Chvění
15. července 2013 v 21:19 | Grey.t | Koutek pro Greye a jeho pocityKomentáře
Když jsem byla nešťastně zamilovaná, uslyšela jsem písničku od George Michaela "Jesus to a Child", kterou prý napsal, když mu umíral přítel. (Vidíš, málem bych na ni zapomněla a přitom pro mě byla tak důležitá... ta si určitě jednou zaslouží místo mezi videi na mém blogu). A ta mi tenkrát dala poznat, že nejde o toho člověka, jestli ho mám, jestli on miluje mě, ale o tu lásku. A čím nešťastnější, tím hlouběji si to člověk může uvědomit, protože tím víc ji cítí. Ta láska neumírá, je ve mně pořád, ačkoliv jsem si uvědomila, že bych s tím člověkem asi ani nechtěla žít. Že jsem šťastná teď a že to, co mám teď, by mi on nemohl dát. A to mluvím o citu starším než 15 let! A věčnost? Věčnost je právě tam, kde není čas, kde není minulost a není budoucnost, kde není zrození, ani smrt. Nepřijde až po smrti a není tak těžké do ní vstoupit. A tam je skutečná láska a ta je vždy navěky. To já vím.
[1]: Můžeme jen doufat že ne. Ale proč vlastně chceme milovat věčně a hluboce? Proč nám nestačí to, co můžeme mít, co se rodí v našich vlastních srdcích? (Není právě pocit z nedostatečného milování velkým projevem lásky?)
[2]: To je krásné. Věřím, že ve věčnosti je skutečná láska. Ale někdy se mi věčnost zdá tak daleko...
Svět je o Ničem a o Všem.
Láska je jedna velká otázka.
Mám husí kůži
možná z otevřeného okna
možná z tebe
a uvědomění si
kdovíčeho.
Jak se pozná, že miluji?
Že prosím Podstatu o lásku toho člověka
že prosím kapky
že prosím les
že prosím vítr
a ono je vyslyšeno.
A zbytek je na mně.
Miluji v tu vteřinu prosby, pak
se to ztrácí někam do neznáma
a je třeba si to připomínat.
Proč?
Chci se ponořit do tohoto citu a nikdy
v něm neustat.
Chci aby to šlo.
Ale když o tom tak přemýšlím,
říkám si, zda to není přecijenom možné jen ve filmech.