Červenec 2013

Priority

31. července 2013 v 21:57 | Grey.t |  Myšlenky a pseudofilosofie
Život je z velké části o výběru priorit. Tak si každý den vybíráme mezi jedním a druhým a říkáme si, co je pro nás důležitější. Někteří z nás přihlížejí k budoucnosti, někteří spíše k momentálnímu uspokojení a k okamžité radosti. Někdy si plánujeme a na vrcholu žebříčku máme kariéru, někdy žijeme prostě pro dnešní den a raději než abychom si šetřili na dovolenou si koupíme pět krabiček čokolády.
Často se můžeme setkat s tím, že jiný člověk nemá priority stejné jako my. Někdy se nám může zdát, že žádné priority nemá. Může to však být jiným životním postojem. Jiným přístupem k tomu, co je teď a co buhe, jiným způsobem přemýšlením.
Je na nás, co za priority si určíme. Může se zdát, že nám nějaké vnucuje svět, ale je to jen naše volba. Samozřejmě musíme přijmout následky. Chceme-li opustit konzumní svět, musíme počítat s tím, že se může stát, že skončíme pod mostem bez domova s krabicovým vínem. A vlastně ani s tím počítat nemusíme. Jen se to prostě někdy stane.
Na výběr priorit by se dala svést velká část lidských problémů. Nemáš peníze na byt? Možná jsi si určil špatně priority a utrácel jsi za něco, za co jsi utrácet nemusel. Máš málo přátel? Možná máš na vrcholu priorit práci a na přátele zapomínáš.
Samozřejmě se s podobnými zjištěními náš život může měnit. Mění se způsob, jakým si priority vybíráme. Zjistíme, že potřebujeme být více s přáteli a tu se priority reorganizují do nového žebříčku.
Musíme si však uvědomit, že i ostatní mají nějak určené priority. Co potom při společném soužití? Při intenzivním vztahu s jinou osobou a to s takovou, která má úplně jiné priority?
Ta otázka mě trápí.
Snad... Snad přeučit ji? Vysvětlit, že život je o něčem jiném?
Ale to snad ten váš, a ne život té druhé osoby. Nemůžete lidem říkat, co pro ně má být důležité. Můžete je poučit o následcích, ale samotný výběr priorit je na nich. Nemůžete vybírat za ně a nemůžete je nutit, aby dali něčemu přednost, pokud oni sami nechtějí. O tom jsou mezilidské vztahy. O stycích a rozdílech v prioritách. O tom, co nám druzí přináší, samozřejmě. O tom, jak se my stavíme k nim.
A když dojde na to, že máme rádi - Bůh ví proč! - někoho s jinými prioritami, co potom? Co když nás jeho život začne rozčilovat? Přeučit ho? Napravit ho? Upravit si ho podle vlastního vkusu? To ne.
Život je o výběru priorit. A tak si opět musíme vybrat. Je pro nás důležitější být s člověkem, kterého máme rádi, přestože nás rozčiluje to, jak žije a jaké má priority on, nebo dáme raději přednost tomu netrápit se rozdíly a neshodami a vypustíme tohoto člověka ze svého života? Postavíme zde výš v žebříčku osobu a náklonnost k ní, či svou vlastní bolest a nepříjemné pocity, které máme, když se stýkáme s jejím životem?
Priority můžeme vybírat jen sami za sebe a sami pro sebe. Ne za jiné a ne pro jiné. Můžeme ostatním poradit. A můžeme si nechat poradit od nich. Můžeme sledovat jejich život a přiučit se. Ale nemůžeme po nich chtít, aby přejali náš systém, který jsme si sami stvořili, a žili jím. Můžeme dělat kompromisy, můžeme se podřídit - a to je znovu výběr priorit, tentokrát zvolíme touhu vyhovět druhému před vlastními prioritami. Ale vždy je volba na nás. Více či méně.
Teď je ten čas. Vybrat si. A já mám - prozatím - vybráno.

Sprostý článek o hovně

28. července 2013 v 23:55 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Chtěl jsem něco napsat, ale najednou mi vypadla slova. Vypadly mi i myšlenky. Všechno se rozsypalo a zmizelo někam do bordelu mého nevědomí, které možná zdánlivě tuší, co že se mi to před chvílí honilo hlavou. Teď se mi hlavou honí vztek nad tím, že jsem poztrácel svá slova. A brzy se mi hlavou bude honit nejspíš něco jiného.

Změnil jsem se. Naučil jsem se pár věcí. Většinou z nich se neřídím, ale naučil jsem se je:
Že v životě se vyplatí ojebat ostatní dřív, než oni ojebou vás.
Že lidem se nedá věřit.
Že by bylo mnohem rozumnější upřednostnit školu, vzdělání, literaturu a přátele před láskou.
Že lež je někdy lepší než pravda.
Že mít rád je většinou jen sobecká touha krátit si chvíli s někým konkrétním.
Že láska z vás dělá lobotomizované debily bez sebeúcty.
Že někdy je lepší povídat si s cynikem než s citlivým člověkem.

A je toho určitě víc. Zkrátka řečeno, hodnoty, o kterých se mluví nejvíce: upřímnost, láska, pravda, naděje, laskavost a podobně jsou hodnoty, které se v praktickém životě hodí velmi málo.
Pokud nechcete skončit s rozmrdanou prdelí, je lepší se na ostatní vysrat.
Škoda, že já to nikdy tak úplně nedovedu.
Ale věřit někomu a spolehat se, že mi neublíží, to je kardinální blbost.

Dřív jsem byl jiný.
Dnes žiju mezi lidmi. Jsem Zoon politikon. Jsem člověk. Jsem až moc podobný ostatním. Kdysi jsem chtěl být sám (nechci to pořád?).
"I touch noone and noone touches me."

Protože na člověku nikomu nezáleží.

Člověk se nemůže spolehnout na nikoho, ani sám na sebe. Ale když už se na někoho spolehat musí, je lepší se spolehat jen na sebe.

Mám rád poezii.
Ale v praxi je k ničemu.
Možná mám zálibu ve věcech, které nejsou k ničemu dobré.

A možná už je na čase postavit se znovu na vlastní nohy, nenechat si srát na hlavu a vzít otěže do vlastních rukou.

Lidské životy končí. A to je fakt. S tím se nic nenadělá. A pokud někdo chce objevit možnost, jak s tím něco nadělat, měl by přestat.

Možná se mi jen vrací všechny ty špatné věci. Tamto. Ta touha lehnout si a shnít zaživa. Nechat věci být. Přestat dýchat, přestat cítit a nakonec i přestat žít.
Hodiny počítají čas.

K čemu je člověk na světě?
K tomu, aby zavřel oči.

Možná je lepší být sám.
Možná je lepší nemít kolem sebe lidi. A už vůbec ne takové, které milujete.
Možná je lepší zařídit si život tak, abyste nemuseli nikomu věřit.

Vanitas vanitarum et omnia vanitas.

Ale tak proč se na všechny nevysrat. K čemu je mi brát ohledy na cizí pocity? Moje pocity to nejsou.
Nasrat.

Protože nic nemá smysl. Nic k ničemu není.
(Že marno vše - že nevzroste nic - že nic nevzeplá.)
(že otec vinen tím, že sebesladší přijď mi
nic vrátit nemůže a nemohlo a nevrátí.)

Protože zavřít oči je nadlidský úkon.
Protože už mě nebaví hrát dokola tu samou hru.
Nebaví mě žít na zaseklé gramofonové desce.

Nejradši bych poslal všechny do prdele.
Problém je, že by mi to nepomohlo.

Někdy by bylo lehčí se na všechno vysrat a táhnout do prdele.


Střípky

24. července 2013 v 23:36 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
And in the day, everything's complex
Cranberris hrající přes zvuky sitcomu. Zvláštní mix toho, co má být vtipné a toho, co dojímá.
Otázky.
Odpovědi.
Po dlouhé době odpovědi. Konstatování.
Že tehdy to bylo všechno tak krásné.
Že tehdy to bylo všechno tak hrozné.
K zbláznení. Šílený i smutný i šťastný.

Zavři oči.

Tolik bylo snů. Tolik dnů v očekávání. Tolik dnů v naplnění.
Jsou věci, které jsou navěky.
Jsou věci, ve které věříme.
V její vlasy. V její roztomilé pihy. V její dokonalou, nestárnoucí tvář. V její hlas, z kterého se podlamují kolena a vlhnou oči.
Na tomhle světě není nic věčného, ale některé věci mohou trvat mnohem déle než jiné. A já jsem účasten na té trvalosti. Potáhnu si ji celým svým životem. A ať už se změní cokoliv - cokoliv! - oni budou.
Bude ten zvuk. Bude ten její hlas.
Bude tolik minulých okamžiků.
Bude můj život.
A bude dokud neskončí. Dokud ho ostatní nezapomenou.
Náš život nežije jen v nás. Žije v ostatních. A táhne se daleko, i když to nikdy neví. Táhne se v podobě infinitesimálních střípků, které v ostatních zanecháme a kterými je změníme, kterými vychýlíme některé jejich názory a postoje. Ovlivníte jednoho člověka a je to jako lavina. On ovlivní další.
A vy jste ta lavina. To celé je od vás.
Ale je to i od nich.
A lidské oko to nevidí. Nedokáže vidět, kam až který život sahá. Ale dokáže odvodit, že sahá daleko.
A my jsme ta lavina.
A nikdy nejsme sami. Hrneme se a valíme.
Jsme infinitesimální stimuly v životech ostatních lidí. A infinitesimální stimuly mohou mít kataklysmatické následky. A naše tvář zůstane tak často skrytá.
Přesto jsme všichni tak významní.
Kdyby jeden jediný člověk zmizel, svět by byl o tolik jiný. Nejen teď. Nejen během sta let. Ale během tisíciletí a možná až do konce své existence.
Stačí malá trošička.

A pokloňme se těm, kteří strhli ty největší laviny.

Pokloňme se i sami sobě, za ty naše skromnější laviny. Za naše soukromá kataklysmata, kterých si nejsme vědomi. Za to, že dýcháme. Za to, že jsme živi.

Neneseme odpovědnost za sebe. Máme na bedrech odpovědnost za celý svět.
A to už probouzí nějaké morální svědomí, ne?
Nebo jde o klasickou roztroušenou zodpovědnost?
Protože neleží na bedrech jen nám - ale i ostatním. Všichni neseme na bedrech celý svět - a všichni neseme na bedrech všechny ostatní.

A pak je tu ona. Tak krásná. Tak křehká. A ona si vzala na bedra ten náklad a zazpívala.
Kam se poděl svět?
Kam se poděla ta tíha?
Vždyť já ho nesu rád. Protože vím, že ho nese i ona. A když ji slyším zpívat...
Když ji slyším zpívat!

Neseme na bedrech celý svět.
Máme tolik zodpovědnosti, že bychom se jí mohli nažrat - a co by za to daly děti v Africe?

A jsme všichni tak daleko od Pravdy. I sami od sebe. Nezbývá nám než se tomu hořce smát - nám, těm chytřejším, kteří aspoň tušíme, že je toho tolik, co ještě nevíme a že je toho v nás ještě tolik, co neznáme... A že sami sebe definovat nedovedeme.
A těm hloupějším, těm zbývá celý svět a smích pro radost, že se jim dnes daří.

A mně zbýváš ty.
(Přesladká!)

Modly současnosti.
Svým způsobem to je tak patetické.
Ale k čertu s cynismem, sarkasmem, ironií a všemi těmihle pitominami.
K čertu s tou hláškou, že je něco patetické. (Kolik lidí asi ví, že patetický v českém jazyce neznamená ubohý, ale obsahující přílišný patos, dojemný, vzletný. A kolik lidí, těch chytrých, co vědí předchozí, asi tuší, že já to používám především v tom nesprávném smyslu, v anglickém, kde pathetic znamená ubohý?)
Když nás drží nad vodou, tak proč nebýt trochu vzletní? Proč se nedojmout?

Zavřu oči.
Půjdu spát.

Dopřejme si trochu té pomíjivé trvalosti.
Jako by měli být navždy.
Jako bych já mohl být navždy s nimi.
Ale potáhnou se celým životem - a to mi stačí, ne?
Stačí mi, že žiju. A že se všichni vlečeme životy ostatních, aniž bychom to tušili.
Bude mi stačit, že budu žít jako spouštěč jedné malé laviny.
Bude mi stačit, když roztříštím kolem sebe pár infinitesimálních střípků.
A ty už letí.

