close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Mai-ha-hi

20. června 2013 v 0:55 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Svěžest. Vřele chladné mládí. Šedé chodníky jako dráha koloběžkových závodů. Slunce. Modré nebe. Naivita? Ne, čistota. Nádechy, výdechy. Bez povzdechů. Dětské smutky a dětské radosti. Dětské lásky. Dětská přátelství.
Všechno bylo tak jednoduché. Dragostea din tei. Hity. Malé, drobné perly hudby. Dnes na ně koukáme skrz prsty a říkáme si, jaké to byly sračky. Ale tehdy to byly hity. Tehdy se na nich ujíždělo. Nebo jsme na nich možná ujížděly jen my děti. Ale co na tom. Proč na ně vlastně koukat mezi prsty?
Mumuland.
Spousta prostoru. Jako by ještě dospělost nestihla zaplnit všechna ta místa, která jsme si schraňovali pro něco cenného. Jako by nic nikdy nemohlo odnést tu krásu a živost malé oranžové hračky. Všechno mělo smysl. Dokonalý smysl. Naskládané cihly byly mnohem víc. Byly hradem. Byly pevností. Byly bunkrem. Vyskládané bloky dříví byly vesmírná loď. Byla to krajina plná dobrodružství. Byly to ostrůvky mezi lávou.
Rychle nahoru. Rychle dolu. Né! Pozor! Nestihneš to! Láva!
Stihla jsi to!
Uf.
Ale bacha, támhle jde dinosaur.

A nic z toho nebylo vyčpělé. Nic z toho nebylo příliš dětinské. Nikdy. Nebyla to hra. Byla to realita. Nebyla to žádná alternativní realita, nebyla to fantazie. Existovalo to.
Dětská srdce jsou pozoruhodná. Oživí celý svět. Kam se poděje dětství, když zestárneme? Kam se poděje ta zvláštní bezstarostnost, to plynutí, čistota?
Kam se poděje nekritická radost z jednoduché a chytlavé hudby?
Proč se snažíme být jen a jen složitější, sofistikovanější, dospělejší?
Proč hrady z písku v lidských srdcích nahrazují lahve alkoholu, jointy, drogy? Nebo v jiných případech počítače, televize, telefony? Proč jednoduché písničky z rádia (Sunshine, sunshine reggae!) postupně nahrazují zbytečně složité skladby lidí, kteří na dětství taky dávno zapomněli?
Kam se poděje čistá radost?
Jako by svět byl tehdy jiný. Jako bychom tehdy měli víc. Jako kdybychom postupem času slepli.
Co nám dává svět teď?
A co nám dával tehdy!

Jak často si člověk vyleze na strom?
Jak často si zpívá a běhá u toho pominutě kdesi po vesnici?

Jak jsme dovedli milovat! Jak jsme dovedli nenávidět!
Jak bylo tehdy všechno bez hranic...
Líbilo se nám to, co se nám líbilo. Milovali jsme koho jsme milovat chtěli. Škádlili jsme se, ubližovali jsme si... a přece v tom bylo něco z té nevinnosti. Jako bychom ani nevěděli, že děláme něco špatně.
A teď zpětně soudíme.
Nadávat ostatním je špatné.
Ale pro nás to byla hra.
Nenech si nic líbit!
(Ale jak se bránit?)

Nic nebylo vážné. Nikdo nebyl vážný.
Věda, filozofie, víra, naděje, vůle,fantazie... Ta slova nic neznamenala. Vše, co bylo, mluvilo za sebe.
A přeci jen... být tak neskutečně bezprostřední v dospělosti je spíš pro stud. A nikdy to nebude jako tehdy.

Koloběžky. Mafie. To podivné slovo, které znamenalo něco zlého.
Hrušky a únosy. A malý dětský nožík. A strach... a nadšení.
Haštěření.
Vysílačky.

Všechno se mi hrne na jazyk. V mobilech našich tatínků jsme hráli hada.

Tehdy nebylo nic jako minulost, budoucnost. Bylo prostě teď.
Teď udělej. Teď musíš. Teď si hraj.
A my si hráli.
Hráli jsme si na školu, hráli jsme si s kamarády. Hráli jsme si na dospělé a hráli jsme si na mimina. Běhali jsme po hřišti, lezli jsme po prolézačkách.
A když teď chceme zavzpomínat, lidé divně koukají,
Nesluší se, aby dvacetiletý mladík chodil na dětské hřiště.
Nesluší se, aby se smál závratí, která ho jímá na houpačce.

Máš povinnosti.

A ztrácíš tu dětskou nevinnosti.
A říká se tomu život.
A je to zrada.

Velká zrada.
Černohnědá, ubohá, bolestivá.

Že musíme dospět. Že musíme vyrůst. Že stavba z molitanových kostek není raketa. Že papír počmáraný černou voskovkou nelítá.
Že tráva je zelená kvůli chlorofylu.

A přítom tehdy... byla prostě zelená. A tak to má být.

A když jsem roztáhli ruce, měli jsme křídla.

Zavři oči... zapomeň. Vrať se zpátky. Povídej si o té úžasné písničce, co hráli ráno v snídani s Novou. Koukej na večerníčky a na raníčky. Buď s babičkou, s dědečkem. Buď s těmi, kteří již odešli.
Truchlení není pro děti.
Pro děti je pláč z rozbitých kolenou.

Proč musíme dospět? Co z toho máme?
Co nám za to kdo dá?
Kam s tím dojdeme?

A co na tom... je prostě dobrá. Je tak nevinná. Tak dětská. Tak úžasná.
A když mi bylo jedenáct - zkuste si to říct... není to tak vzdálené?
Protože už nejsme děti.
Jací jsme vlastně tehdy byli?
Když jsme byli děti... Když nám bylo deset.

A závan svěžího vánku -.... a nechme všechno být...
chtěli jsme prodávat zmrzlinu, hledět na hvězdy, létat do vesmíru, zachraňovat lidi z plamenů. Když přijeli popeláři, bylo to dobrodružství. (Dnes ohrnujeme nos).

Žádné kasty.

Prostě já. A ty. A taky ty... a ty! A to bylo vše.
Tehdy.

Zahrady byly větší.

Když jsme byli děti. Když mi bylo deset.
Kolik svěžesti! Kolik života! Kolik neznalosti, kolik krásy!
Vše bylo tak jednoduché. Vše bylo tak nahé.
Tolik nahoty.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Spiiiidy Spiiiidy | E-mail | Web | 20. června 2013 v 11:58 | Reagovat

Ach, mluvíš mi z duše ...
Kam jsme vyrostli? Do čeho? Proč? A musíme ... museli jsme?
Jak velkou část dětské duše si (příčí se mi říct to slovo) "smíme" ponechat? A kdo to určuje?
Je mi z toho občas prostě smutno.
A pak taky veselo.
Tráva byla zelenější a nevinnost nevinnější ...
Možná ... možná je jednoduchost opravdu jednodušší. Díky, dětský světe, máme se ještě hodně co učit .. ^^

2 Alétheia Alétheia | 27. června 2013 v 19:30 | Reagovat

Tome, to bylo tak krásné! )o,=

... A poslouchala jsem u toho http://www.youtube.com/watch?v=vHCEp8zH2Ns&feature=fvwp a bylo to tak nějak zvláštně hluboké a se vším, co jsi napsal, úplně souhlasím.

A ododstavcuji části komentáře, abys mohl ignorovat ty, které se sem nehodí, a brát vážně jen ty, které k tomu patří. A dám to do závorky.

Taky jsem měla ráda Dragostea Din Tei. A co víc, občas mi hraje v hlavě doteď. Občas si ji zpívám doteď a ještě pořád si pamatuji text. Vždyť ta doba, kdy jsem se ho učila na jedné hodině, kde jsem nedávala pozor, byla teprve před chviličkou... A já ho nezapomenu. Na nic z toho nezapomínám.

(Nesnáším lidi, kteří zapomenou, a potom tvrdí, že děti tohle, děti tamto, děti si myslí, že jsou s matkou jedna bytost až do tří let, děti nemají osobnost, děti disociují zážitky na pozitivní a negativní a děti zahlcují matku svými negativními prožitky pomocí projektivní formace a děti fantazírují, ale ve skutečnosti nevědí, že to, co říkají, se nikdy nestalo.
JSOU TO VŠECHNO KECY!!!)

Moc dobře si pamatuji na dětství. Úplně všechno, co bylo důležité. A ono bylo důležité všechno... A už nic z toho zapomenout nechci,

(protože nechci být tím debilním dospělým, který řekne, že děti bla bla bla a vědci ho citují a věří mu to a všichni si myslí, že má pravdu, jen proto, že si to nikdo nepamatuje, a přitom je to nesmysl.)

A tolik se mě to dotklo, protože jsi to napsal absolutně pravdivě. Chci tam zpátky, vždycky jsem tam chtěla zpátky, nehledíc na to, za kolik těch věcí v minulosti se stydím, ale většinou to dokážu ignorovat a nevzpomenout si na to, jak moc chci být ještě dítě a vrátit se do té doby, než začaly všechny ty katastrofy a skutečné problémy a ošklivá, ošklivá, ošklivá zodpovědnost.

Asi z toho nemáme nic. Protože je to úplně nežádoucí. Jen člověk může mít další dítě a vidět to v něm. Ale i to další dítě je odsouzené vyrůst a dospět... A celé jako by to do nekonečna ani nemělo smysl. Jediné, čeho snad jsem schopná, je být vděčná za to, že jsem to mohla prožít, být vděčná za to, co se stalo. Ale dál už nikdy nebude nic tak hezké. A to další dítě se ani nenarodí...

3 grey.t grey.t | E-mail | Web | 21. srpna 2013 v 9:10 | Reagovat

[1]: Máme se co učit, ale naučíme se to?
Všechno je to asi jen na nás. Ale co když nás svět dospělých už zdemoloval?

[2]: Máš pravdu, dál už nikdy nic nebude tak hezké. Ale možná, že všechno je stále stejně nádherné, jen my to už skrze náš dospíváním zastřený zrak nevidíme. Jako dospívající občas hledíme na svět ještě jako děti. Co se stane za pár let, až budeme dospělí? (Ale budeme vůbec dospělí? Někdy mi přijde, že dospělí se chovají dětinštěji než děti).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama