych poslal všechny do prdele.
Problém je, že by mi to nepomohlo.
Někdy by bylo lehčí se na všechno vysrat a táhnout do prdele.
*sedí na židli, podpírá si bradu nohama, zírá s otevřenou pusou a říká si, jak to ten kluk dělá*