(až se slilo, co kde bylo)
Modrá žilka prostřed hrudi...
Chodí jen ouzkosti.
A někdy je tý samoty až moc. Až moc. Je jako korzet pro srdce, aby už nebilo. Jen pár maličkostí. A já bych přísahal, že něco není v pořádku.
Ale možná je to mnou.
Chtěl bychu mět originálně, barvitě a květnatě říct: "tak si trhni nohou", "kašlu na tebe" nebo "naser si". Neumím.
Darmoděj...
Někdy bych chtěl zapomenout. Být čistější. Být nepoznamenanější. Být poctivější. Být jako destilát lidské dobroty. A zároveň tuším, že to nejde - ne, já to vím.
Ale k čemu vede růst, když ne k dobru?
K síle? K moci?
A k čemu je moc?
K čemu je zapomnění, když ne k dobru?
Zní to tak kouzelně, to slovo. Zapomnění.
A na Ústředním hřbitově nerostlo.
A ani na Dně Oceánu.
Ani hluboko v srdci.
Snad možná někde ve věčnosti.
V nekonečnu.
Jednou se tam vydám. Nekonečně sám. Nekonečně Já. Nekonečně mrtvý.
Jednou se tam vydám.
A nekonečně zapomenu.
všichni se rozplyneme... a nic z nás nezbude...
a co je teď?
a co bude pak?
A co je to otázka?
A existuje otázka bez odpovědi?