Zarazilo mě, jak moc smysluplně můj život vypadal, když jsem si z knihovny nesl asi deset knih. Většinou si knihy nepůjčuji. Ne v takovém množství. Těším se,a ž je přečtu. Těším se na Vlny od Virginie Woolfové. Těším se na všechny ty knížky. Bude to úžasné, číst. Hodně číst.
Ale s každým dnem, kterým to čtení odkládám, se cítím míň smysluplný.
kdy dává lidský život vlastně smysl?
Je mi smutno, že Střihoruký Edvard nemohl zůstat s ostatními lidmi. Že ho ostatní neměli rádi. Že jen pár z nich mělo to srdce, aby mu skutečně pomohli. A pak si říkám, zda bych já nebyl jiný. K smrti vyděšený jeho odlišností, strachy bez sebe z toho, že někdo tak zvláštní žije v mé blízkosti. Zda bych i já nesoudil jeho podle jiného metru, zda bych k němu nebyl přísnější.
Děsí mě, jak se ze senzace může stát hrůza.
(Taky mě baví sledovat, jaké tvary vytváří odstavce a mezery mezi slovy....)
Jsem člověk. A občas mě to mrzí.
Jsem člověk, žiju v bláznivé době s bláznivými lidmi kteří chtějí a dělají bláznivé věci. A já patřím k téhle době a k těm lidem a také dělám a chci bláznivé věci.
Všechno sladké je sladké jako přeslazený čaj. A všechno hořké se do toho vpíjí.
A tak si říkám, zda vidět krásu ve křehkosti není přeci jen stále zoufalé.
Chtěl bych být někde daleko. Sám, bez povinností, plaval bych si na hladině moře, užíval bych si horkého sluníčka na své kůži. Byl bych slaný, zpocený a rozpálený, možná bych se barvil do hněda nebo do ruda a večer bych si se zalíbením prohlížel kontrast zadku, který byl v plavkách, a zbytku těla. Těšil bych se z toho, jak krásně chytám barvu. Jediným smyslem bytí by bylo užívat si ráno moře, doplavat k bójce a zpátky a potom ještě pětkrát. Jedinou obavou by bylo nemít v botách písek, když večer běhám po pláži. Rozplynul bych se v bezstarostnosti.
Kdykoliv čtu Kierkegaarda, zdá se mi jakákoliv činnost zoufalá. Všechno vede k zoufalství - jen víra ne.
Neříkám, že nevěřím, ale...
Možná je na čase přestat si s tím lámat hlavu. Dopsat seminárky, zapomenout a ponořit se hluboko do Virgine Woolfové a jejích Vln, jejích povídek, jejích Mezi Akty.
Udělat si dovolenou s Woolfovou.
A potom se vrhnout na Exuperyho, Orwella, Greena, Saroyana...
Zapomenout.
Sem tam si vzpomenout, pocítit to nostalgické, sentimentální bodnutí úzkosti u srdce. Připomínku toho, že žádné "musíš" neskončilo, ale že teď mám prázdniny.
Teď jsem pryč.
Teď mě nechte být.
Všechno je tak dávno.
Před necelým rokem a půl jsem měl maturitní ples. Byl jsem posedlý Letní Bouří, poslouchal jsem Muse a doufal jsem, že se jen tak, zničeho nic... prostě najednou zblázním.
Ježci.
Jak krásní byli ježci na Petříně.
Občas si říkám...: "Jsi blbec. Všechno jsi posral."
A včera jsem viděl ondatru. Budu si za půl roku říkat, jak krásná byla ondatra v Malešicích? (Byl tam i ježek. Ten mi připomněl ježky na Petříně a to vyústilo v tuto hlubokomyslnou úvahu o tom, co bylo a nebude... tedy pokud nejste zastánci věčného návratu téhož).
Vzpomínky.
Co člověk má?
Co člověk ztrácí? (Jen to, o co se sám připraví.)
Nikdy nic nebude jako dřív.
Vím to. Je marné si stýskat nad tím, že něco nějak bylo. Je marné doufat, že se vrátí něco se všemi pocity. Že bude všechno stejné.
Dal bych svou duši - a snad se neunáhluji! - za to, abych mohl navždy žít v tom, co bylo tehdy. V tom létu. Od června po půlku září. Utrpení vyusťující v nečekaný závěr.
Myslím, že tehdy jsem žil. Že jsem i zemřel. Že všechno bylo tak úžasné, že když to skončilo, skončil jsem v určitém smyslu i já.
Všechno to vrcholilo, vrcholilo... všechny ty pocity vykořenění, zoufalství a prázdnoty... až ty stále se opakující a stále rostoucí vrcholy... prostě zmizely. Najednou nic nevrcholilo.
Bude celý můj život spočívat v tom, co se stalo dřív? Budu za rok vzpomínat na tuhle dobu a úplně stejným způsobem vzlykat?
Potřebuju nože. A nůžky. A bolesti. Abych byl tady a teď. V přítomnosti.
Ale člověk není stvoření přítomnosti. Bezprostřední život se může zdát krásný, ale není lidský. Co všechno bych musel obětovat, abych byl jen tady a teď? Jak moc bych musel ostříhat sám sebe i svět okolo, jen abych žil "přítomným okamžikem".
Nevzdám se času. Nevzdám se věčnosti. Nevzdám se jich. Nebudu je obětovat nějakému hloupému bludu. Člověk, který není v času, není. A pokud vidí někdo svůj cíl v nebytí, ať si není.
Já si budu.
Jenže skutečně být můžeš právě v tom přítomném okamžiku