close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Křehkost nad křehkost, vše je křehkost

24. června 2013 v 0:11 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Je tak zvláštní vidět někoho plakat. Zlomit se. Najednou. Leží vedle vás, hlavu ve vašem klíně. Pro vás to byl vždy člověk, který je svým způsobem flegmatický, ohebný, který toho sice mnoho zažil, ale všechno to nějak snáší a zvládá. Jeho obličej, který se otočený k nebi, je bledý, nehybný. A pak té osobě z oka vyteče malinká slzička. A vy ji jemně setřete prstem. Opatrně, abyste té osobě neublížili. Najednou si uvědomíte tu křehkost. Všichni jsme jako z velmi tenkého skla a někdy se naše hrany rozetřesou nějakým zvukem, který vychází z nás nebo z vnějšku. Chvěje se, začne zpívat, a člověka napadne, kdy asi ta hrana praskne. A pak vyteče malinká slzička jako jediný projev tohohle malého zemětřesení.
A vy řeknete: "Ty pláčeš."
Pláče. Říká: "To nic." A vy víte, že něco. Ale netušíte co. Přemýšlíte jak se zeptat. Máte za sebou nádherný den. Společný den. A všechno to končí pláčem. Možná se začnete bát. O vás dva, o křehkou osobu, jejíž hlava vám spočívá v klíně a jejíž obličej ronící slzy hledí k nebi, nebo také sami o sebe a o svou vlastní křehkost.
Kolem vrkají holoubci, možná někde v dálce uslyšíte i sovu, ptačí písně vám hrají neutrální doprovod, listí šumí, venku je tma. Vše je jak v nádherné svatyni. Ve svatyni křehkosti. Stačí tak málo, aby se všechno vytratilo.
Den plný horka, chlóru, krásy, vůní, lidí, vody, vody, vody...
Den plný vln.
Den spálených ramen.
Zahlédnout slzy někoho vám blízkého je tak silný zážitek. A vem mě voda, jestli ne. Někoho tak blízkého. A vy víte, že ač jste sami křehcí, že ač jste sami možná ještě z tenčího křišťálového skla, které se pravděpodobně po prvním drobném nárazu rozletí na kousíčky, musíte udělat cokoliv, jen abyste ubránili tu skleněnou křehočkou osobu vedle vás. A vaše sklo ztloustne. Protože musí.

Všichni v sobě máme tolik křehkosti. Tolik drobných zranění, tolik škrábanečků, které lidské oko přehlédne. A často se naše skleněné stěny chvějí a my nic nedáme najevo. A jen tenčí křišťálové sklenky a pár lidiček z tenoulinkého skla pozná naše vlastní vibrace a rozezní se o stejné frekvenci.

Vše je křehkost. Vše může být tak snadno zničeno. A tak snadno může ztratit kouzelnou hodnotu a krásu. Držíme v našich křehkých dlaních křehkost celého světa i křehkost vlastních smyslů a nesmyslů. A když přestaneme vnímat vlastní křehkost, drtíme ji i všude kolem. Je to jako déšť křišťálových střepů. Ale my je nevidíme. Nikdo je nevidí. Drtíme jen vlastní křehký svět a vlastní křehké smysly. Koukat i dál můžeme. Ale už neuvidíme.
A stejně nikdy není ztracena. Je v samotném jádru života. V pomíjivosti, v prchlavosti, ve výdrži. Je to krása. Krása, která se může zlomit a která svou hodnotu podtrhuje vlastní netrvalostí. Vlastní pomíjivostí. Vlastní křehkostí.
Všechno jednou zmizí. Nic není navždy. I ty. I já. I naše křehké osoby. Jednou nebudeme.
Ale teď jsme. Jsme křehcí.
Křehkost nad křehkost, vše je křehkost.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lesoslava Lesoslava | Web | 24. června 2013 v 23:21 | Reagovat

Tříštím se jako příboj o útesy Tvých slov. Tříštím se do mozaiky tak, že se ani jeden střípek nedokáže dotknout druhého střípku.

2 grey.t grey.t | E-mail | Web | 21. srpna 2013 v 9:11 | Reagovat

[1]: Jednou se spojí. Snad někde ve věčnosti.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama