Červen 2013

Mezihra

30. června 2013 v 22:31 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Chybí mi.
A to jsou jen dva dny. Asi mi chybí kvůli tomu, že vím, že to bude ještě měsíc.
Bojím se.
Nevím, co jak bude. Nevím, jak dokážu přežít.

Snažím se být vděčný. Bylo tolik krásných okamžiků. A snad ještě bude.
Co je vlastně teď? Mezihra?
Mám strach.

Je příšerné, když nedokážu zvládat ani takové běžné věci.
Co se vlastně děje?
Neděje se nic. Budu chodit na brigádu a budu měsíc mimo Prahu. Pryč od všech. Od všeho.
Asi jsem prostě rozmazlený spratek, co nedokáže být samostatný.
O nic nejde.

Ale kdybych směl mít aspoň sluchátka... aspoň trocha hudby.

Osm hodin. A potom nic. A pak noc. A osm hodin. A nic.
Bude to koloběh příšernosti.
Ale snad si aspoň to nic dokážu náležitě užít.

Mám strach.

Snažím se být vděčný. Za všechno. Bylo tolik krásných chvil.
Stromovka. Sníh. Aquapark. Vyšehrad. McDonald. Čajovna. Kavárna. Nuselák. Letná.

Chtěl bych to všechno zpátky.
Musím být vděčný.
Jsem rád, že to bylo.
A budu rád, když to znovu bude.

Je to jen mezihra.
Třeba si zvyknu. Třeba i tohle bude krásné.

Pod víčky

26. června 2013 v 1:37 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Zázvor s čokoládou, spálená ramena, déšť, promoklé boty, kostel sv. Ludmily, pozvání do Olomouce, plán navštívit katedrálu v Praze... Kytička kytka... Dojmy dnešního dne.
Tak mě napadá, že člověk vlastně nikdy neřekne všechno, co chce říct. Zato dost možná řekne spoustu věcí, které nechce říct.
Modrý samet.
Celý svět je jako zavřené oči. Všude tma a přítom tolik světla, tolik živých obrazů, tolik pocitů a atmosféry. Noc modřejší než samet.

Ale někdy je lepší oči nezavírat. Protože pod víčky se skrývají hrůzy. Mrtvoly s těly přeskládanými naruby, mrtvoly, které mizí a pak vás pronásledují v podobně stínu vlastní smrti.
Nezapomenu ten hrůzný obličej, přestože si jej ani vlastně nepamatuju. Groteskně se šklebící, vyšedlou kůží pokrytý. Plný jizev. Vypadal trochu jako panenka z hororu. Až na to, že tenhle obličej byl opravdu z masa a kůže. A hnisal. A nad ním byla ruka. Nechutný pohled na mrtvá těla špatně poskládaná dohromady.
Mizející těla.

Když zavřeme oči, můžeme být kdekoliv. Když zavřeme oči, může se nás zmocnit to, co je uvnitř. Nakolik ovládáme svou mysl a nakolik ona ovládá nás? Nakolik si my vybíráme, co si budeme představovat, přát, v co budeme doufat? Nakolik si naše představy, přání a naděje vybírají, zda přijdou či nepřijdou do vědomí? Co když je uvnitř nás autonomní systém emocí, představ, nadějí a všeho, který si dělá co chce? Co když jsme my - naše vědomé já - jen otroky všech těch nevědomých prevítů, které si vyjdou na světlo světa kdy chtějí a opět se schovají, kdy chtějí?
Nakolik je v našem vlastním těle bezpečeno, nakolik nás naše mysl chrání?

Poslouchejme Bacha. Poslouchejme dokonalé soulady tónů. Poslouchejme hoboje. Poslouchejme zvuk matematiky a pravidelnosti. Na chvíli si vnukněme tu iluzi, že celý vesmír má nějaký řád. Že všechno není jen náhoda. Jen jedna ohromná chaotická kauzalita, které my náhoda říkáme. Že nežijeme ve světe infinitesimálních stimulů a kataklysmatických následků. Že funguje gravitace? Že věci vždy padají k zemi? A kam padá Zem?
Na chvíli si řekněme, že černé díry nás nepohltí. Že život není jako řetěz černých děr... že jednou vkročit neznamená už nikdy se nevrátit.
Vše neúprosně běží.
Celý život je řetěz, nekonečný řetěz bodů bez návratu. Co je uvnitř černé díry?
Že by další černá díra?