Švy

16. července 2013 v 22:00 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Rozdělení.
Propast.

Můžeme mít tak velký strach.

Skutečný svět.
Skutečně.
Jako kdyby byl v pořádku jen když jsem s tebou.

A teď jsi tak daleko.

A já jsem taky tak daleko.

Že to slova nepopíšou.

A svět je v nepořádku. Rozděluje se, tříští, všude zavládá chaos.

Bouře. Černá. Plná blesků a zloby.
A ptám se - kde jsi?
A ty nikde.
Tak daleko, až je to skoro -nikde-.

Mrknutí oka.
Vše je v pořádku.
Mrknutí oka. Světy splynou a je jen jeden. Jen ten správný.
Mrknutí oka.
Miluju tě.
Chvěje se mi srdce.
Miluju tě.
Mrknutí oka.

A zavřu oči.

Všechno se spojuje. Srůstají švy.
Říkám si, projednou...
Jen jeden večer. A snad i navždy.
Říkám si:
"Miluju tě. Svět je v pořádku. Všechno je krásné."

Chvění

15. července 2013 v 21:19 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Co když nic jako večná láska není?
Co když člověka nemůžeme milovat navěky?
Ne tady, ne v životě, ne ve skutečnosti...
Co když jedinou cestou k opravdové lásce je její pomíjivost. Co když jediná věčná láska je ta, která v nás zůstane jako jizva, jako díra, jako vytržené místo, které si vyžádal odchod milované osoby?
Co když jedině odchod milovaného, konec vztahu, může otevřít dveře k věčné lásce?
Co když člověka můžeme navěky milovat jen tehdy, když o něj přijdeme?

Nezbývá nám, než věřit, že právě ta naše bude navěky?
(Co to jsou, ty věky? Kam až sahají? A co je věčnost?)

Co když tomu nevěříme?
Když si uvědomíme, že všechno v lidském životě je pomíjivé... A že láska - lidská láska, láska v lidském životě - je také pomíjivá... co potom?

Dny plné slunce, hudby, Virginie Woolfové, stesku, žalu a myšlenek.
Myšlenek na lásku a na důvěru.

Proč je snazší být nešťastně zamilovaný než žít ve vztahu?
Proč je důvěra tak těžká?
Proč je tak strašné, že jediná jistota vztahu visí na důvěře?
Proč nedovedu důvěřovat?

Není to nic osobního.
Pár šrámů z minulosti...

Pár klavírních tónů, strom života, poutník vesmírem, láska...
Věčný život.
Zemřeme.
Všichni zemřeme.
Budeme spolu pak na věky?

Budeš mě milovat, až budu mrtvý?
Budeš mě milovat, než zemřu?
Budeš mě milovat?
Opustíš mě?
A opustíš-li mě, budeš mě milovat i potom?

Bojím se o nás.
Bojím se o celý svět.

A přitom jsem tak sám.

Jako bych někdy cítil všechno.

A není nic - a nikdo není - jenom vlci hladoví...
Jen vlci hladoví, jen duté pistole...
Kam vedou všechny cesty?
Kam vede poezie?

Proč toužíme po věčnosti? Proč odmítáme přijmout vlastní omezenost?
Je v tom snad touha po nadlidství? Po transcendování sama sebe?

Co je život, kam vede a... o čem je?

Na čem závisí lidské přátelství a lidská láska?
Proč člověk potřebuje milovat a být milován?

Uplynulo toho tolik.
Zajímalo by mě, jestli na to myslí.

Zimní chlad.
Chybí mi v srdci.
Led a železo. Chci mít led a železo.

Zimu.
Sníh.
Sněhu až po kolena. Až po pás.
Chlad, až to bolí.
Slzy v očích.
Zima k zbláznění.
Vánice.
Bílo.

Ztraceno.
Do ztracena.

Neboj se.
Neboj se, šedý.
Šedáčku můj malinký.
Krčíš se v koutku vyděšený světem. A já to tu zvládám. A ty o tom píšeš.
Neboj se, ty moje malá lásko. Ty snílku.

Kdo jsem?
Jsem Grey?
Jsem já?
Jsem Tom?
Jsem...
Jsem?
Jsem tebou?

Dlouhá zima.
Hluboká.
Černá.
A kdo jsi ty?

Nadechněme se.

