Noční ulice, krok za krokem, hudba v uších. A pak se objevila otázka. Otázka, která mě snad ještě nikdy předtím nenapadla: Kdybys padal do propasti, chtěl bys padat čelem, nebo zády?
A já nevím.
A najednou mi je hrozně smutno. Vrátil jsem se s melancholickou ponurou náladou. Celý den očekávám bouřku. Ochlazení. A nakonec přišlo nejdřív zevnitř.
Mokré srdce.
Fouká vítr.
Fouká smutek.
Klasický smutek. Mokrý, modrý, chladný. Příjemný. I když pálí v krku.
V duchu si říkám - neopouštěj mě.
Vím, že jsem paranoidní.
Nikdy mě nenechají. Ty představy. Ty myšlenky.
Vím, že ne. Mám je vždy.
Ale je to tak hrozné.
Představovat si, co by se mohlo jednou stát. Co se třeba klidně stane zítra.
Máme tolik naděje, že usínáme s tím, že se druhý den probudíme.
Máme tolik naděje, že věříme, že náš život půjde dál. Že budeme žít i za sekundu, i za minutu, i za hodinu.
Jdeme dál, jako by se nechumelilo. Ale ono se chumelí.
A jednou všichni roztajeme.
Je mi smutno.
Chci zavřít oči.
Chci cítit zimu.
Chci něco víc.
Třeba pláč.
A zrnka písku.
A víc větru. A chlad...
A víc lásky.
Víc básní. A víc života.
Chci toho moc.