Místo galaxie nekonečná cesta bez návratu. A co cíl?
Ponechme cíl Bohu.
Svět není pro Člověka. Svět není Náš. Svět je jaký je. A my jsme jeho součástí. A jako součást nikdy nedohlédneme skutečné Pravy Celku. Můžeme ji zažít skrz subjektivní mystický prožitek. Můžeme se jí přiblížit (či oddálit) skrz náboženství. Ale musíme uznat, že skutečná Pravda, celá Pravda, Skutečnost o Všem, ta je určena mimo nás. Jsme součástí Pravdy. Ale Pravda není tím, za co ji člověk považuje.
Je tolik věcí, které nás přesahují. Jen naše hrdost nám nikdy nedovolí uvědomit si velkolepost světa a jeho extatickou transcendenci. (Extatickou, protože uvědomění její míry nás může uvést v extási.)
Svět může být náš. Ale je náš stejně jako naše mysl. Je náš, ale je nedobytný a nepodmanitelný. Je náš a přesto jsme my jeho. Je náš a my ho nikdy nepoznáme.
Nakolik je naše mysl naše?

Nakolik je Bůh náš? Nakolik jsme my jeho?
Co je to modlitba?

Křehkost nad křehkost, vše je křehkost

24. června 2013 v 0:11 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Je tak zvláštní vidět někoho plakat. Zlomit se. Najednou. Leží vedle vás, hlavu ve vašem klíně. Pro vás to byl vždy člověk, který je svým způsobem flegmatický, ohebný, který toho sice mnoho zažil, ale všechno to nějak snáší a zvládá. Jeho obličej, který se otočený k nebi, je bledý, nehybný. A pak té osobě z oka vyteče malinká slzička. A vy ji jemně setřete prstem. Opatrně, abyste té osobě neublížili. Najednou si uvědomíte tu křehkost. Všichni jsme jako z velmi tenkého skla a někdy se naše hrany rozetřesou nějakým zvukem, který vychází z nás nebo z vnějšku. Chvěje se, začne zpívat, a člověka napadne, kdy asi ta hrana praskne. A pak vyteče malinká slzička jako jediný projev tohohle malého zemětřesení.
A vy řeknete: "Ty pláčeš."
Pláče. Říká: "To nic." A vy víte, že něco. Ale netušíte co. Přemýšlíte jak se zeptat. Máte za sebou nádherný den. Společný den. A všechno to končí pláčem. Možná se začnete bát. O vás dva, o křehkou osobu, jejíž hlava vám spočívá v klíně a jejíž obličej ronící slzy hledí k nebi, nebo také sami o sebe a o svou vlastní křehkost.
Kolem vrkají holoubci, možná někde v dálce uslyšíte i sovu, ptačí písně vám hrají neutrální doprovod, listí šumí, venku je tma. Vše je jak v nádherné svatyni. Ve svatyni křehkosti. Stačí tak málo, aby se všechno vytratilo.
Den plný horka, chlóru, krásy, vůní, lidí, vody, vody, vody...
Den plný vln.
Den spálených ramen.
Zahlédnout slzy někoho vám blízkého je tak silný zážitek. A vem mě voda, jestli ne. Někoho tak blízkého. A vy víte, že ač jste sami křehcí, že ač jste sami možná ještě z tenčího křišťálového skla, které se pravděpodobně po prvním drobném nárazu rozletí na kousíčky, musíte udělat cokoliv, jen abyste ubránili tu skleněnou křehočkou osobu vedle vás. A vaše sklo ztloustne. Protože musí.

Všichni v sobě máme tolik křehkosti. Tolik drobných zranění, tolik škrábanečků, které lidské oko přehlédne. A často se naše skleněné stěny chvějí a my nic nedáme najevo. A jen tenčí křišťálové sklenky a pár lidiček z tenoulinkého skla pozná naše vlastní vibrace a rozezní se o stejné frekvenci.