Přestaňme dýchat.

O čem je svět?

Zavři oči

12. července 2013 v 21:54 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Kdyby šlo vyměnit vlastní možnost, že mi Bůh odpustí, za to, aby někomu jinému neodpustil, udělal bych to. Je tak těžké odpouštět. Je tak těžké milovat. Je tak těžké dělat cokoliv v tomhle světě.
Na text čekají prázdná okénka. Na naději čeká smrt.
Poslední dobou se mi stále víc zdá o Chadbournovi. Nevím proč.
Chci to vůbec vědět?
Možná, že Bůh není to pravé pro mě. Ale jde Chadbournovi o pohanství? Nejde mu prostě spíš o víru?
(Modrý oheň...)

Je zvláštní se cítit opět tak prázdně. Nést si to ve všem, co člověk dělá. Touhu nemyslet na to. Zapomenout na jisté nešťastné události a skutečnosti.

Co když draci skutečně existují?

Vším hýbe modrý oheň.
Dokud nás nesežerou pavouci...

Asi to chce trochu dýchat.
A trochu optimismu. A všechno.

Nebo to chce prostě klid. Čas. Pauzu.

Ale není slušné ignorovat lidi, kteří vás milují.

V mládi jsem měl tolik možností. Chtěl jsem udělat tolik věcí.
A teď už to nedoženu.

Všechno bylo tak těžké. Před pár lety...

Rosie returns.
Sometimes.

Leave me alone! I yell... You don't hear. You don't want to hear.

Co pro tebe znamenám? Co jsem pro tebe kdy znamenal? Nejvíc určitě ne.
Jen málo. Maličko. Malilinkato.

Nejkulaťoulinkatější.

Chtěl bych se zbláznit. Chtěl bych být v blázinci. Potom by se ke mně někdo možná choval pozorněji. Lidé mají své problémy. A když někdo nemá faktické problémy a přesto ho život drtí, co z toho pro něj? Nic... je jen zhýčkaný.
Jistě. Jsem jenom zhýčkaný. Nezažil jsem nic hrozného. Žiju si svůj pohodlný život. Jenom kurva mám tyhle posraný pocity.
Jenom je pro mě někdy každý nádech utrpením. (A jen nemám odvahu si to utrpení zkrátit tím, že bych si zastavil dech. Cest k tomu pár je...)

God be with me...
je těžké věřit v Boha. Ale je mnohem těžší věřit lidem.

Člověk je občas jak domeček z karet. A život je zahrada růží... protože růže zvadnou.

V Irsku je pro mne moc zima...

A chybí mi ty útesy Cornwallu. Chladný slaný vítr od moře... A já nahoře, na útesu. Tak vysoko nad hladinou. Jako by na ničem nezáleželo. Jako by bylo všechno jedno. Tehdy - tehdy a jen tehdy - bylo pouhé - pouhopouhé - tady a teď.

Přetlakovaný hrnec bouchnul. Létají z něj slzy.

Bum bum...
Jsem rozbitý.

A co bude dál?

Někdy mi chybí ta svoboda. A chybí mi síla být sám.
Ale chybí mi i síla důvěřovat.

Ale šrámy tolik bolí.
A já jsem rozbitý.

Chtěl bych, abys umřel.
Chtěl bych, abych umřel.

And we all call out in despair
All the love we need isn't there

Co vlastně chci?
(Otázka, kterou všechno končí. Kterou všechno začíná.)
Všecko. Nic.

V tomhle světě není nic skutečné.
Je jen lež.
Jedna. Velká.

A ani na krok dál.
Ani o krok blíž.

Jen zavři oči....
Spinkej
A věř...
a já ti vrazím kudlu do srdce. A zakroutím s ní.
A pak už budeš mít oči navždy zavřené, dokud ti je nesežerou červi, nebo dokud se nezměníš v popel.

Důvěřuj.

I can't sleep here!

Špatný svět.
A nikde dveře ven.

Zavři oči.
A čekej na kudlu.
A nebo oči nezavírej.
A pak nedostaneš polibek.

A čert tě vem.

Kde jsou dveře kam?

Ta tíha. Tíha černi. Tíha deště. Tíha... dolů... na Zem.
Do prachu. Do bídy.
A nedýchat. Jen stěží.

