Zázvor s čokoládou, spálená ramena, déšť, promoklé boty, kostel sv. Ludmily, pozvání do Olomouce, plán navštívit katedrálu v Praze... Kytička kytka... Dojmy dnešního dne.
Tak mě napadá, že člověk vlastně nikdy neřekne všechno, co chce říct. Zato dost možná řekne spoustu věcí, které nechce říct.
Modrý samet.
Celý svět je jako zavřené oči. Všude tma a přítom tolik světla, tolik živých obrazů, tolik pocitů a atmosféry. Noc modřejší než samet.
Ale někdy je lepší oči nezavírat. Protože pod víčky se skrývají hrůzy. Mrtvoly s těly přeskládanými naruby, mrtvoly, které mizí a pak vás pronásledují v podobně stínu vlastní smrti.
Nezapomenu ten hrůzný obličej, přestože si jej ani vlastně nepamatuju. Groteskně se šklebící, vyšedlou kůží pokrytý. Plný jizev. Vypadal trochu jako panenka z hororu. Až na to, že tenhle obličej byl opravdu z masa a kůže. A hnisal. A nad ním byla ruka. Nechutný pohled na mrtvá těla špatně poskládaná dohromady.
Mizející těla.
Když zavřeme oči, můžeme být kdekoliv. Když zavřeme oči, může se nás zmocnit to, co je uvnitř. Nakolik ovládáme svou mysl a nakolik ona ovládá nás? Nakolik si my vybíráme, co si budeme představovat, přát, v co budeme doufat? Nakolik si naše představy, přání a naděje vybírají, zda přijdou či nepřijdou do vědomí? Co když je uvnitř nás autonomní systém emocí, představ, nadějí a všeho, který si dělá co chce? Co když jsme my - naše vědomé já - jen otroky všech těch nevědomých prevítů, které si vyjdou na světlo světa kdy chtějí a opět se schovají, kdy chtějí?
Nakolik je v našem vlastním těle bezpečeno, nakolik nás naše mysl chrání?
Poslouchejme Bacha. Poslouchejme dokonalé soulady tónů. Poslouchejme hoboje. Poslouchejme zvuk matematiky a pravidelnosti. Na chvíli si vnukněme tu iluzi, že celý vesmír má nějaký řád. Že všechno není jen náhoda. Jen jedna ohromná chaotická kauzalita, které my náhoda říkáme. Že nežijeme ve světe infinitesimálních stimulů a kataklysmatických následků. Že funguje gravitace? Že věci vždy padají k zemi? A kam padá Zem?
Na chvíli si řekněme, že černé díry nás nepohltí. Že život není jako řetěz černých děr... že jednou vkročit neznamená už nikdy se nevrátit.
Vše neúprosně běží.
Celý život je řetěz, nekonečný řetěz bodů bez návratu. Co je uvnitř černé díry?
Že by další černá díra?
Místo galaxie nekonečná cesta bez návratu. A co cíl?
Ponechme cíl Bohu.
Svět není pro Člověka. Svět není Náš. Svět je jaký je. A my jsme jeho součástí. A jako součást nikdy nedohlédneme skutečné Pravy Celku. Můžeme ji zažít skrz subjektivní mystický prožitek. Můžeme se jí přiblížit (či oddálit) skrz náboženství. Ale musíme uznat, že skutečná Pravda, celá Pravda, Skutečnost o Všem, ta je určena mimo nás. Jsme součástí Pravdy. Ale Pravda není tím, za co ji člověk považuje.
Je tolik věcí, které nás přesahují. Jen naše hrdost nám nikdy nedovolí uvědomit si velkolepost světa a jeho extatickou transcendenci. (Extatickou, protože uvědomění její míry nás může uvést v extási.)
Svět může být náš. Ale je náš stejně jako naše mysl. Je náš, ale je nedobytný a nepodmanitelný. Je náš a přesto jsme my jeho. Je náš a my ho nikdy nepoznáme.
Nakolik je naše mysl naše?
Nakolik je Bůh náš? Nakolik jsme my jeho?
Co je to modlitba?
Jako když modř pomněnek nebeských očí zavře svá sametová víčka a nastane nekonečná půlnoc.
Prosím, nenech mne protéci jako elixír slz mezi prsty otázek, na které neznáme odpověď.