Vše je křehkost. Vše může být tak snadno zničeno. A tak snadno může ztratit kouzelnou hodnotu a krásu. Držíme v našich křehkých dlaních křehkost celého světa i křehkost vlastních smyslů a nesmyslů. A když přestaneme vnímat vlastní křehkost, drtíme ji i všude kolem. Je to jako déšť křišťálových střepů. Ale my je nevidíme. Nikdo je nevidí. Drtíme jen vlastní křehký svět a vlastní křehké smysly. Koukat i dál můžeme. Ale už neuvidíme.
A stejně nikdy není ztracena. Je v samotném jádru života. V pomíjivosti, v prchlavosti, ve výdrži. Je to krása. Krása, která se může zlomit a která svou hodnotu podtrhuje vlastní netrvalostí. Vlastní pomíjivostí. Vlastní křehkostí.
Všechno jednou zmizí. Nic není navždy. I ty. I já. I naše křehké osoby. Jednou nebudeme.
Ale teď jsme. Jsme křehcí.
Křehkost nad křehkost, vše je křehkost.

Vítr

21. června 2013 v 0:30 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Noční ulice, krok za krokem, hudba v uších. A pak se objevila otázka. Otázka, která mě snad ještě nikdy předtím nenapadla: Kdybys padal do propasti, chtěl bys padat čelem, nebo zády?
A já nevím.

A najednou mi je hrozně smutno. Vrátil jsem se s melancholickou ponurou náladou. Celý den očekávám bouřku. Ochlazení. A nakonec přišlo nejdřív zevnitř.

Mokré srdce.

Fouká vítr.
Fouká smutek.

Klasický smutek. Mokrý, modrý, chladný. Příjemný. I když pálí v krku.

V duchu si říkám - neopouštěj mě.
Vím, že jsem paranoidní.

Nikdy mě nenechají. Ty představy. Ty myšlenky.
Vím, že ne. Mám je vždy.
Ale je to tak hrozné.
Představovat si, co by se mohlo jednou stát. Co se třeba klidně stane zítra.

Máme tolik naděje, že usínáme s tím, že se druhý den probudíme.
Máme tolik naděje, že věříme, že náš život půjde dál. Že budeme žít i za sekundu, i za minutu, i za hodinu.
Jdeme dál, jako by se nechumelilo. Ale ono se chumelí.
A jednou všichni roztajeme.

Je mi smutno.
Chci zavřít oči.
Chci cítit zimu.
Chci něco víc.

Třeba pláč.

A zrnka písku.

A víc větru. A chlad...
A víc lásky.
Víc básní. A víc života.

Chci toho moc.

Mai-ha-hi

20. června 2013 v 0:55 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Svěžest. Vřele chladné mládí. Šedé chodníky jako dráha koloběžkových závodů. Slunce. Modré nebe. Naivita? Ne, čistota. Nádechy, výdechy. Bez povzdechů. Dětské smutky a dětské radosti. Dětské lásky. Dětská přátelství.
Všechno bylo tak jednoduché. Dragostea din tei. Hity. Malé, drobné perly hudby. Dnes na ně koukáme skrz prsty a říkáme si, jaké to byly sračky. Ale tehdy to byly hity. Tehdy se na nich ujíždělo. Nebo jsme na nich možná ujížděly jen my děti. Ale co na tom. Proč na ně vlastně koukat mezi prsty?
Mumuland.
Spousta prostoru. Jako by ještě dospělost nestihla zaplnit všechna ta místa, která jsme si schraňovali pro něco cenného. Jako by nic nikdy nemohlo odnést tu krásu a živost malé oranžové hračky. Všechno mělo smysl. Dokonalý smysl. Naskládané cihly byly mnohem víc. Byly hradem. Byly pevností. Byly bunkrem. Vyskládané bloky dříví byly vesmírná loď. Byla to krajina plná dobrodružství. Byly to ostrůvky mezi lávou.
Rychle nahoru. Rychle dolu. Né! Pozor! Nestihneš to! Láva!
Stihla jsi to!
Uf.
Ale bacha, támhle jde dinosaur.

A nic z toho nebylo vyčpělé. Nic z toho nebylo příliš dětinské. Nikdy. Nebyla to hra. Byla to realita. Nebyla to žádná alternativní realita, nebyla to fantazie. Existovalo to.
Dětská srdce jsou pozoruhodná. Oživí celý svět. Kam se poděje dětství, když zestárneme? Kam se poděje ta zvláštní bezstarostnost, to plynutí, čistota?
Kam se poděje nekritická radost z jednoduché a chytlavé hudby?
Proč se snažíme být jen a jen složitější, sofistikovanější, dospělejší?
Proč hrady z písku v lidských srdcích nahrazují lahve alkoholu, jointy, drogy? Nebo v jiných případech počítače, televize, telefony? Proč jednoduché písničky z rádia (Sunshine, sunshine reggae!) postupně nahrazují zbytečně složité skladby lidí, kteří na dětství taky dávno zapomněli?
Kam se poděje čistá radost?
Jako by svět byl tehdy jiný. Jako bychom tehdy měli víc. Jako kdybychom postupem času slepli.
Co nám dává svět teď?
A co nám dával tehdy!

