Tehdy nebylo nic jako minulost, budoucnost. Bylo prostě teď.
Velká zrada.
Tome, to bylo tak krásné! )o,=
... A poslouchala jsem u toho http://www.youtube.com/watch?v=vHCEp8zH2Ns&feature=fvwp a bylo to tak nějak zvláštně hluboké a se vším, co jsi napsal, úplně souhlasím.
A ododstavcuji části komentáře, abys mohl ignorovat ty, které se sem nehodí, a brát vážně jen ty, které k tomu patří. A dám to do závorky.
Taky jsem měla ráda Dragostea Din Tei. A co víc, občas mi hraje v hlavě doteď. Občas si ji zpívám doteď a ještě pořád si pamatuji text. Vždyť ta doba, kdy jsem se ho učila na jedné hodině, kde jsem nedávala pozor, byla teprve před chviličkou... A já ho nezapomenu. Na nic z toho nezapomínám.
(Nesnáším lidi, kteří zapomenou, a potom tvrdí, že děti tohle, děti tamto, děti si myslí, že jsou s matkou jedna bytost až do tří let, děti nemají osobnost, děti disociují zážitky na pozitivní a negativní a děti zahlcují matku svými negativními prožitky pomocí projektivní formace a děti fantazírují, ale ve skutečnosti nevědí, že to, co říkají, se nikdy nestalo.
JSOU TO VŠECHNO KECY!!!)
Moc dobře si pamatuji na dětství. Úplně všechno, co bylo důležité. A ono bylo důležité všechno... A už nic z toho zapomenout nechci,
(protože nechci být tím debilním dospělým, který řekne, že děti bla bla bla a vědci ho citují a věří mu to a všichni si myslí, že má pravdu, jen proto, že si to nikdo nepamatuje, a přitom je to nesmysl.)
A tolik se mě to dotklo, protože jsi to napsal absolutně pravdivě. Chci tam zpátky, vždycky jsem tam chtěla zpátky, nehledíc na to, za kolik těch věcí v minulosti se stydím, ale většinou to dokážu ignorovat a nevzpomenout si na to, jak moc chci být ještě dítě a vrátit se do té doby, než začaly všechny ty katastrofy a skutečné problémy a ošklivá, ošklivá, ošklivá zodpovědnost.
Asi z toho nemáme nic. Protože je to úplně nežádoucí. Jen člověk může mít další dítě a vidět to v něm. Ale i to další dítě je odsouzené vyrůst a dospět... A celé jako by to do nekonečna ani nemělo smysl. Jediné, čeho snad jsem schopná, je být vděčná za to, že jsem to mohla prožít, být vděčná za to, co se stalo. Ale dál už nikdy nebude nic tak hezké. A to další dítě se ani nenarodí...
[1]: Máme se co učit, ale naučíme se to?
Všechno je to asi jen na nás. Ale co když nás svět dospělých už zdemoloval?
[2]: Máš pravdu, dál už nikdy nic nebude tak hezké. Ale možná, že všechno je stále stejně nádherné, jen my to už skrze náš dospíváním zastřený zrak nevidíme. Jako dospívající občas hledíme na svět ještě jako děti. Co se stane za pár let, až budeme dospělí? (Ale budeme vůbec dospělí? Někdy mi přijde, že dospělí se chovají dětinštěji než děti).
Ach, mluvíš mi z duše ...
Kam jsme vyrostli? Do čeho? Proč? A musíme ... museli jsme?
Jak velkou část dětské duše si (příčí se mi říct to slovo) "smíme" ponechat? A kdo to určuje?
Je mi z toho občas prostě smutno.
A pak taky veselo.
Tráva byla zelenější a nevinnost nevinnější ...
Možná ... možná je jednoduchost opravdu jednodušší. Díky, dětský světe, máme se ještě hodně co učit .. ^^