Kde hlavu složím, když odejdu? Kde hlavu skládám vždy při odchodu? A proč se mi v cizích lůžkách, v lůžkách nepřátelských hotelů, v lůžkách, která nepatří k mému domu, v ložích, která voní tou zoufalou vůní školních zájezdů, výletů bez přátel a bez zázemí... Proč se mi v nich zdají sny o domovu, proč se probouzím a překvapeně zjišťuji, že strop je jiný?
Vždy jsem se tak moc bál žít mimo domov. Ne proto, že bych ho nedokázal opustit, ale protože žít mimo domov znamená stýkat se s cizími lidmi. Aspoň na školních výletech.
Jet na výlet... má to i stinnou stránku. Když vím, že jsou v místnosti cizí lidé, špatně usínám. A ráno bych nejraději utekl. Nestýská se mi po rodičích, stýská se mi po soukromí.
A pak se mi to začne líbit.
Jsem pryč. Jsem venku. Jsem daleko. - Ach! Kéž bych byl i teď... pryč, venku a daleko.
A ne tady. Ne doma. Ne u učebnic a knih. Jak dlouho jsem již necítil noční vzduch?
Touha dýchat se ke mně kloní....
Daleko. Do Anglie. Se starou školou. Daleko.
Na cestu.
Jen pryč.
Dál.
Ke svobodě!
A možná s tebou. Možná s tebou, protože ty jsi jako křídla!
A každý krůček. Každý nádech. Všechno. Všechno je jako vzduch, všechno se dá dýchat, dá se to přeletět...
Nezachytitelné.
A pak spadnout do křišťálově čistošedé vody a rozplývat se krásou šedých kamenů, upájet se cizokrajností, která nevypadá zdaleka tak cizokrajně, jak bychom si mohli přát.
A vzpomínám na to horké Chorvatsko, na výhled na moře a slaný vzduch, na pot, který neodbytně prorážel mou kůží. Na horko, které se lepilo na člověka a nedalo mu pokoj. Na večery, tak krásně teplé - a přesto chladné! - večery. Na to kouzlo, kouzlo moře a slunce. Na kouzlo tropiky. A k tomu kouzlo post-rocku, tak chladné a přesto kouzelné hudby. Na Lištičku a na Prahu a na všechno. Na všechno.
Potom také Nietzsche, Jméno růže, Cesty z úzkosti a deprese, Beethovena, na všechny ty touhy... na stálou nevědomost o tom, čím budu, kam půjdu.
Staré časy mizí. Ale tehdy, tehdy bylo vážně krásně. Úzkosti z racků, z jejich modrých očí a zornic úžších než špendlíkové hlavičky - zornic pichlavých jako jehly -, úzkost a zapomínání na ně, na ty racky, kteří jsou dnes již přátelé. To očekávání, které jsem si tehdy neuvědomil, ale teď už ho vidím. Jako kdybych snad věděl, co všechno léto přinese, jaké nemožné přešlapy i kouzelné nehody, jaké dlouhé procházky o samotě. Jaké blázniviny.
Jak krásné to tehdy bylo - Máš dva týdny, abys zapomenul. Jak krásné bylo to zapomínání, které nikdy nedošlo konce. Zapomínání pro samo zapomínání, pro to kouzlo lidské křehkosti. Jak krásné bylo tehdy všechno, včetně ranní půlhodinky na psaní.
A Mysl Ztracená se konečně našla, či snad ztratila. Dospěla svého konce - a už nemám sil ten konec změnit. Dospěla smrti.
Vše bylo tak kouzelné. Palčivá přítomnost teoretické smrti (Ha! Jak lehké je o ní číst, jak snadné je hledět na smrt jako na teorii, jako na mýtus... a jak těžké je ucítit její skutečnou hrozbu!), absence morálky, propasti, ze kterých Boha vraždící filosof vytahuje nové morální imperativy, nanejvýš hypotetické, nanejvýš zvrácené a přece tak pravdivé!
A Hlaváček! Stále dokola stejná tíseň, stejné mdloby. Stále dokola Přišla. Stále dokola Subtilnost smutku.
Nikdy se neprobudit. A vstávat do vedra. Nespat z vedra. Cítit život v jiné dimenzi.
A potom kouzlo křehkých not hraných na kytaru. A dlouhé noci. A nálezy Boha. A panna Marie na rámech dveří, protože majitelka penzionu byla věřící.
Oko, které sleduje. Oko, které není okem.
Tolik touhy, tolik prázdnoty! A tak moc jsem přetékal, jak jsem byl plný!
Naděje, ať už jsme zpátky. A přitom - přitom!