Jak často si člověk vyleze na strom?
Jak často si zpívá a běhá u toho pominutě kdesi po vesnici?

Jak jsme dovedli milovat! Jak jsme dovedli nenávidět!
Jak bylo tehdy všechno bez hranic...
Líbilo se nám to, co se nám líbilo. Milovali jsme koho jsme milovat chtěli. Škádlili jsme se, ubližovali jsme si... a přece v tom bylo něco z té nevinnosti. Jako bychom ani nevěděli, že děláme něco špatně.
A teď zpětně soudíme.
Nadávat ostatním je špatné.
Ale pro nás to byla hra.
Nenech si nic líbit!
(Ale jak se bránit?)

Nic nebylo vážné. Nikdo nebyl vážný.
Věda, filozofie, víra, naděje, vůle,fantazie... Ta slova nic neznamenala. Vše, co bylo, mluvilo za sebe.
A přeci jen... být tak neskutečně bezprostřední v dospělosti je spíš pro stud. A nikdy to nebude jako tehdy.

Koloběžky. Mafie. To podivné slovo, které znamenalo něco zlého.
Hrušky a únosy. A malý dětský nožík. A strach... a nadšení.
Haštěření.
Vysílačky.

Všechno se mi hrne na jazyk. V mobilech našich tatínků jsme hráli hada.

Tehdy nebylo nic jako minulost, budoucnost. Bylo prostě teď.
Teď udělej. Teď musíš. Teď si hraj.
A my si hráli.
Hráli jsme si na školu, hráli jsme si s kamarády. Hráli jsme si na dospělé a hráli jsme si na mimina. Běhali jsme po hřišti, lezli jsme po prolézačkách.
A když teď chceme zavzpomínat, lidé divně koukají,
Nesluší se, aby dvacetiletý mladík chodil na dětské hřiště.
Nesluší se, aby se smál závratí, která ho jímá na houpačce.

Máš povinnosti.

A ztrácíš tu dětskou nevinnosti.
A říká se tomu život.
A je to zrada.

Velká zrada.
Černohnědá, ubohá, bolestivá.

Že musíme dospět. Že musíme vyrůst. Že stavba z molitanových kostek není raketa. Že papír počmáraný černou voskovkou nelítá.
Že tráva je zelená kvůli chlorofylu.

A přítom tehdy... byla prostě zelená. A tak to má být.

A když jsem roztáhli ruce, měli jsme křídla.

Zavři oči... zapomeň. Vrať se zpátky. Povídej si o té úžasné písničce, co hráli ráno v snídani s Novou. Koukej na večerníčky a na raníčky. Buď s babičkou, s dědečkem. Buď s těmi, kteří již odešli.
Truchlení není pro děti.
Pro děti je pláč z rozbitých kolenou.

Proč musíme dospět? Co z toho máme?
Co nám za to kdo dá?
Kam s tím dojdeme?

A co na tom... je prostě dobrá. Je tak nevinná. Tak dětská. Tak úžasná.
A když mi bylo jedenáct - zkuste si to říct... není to tak vzdálené?
Protože už nejsme děti.
Jací jsme vlastně tehdy byli?
Když jsme byli děti... Když nám bylo deset.

A závan svěžího vánku -.... a nechme všechno být...
chtěli jsme prodávat zmrzlinu, hledět na hvězdy, létat do vesmíru, zachraňovat lidi z plamenů. Když přijeli popeláři, bylo to dobrodružství. (Dnes ohrnujeme nos).

Žádné kasty.

Prostě já. A ty. A taky ty... a ty! A to bylo vše.
Tehdy.

Zahrady byly větší.

Když jsme byli děti. Když mi bylo deset.
Kolik svěžesti! Kolik života! Kolik neznalosti, kolik krásy!
Vše bylo tak jednoduché. Vše bylo tak nahé.
Tolik nahoty.