Co všechno má zde člověk?
O všechno přijde.

A není nic...

Vše je tak daleko.
Proč nemůžou být věci ideální...
Proč nemůže být láska ideální?

Jsme křehké bytosti...
A slova jsou ostrá jako meče.
Někdy člověk zabije aniž by se toho druhého vůbec dotkl.

"Musíš mi věřit"
Proč?
Chceš mě zabít?

Byl jen jeden dokonalý den.

Všechno to už bylo.
Všechno to ještě bude.
Věčný návrat téhož.
Co by udělal nadčlověk?
(Ale já nejsem nadčlověk.)


Ššššš....!!!

9. července 2013 v 18:11 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Vystřel mi mozek z hlavy. Zakopej mě pod zem. Nech mě spát. Ať mě pozří nevědomost. Zavři mi oči. Bez polibku na rozloučenou.
Co když někoho vůbec neznáte?
Nic nevím. Nic mi neřekneš. Mlčíš.
Cítím se chudý. Svázané ruce.
Vystřel mi mozek z hlavy. Vystřel mi mozek z hlavy. Vystřel mi mozek z hlavy.
Srdce probodnuté ledovým nožem. Jen tak. Z vlastní blbosti.
(Nevrážejte si nože do srdce.)

Chci zavřít oči. Chci zapomenout. Na všechno. Na svoje jméno. Na všechny vědomosti, které mám v hlavě. Na všechny lidi, které znám. Na všechny, které miluji. Na to, co znamená mít rád. Chci zapomenout, co je zapomnění a že je něco jako "já". Chci zapomenout.
Vím, že to pak bude dobrý.

Lavinový efekt. Teorie chaosu. Infinitesimální stimuly mohou mít kataklysmatické následky.
K čertu s lidskou psychikou. K čertu s mozky. K čertu s limbickým systémem a přecitlivělostí.
K čertu se všemi čerty.

Zavři mi oči. Ať se už neotevřou. Zavři mi myšlenky. Zabij je. Ať z nich teče mozkomíšní mok.
Dohajzlu.

Někdy bych chtěl pobrat trochu víc rozumu. Mít vůli ze železa, ne z želatiny. Někdy bych chtěl být mrtvý.
Nemám na to. Mít rád. Milovat. Nemám sílu věřit lidem.

Co je na tomhle světě důležité?
Proč jsem narušený?

Musím dýchat. Hodně. Hluboce. Nesmím brečet.
Stačí pitomá malá píčovina.
pikačovina

Miluju osobu se sexy horním předkusem.

Všechno je tak daleko. A stačí jedna podělaná píčovina. (Chtěl jsem napsat posraná.)
Jedna blbá písnička. Aby ve vás strhla debilní lavinu ještě debilnějších pocitů a myšlenek. A přitom víte - víte to naprosto jasně, přesně, je vám to úplně jasné - že je to úplně nedůležité. Že na tom přece vůbec nezáleží. Že je to drobnost. Taková malinkatá pitominka. A bum.
Zrnko písku boří hradby, stéblo trávy láme kosti, mrknutí oka zabíjí.

Stačí málo.
Stačí nic. Stačí ještě míň.

Někdy má člověk chuť vzít něco a pořádně si o to omlátit hlavu. Dokud se mu nerozstříká na všechny strany ve formě droboulinkých kousíčků mozku a lebky a kapek krve a mozkomíšního moku.

Stačí jen abyste byli magor a milovali někoho se sexy horním předkusem. Vlastně ani nemusí mít horní předkus. A nemusíte ho ani milovat. Vlastně úplně bohatě stačí, když jste magor.
Ale láskou se zdravá psychika demoluje tak lehce. Když jste magor.

Nechci.
Neznej.

Já se asi zblázním.
Jenom měsíc. Jeden pitomej měsíc. A já se za měsíc zblázním. Po týdnu a půl tohle. Co bude zítra? Co bude za týden?

Chci ti ublížit. Někdy tak moc chci. Být hnusný a protivný jen proto, abych sám sobě dokázal, že mi na tobě zase tolik nezáleží.
Záleží.
Kurva hodně.

(Ano, mluvím sprostě.)

Na mě není čas...
Na mě není čas...

Šššššš.
Šššššš.

C'est la manie... !!!
Nasrat.