Teď bych dal půlku své krve jen abych se směl vrátit a prožít znovu ty teskné dva týdny, čtvrtku krve na to, aby ta vzpomínka byla alespoň živější. Abych ten pocit, který z ní sálá, dokázal zachytit, aby mi neprotékal mezi prsty.
Člověk by neměl zapomínat.
Všechno tak tesklivé. Všechno tak čisté. A vzdálené.
Naděje. Doufání. Lásky a nelásky. Touhy.
Malý pokoj. Maličký. Ale všechno v něm. Všechno!
A spánek, který vydal za všechny mrákotnosti.
Neberte mě zpět! Ne!
A potom... potom krásné dny brigády. Krásné dny venku. Snaha, snaha nade vše - a bez úspěchu. A hořké zklamání. A touha vybrat si... zelená, či modrá?
A pak oslavy. A všechno. A lásky. A zmary. A rozkvetly mé čekanky. A nedočkal jsem se ani jedné.
A pak vykvetlo štěstí, které jsem po půl roce podupal pro něco jiného.
A výlet. Další výlet mého života. Do Irska. Do země, která měla být tou nejbožštější. Pocítit tu moc. Tu krásu. To všechno. A pláč.
Pak další postele mezi cizími lidmi. Strach. Samota. A spřízněné duše! Jak krásné je najít někoho na hovor v sociální pustině!
Hned potom další výlet. Želiv. Krása i hrůza. Rozhodnutí padlo. A já byl ztracen. Věděl jsem, že není správné. Ale bylo to jediné možné rozhodnutí. Jinak by následovalo utrpení. A já to tak nenáviděl. Já to tak miloval. A stále racci. A přitom čekanky byly uschlé.
Pořád racci.
Všechno by mělo zhasnout. K čemu je vzpomínat na něco, co nikdy znovu nebude.
Na ten nádherný půlrok utrpení? Na to zoufalství, na smrt, která se stala objektem touhy?
Na co jsou všechny zrady světa, všechna odmítnutí, všechny jeho bolesti?
K čemu je vlastně žít vlastní život?
A mít vlastní srdce?
Nic se nevrátí.
Věčnost - je určena člověku?
Je určena člověku?
Může mít i minulost?
Žít svůj život - a co z toho?
Chci zpět všechny ty pocity! A ať mě klidně zničí! Ať si vezmou můj rozum na oplátku! Ať roztrhají celou mou duší a znihilují můj život! Já je chci!
Co bylo tehdy nejkrásnější?
Co bylo tehdy nejsilnější?
Stále vzpomínám na vůni Jména růže. Stále, stále a stále.
Nic už nebude jako tehdy. Všechno už umřelo. Člověk stále umírá. Každým okamžikem.
Chtěl bych odplout. I na tom lůžku, které není moje, opustit cizí stropy... chtěl bych odplout proti proudu času. Tam, kde dlí má minulost. Tam, kde je horko, kde je až na padnutí, tam, kde je klid a pohoda, do míst, která miluji, k tichu moře. K nádherně žlutému měsící. K olihním.
K té tesknosti, která propůjčovala svůj žal všemu kolem.
K té křehkosti, o kterou jde především. Ke křehkosti krásy.
Kde je všechno staré? Kde je to staré mládí?
Kde jsi, lištičko? A sinsi? A seraphio? Kde jste?
Kam se podělo to divné tajemno?
Kam se poděla minulost?
A touha sdílet. Nebýt sám.
Kam utekli rackové?
Proč skončila Letní Bouře?
Proč se ve snech rodí labutě?
Proč?
Proč jsem si vybral filozofii?
Proč mě která čekanka odmítla?
Proč jsem nečekal?
proč jsem později nenechal štěstí být?
Proč všechny věci vadnou? Proč jsou tak světské, tak šedé, tak profánní?
Proč... Proč?
Proč jsem tolik miloval post-rock? Proč jsem se tak rád ztrácel v její observatoři?
Proč... proč se stále tážu?
Proč jsou staré doby pryč?
Proč všechno tolik bolelo?
Proč slyším to dávné ticho? Proč vzpomínám na ty zašlé časy?
Proč pro ně truchlím?
Ach, jak jsem tehdy miloval Adama a Evu!
Jak výjimečné bylo všechno.
Když mě ty světlé oči Luny učily, co a jak?
Jak krásné byly flirty se špatnostmi a s prokletím...
Jak krásné bylo nabírat na sebe lži a ztrácet pravdy.
jak krásné bylo milovat všechno - tím, že jsem smutnil?
Nic nikdy nebude odplaveno.
Nic nikdy nebude spaseno.
Proč se vždy ztratím v tázání? A vzpomínání...?
Tehdy... tehdy. Tam.
V létě. Říká se tomu léto. A všude bylo horko. A já jsem pil.
A pil jsem vesele. A byl jsem šťastný vším svým neštěstím.
Byl jsem tak zlomený, tak zlomený, že jsem toužil být vším.
A tolik jsem miloval.
Vzpomínám na krásné zprávy v opilosti, vzpomínám, jak opět - opět! - zněla All is loneliness.
Vzpomínám, jak sám jsem byl, když jsem byl s Vámi.
Jak skvěle chutnala whiskey. I whisky. Johny Walker.
Ten černý pán. Ta šedá nálada.
Jak bych rád uhořel!
Kolik se toho změní za rok?
Jak člověka poznamená jedna bouře?
A tehdy - kdysi dávno, jsi řekl, Příteli Koní, že snílek se jako fénix rodí z popela, v který shořel. Tehdy jsi říkal tak krásné věci. A pak jsi obrátil a řezal jsi.
A pak jsem řezal já.
A nikdy nedořezal.
Řetězy vztahů nejdou rozřezat.
A chtěl bych to znovu začít. Ach proč? Tu zoufalou lásku. Tu tolik jinou lásku. Tu tak živou, protože vždy řeže do živého...
je to droga.
a já jsem bez dávky.
už žádné rty
Všechno je tak dávno. Všechno je tak pryč.
Všechno je pasé.
A vzpomínám - a nikdy nepřestanu.
A jsem vždy i tam. I v minulosti. A nikdy nebudu celý.
Vše je samota... whiskey song (kdo říká, že alkohol nemůže vést k hlubšímu poznání?)
A padám, padám dolů a nahorů a proti všem směrům přirozenosti.
Jsem. Prostě jsem. A ještě víc nejsem.
Všechno je tak paradoxní.
A teď jsem si vzpomněl... Tolik Skácelovské Brno... a ta záplava horka... a má milovaná Gray... a hřbitovy... chlad smrti, který byl přemožen horkem léta. A mdloby.
A touha.
A krása.
A Brno - prostě Brno.
Tehdy. A vždycky. Už navždy.
A miluju všechno, co kté době patří.
Miluju Gray, miluju Ivet, miluju Spiiiidyho, miluju Andyho, miluju Kryštofa, miluju Martina, miluju Filipa, miluju Xenin, miluju Kláru, miluju Siušku, miluju svůj vlastní dech.
A všichni jsme jako jedno.
Jako jeden příběh. Jako jedna minulost.
A miluju Boha.
Čas je nekonečný.
Chci brečet! Je ve mně tolik slz!
A čert vem psychologii! Je jenom teď!
A čert vem čas a skutečnost!
Je jenom já. Je jenom není.
Je jenom všechno!
Chci tolik, chci!
Tu minulost, tu krásu, to všechno, co tehdy bylo. jak mi chybí to horko...
To horko, co jsem nenáviděl.
Propocené rukávy v podpaždí.
A touha... a naděje. Bylo jí tolik... a i když byla marná...!
Tolik naděje!
A chci ji pro samotnou naději!
Pro všechno to doufání!
Tehdy... nemohl jsem ji slyšet.
A doufal jsem, těšil jsem se.
Že vše bude samota.
Co všechno tehdy bylo! A co všechno už není!
Jaký to zpropadený pocit.
Jak je všechno minulé...
A tehdy tolik znělo všechno.
A Darmoděj!
Darmoděj! Nevděk svět! Nehřeje, Nezebe!
Je tu toho tolik, co můžeme milovat! A lásky je ještě víc!
Všechno! Všechno bude!
A nic!
Jen dát tomu trochu víry.
Jen krev...
A duši.
A z písní odchodů se stávají písně návratů.
A ze všeho se všechno vrací.
I pláč, i touhy, i smích.
I já, i já se vracím. Tam, či zpět... kdo ví.
Všechny odchody jsou i návraty.
A všechno už bylo.
A samota... jen píseň... a tolik!
Všechno vezme voda!
Kolik toho tady je?
Kolik toho bylo tehdy?
A jak jsem přišel na všechno?
A kdo jsou Kryštofové?
A co jsou to Jízdy v protisměru?
Bylo tu tolik bolesti, která stojí za lásku! Bylo tu toho tolik, co jsem vykoupil životem!
Protože já všechno kupuji životem!
A nic není na splátky...
A všechno je a nic není.
Protože jsem na živu.
A můžu být víc?
Ne!
Jen víc a víc a víc živý... a život roste dál a dál!
A všechno bude pryč.
Všechno vezme vítr.
A pofičíme.
A budeme.
A láska - jak křídla... a křídla lásky. a lídla křásky... a všechno je tak křehký.
Že kdybychom umřeli...
...tak snad i přežijeme.
Tome, to je tak hezké...!