Bliss

15. června 2013 v 23:54 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Zarazilo mě, jak moc smysluplně můj život vypadal, když jsem si z knihovny nesl asi deset knih. Většinou si knihy nepůjčuji. Ne v takovém množství. Těším se,a ž je přečtu. Těším se na Vlny od Virginie Woolfové. Těším se na všechny ty knížky. Bude to úžasné, číst. Hodně číst.
Ale s každým dnem, kterým to čtení odkládám, se cítím míň smysluplný.
kdy dává lidský život vlastně smysl?

Je mi smutno, že Střihoruký Edvard nemohl zůstat s ostatními lidmi. Že ho ostatní neměli rádi. Že jen pár z nich mělo to srdce, aby mu skutečně pomohli. A pak si říkám, zda bych já nebyl jiný. K smrti vyděšený jeho odlišností, strachy bez sebe z toho, že někdo tak zvláštní žije v mé blízkosti. Zda bych i já nesoudil jeho podle jiného metru, zda bych k němu nebyl přísnější.
Děsí mě, jak se ze senzace může stát hrůza.

(Taky mě baví sledovat, jaké tvary vytváří odstavce a mezery mezi slovy....)

Jsem člověk. A občas mě to mrzí.
Jsem člověk, žiju v bláznivé době s bláznivými lidmi kteří chtějí a dělají bláznivé věci. A já patřím k téhle době a k těm lidem a také dělám a chci bláznivé věci.

Všechno sladké je sladké jako přeslazený čaj. A všechno hořké se do toho vpíjí.

A tak si říkám, zda vidět krásu ve křehkosti není přeci jen stále zoufalé.

Chtěl bych být někde daleko. Sám, bez povinností, plaval bych si na hladině moře, užíval bych si horkého sluníčka na své kůži. Byl bych slaný, zpocený a rozpálený, možná bych se barvil do hněda nebo do ruda a večer bych si se zalíbením prohlížel kontrast zadku, který byl v plavkách, a zbytku těla. Těšil bych se z toho, jak krásně chytám barvu. Jediným smyslem bytí by bylo užívat si ráno moře, doplavat k bójce a zpátky a potom ještě pětkrát. Jedinou obavou by bylo nemít v botách písek, když večer běhám po pláži. Rozplynul bych se v bezstarostnosti.

Kdykoliv čtu Kierkegaarda, zdá se mi jakákoliv činnost zoufalá. Všechno vede k zoufalství - jen víra ne.

Neříkám, že nevěřím, ale...

Možná je na čase přestat si s tím lámat hlavu. Dopsat seminárky, zapomenout a ponořit se hluboko do Virgine Woolfové a jejích Vln, jejích povídek, jejích Mezi Akty.
Udělat si dovolenou s Woolfovou.
A potom se vrhnout na Exuperyho, Orwella, Greena, Saroyana...

Zapomenout.

Sem tam si vzpomenout, pocítit to nostalgické, sentimentální bodnutí úzkosti u srdce. Připomínku toho, že žádné "musíš" neskončilo, ale že teď mám prázdniny.
Teď jsem pryč.
Teď mě nechte být.

Všechno je tak dávno.
Před necelým rokem a půl jsem měl maturitní ples. Byl jsem posedlý Letní Bouří, poslouchal jsem Muse a doufal jsem, že se jen tak, zničeho nic... prostě najednou zblázním.

Ježci.
Jak krásní byli ježci na Petříně.
Občas si říkám...: "Jsi blbec. Všechno jsi posral."
A včera jsem viděl ondatru. Budu si za půl roku říkat, jak krásná byla ondatra v Malešicích? (Byl tam i ježek. Ten mi připomněl ježky na Petříně a to vyústilo v tuto hlubokomyslnou úvahu o tom, co bylo a nebude... tedy pokud nejste zastánci věčného návratu téhož).

Vzpomínky.
Co člověk má?
Co člověk ztrácí? (Jen to, o co se sám připraví.)

Nikdy nic nebude jako dřív.

Vím to. Je marné si stýskat nad tím, že něco nějak bylo. Je marné doufat, že se vrátí něco se všemi pocity. Že bude všechno stejné.

Dal bych svou duši - a snad se neunáhluji! - za to, abych mohl navždy žít v tom, co bylo tehdy. V tom létu. Od června po půlku září. Utrpení vyusťující v nečekaný závěr.
Myslím, že tehdy jsem žil. Že jsem i zemřel. Že všechno bylo tak úžasné, že když to skončilo, skončil jsem v určitém smyslu i já.
Všechno to vrcholilo, vrcholilo... všechny ty pocity vykořenění, zoufalství a prázdnoty... až ty stále se opakující a stále rostoucí vrcholy... prostě zmizely. Najednou nic nevrcholilo.

Bude celý můj život spočívat v tom, co se stalo dřív? Budu za rok vzpomínat na tuhle dobu a úplně stejným způsobem vzlykat?
Potřebuju nože. A nůžky. A bolesti. Abych byl tady a teď. V přítomnosti.
Ale člověk není stvoření přítomnosti. Bezprostřední život se může zdát krásný, ale není lidský. Co všechno bych musel obětovat, abych byl jen tady a teď? Jak moc bych musel ostříhat sám sebe i svět okolo, jen abych žil "přítomným okamžikem".
Nevzdám se času. Nevzdám se věčnosti. Nevzdám se jich. Nebudu je obětovat nějakému hloupému bludu. Člověk, který není v času, není. A pokud vidí někdo svůj cíl v nebytí, ať si není.
Já si budu.


One road to nowhere

10. června 2013 v 0:26 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Nic. Jedno velké nic.
Křehké tóny. Ztráty. Nicoty. Slepoty. Marnosti.
Člověk to snad ani nevidí. Jak ho to bolí. Jak s tím nechce žít. Ale co se dá dělat.
Večery jsou neodbytné. Dají se odbýt snad jen spánkem.

Slíbil jsem, že když se na psychologii nedostanu, bude tu záplava nových článků. Ale paradoxně se mi nedaří psát. Jsem až podivně klidný. Všechno mě tak hrozně mrzí. Ale zároveň... mám jasný cíl. Nebo dva.
Udržet se na filozofii.
Dostat se na biologii.

Ale potom... Bůh ví.

(Bůh je astronaut)

Něco se změnilo. Se mnou, s ostatníma, se světem. Nic není jako dřív.
Čas běží kvapíkem, nesnídám, nesvačím... jsem jak brouk kvapník.

Splešťule blátivá.

A malina je růžovitá.

(Všechno vzala voda)

Miluj mě. Šeptal bych ti to, kdybych mohl. Neslyšíš? Nevím.
Miluj mě. A ty to víš. Miluješ. A já pořád šeptám, snad ze strachu.
Ale co jiného mi zbývá?
Je pro mě láska cenou útěchy?

To nám to ale hezky sněží... Už by to možná šlo.
Před rokem bylo všechno tak jiné.

A já nedokážu pochopit, kam se poděl ten rok. Co je vlastně jinak?
Nesněží.
Luna netrhá.
Oči nebodají.
Ale co je jinak?
Jako by pořád byl jeden den. Jako by čas vůbec nebyl.

A přitom uběhl rok.
A za ten rok jsem nic neudělal.

Všechno... VŠECHNO bylo tak dávno.

Jako by to bylo včera, co byl koncert Cranberries.
Jako by to bylo včera, co jsem byl na loňské muzejní noci.
Jako by to bylo včera, jsem dostal 68 a 86 bodů.

Jako by něco bylo vtipné.

Bojím se, že mi nevyjde biologie.
134 není moc
64 není moc.
70 není moc.

Mám strach ze všeho.

Nesnáším neúspěchy.

Moře bývá hluboké.

Někdy bych se chtěl prostě ponořit. A být v tom tichu pod vodou. Hloboko. uprostřed ničeho. Být někde na hranici. A za ní. A ještě dál.
Mít prostě trochu klidu. Bez úzkostí, bez strachů.
A jen tam tak plavat. Sám. Čistý.

Mám hrůzu. A ještě víc má ona mne.
Mám hrůzu ze všeho.
Je láska cena útěchy?
Je naděje jen klam?
Uklidňuju se nepodstatným?

Jen tonout a neplakat...

Ve středu tu bude Gray. Těším se. Nemůžu se dočkat.
Musím všechno zvládnout.
Musím být silný.
Musím být chytrý.

Jenení

8. června 2013 v 0:18 | Grey.t |  Šuplíček pro tvorbu Šedého
Zemřel jsem každou možnou smrtí. Narodil jsem se každým možným zrozením. A žil jsem každým možným životem. Vím to, i když si nepamatuju jednotlivosti. Vím, že tohle je můj poslední život. Že mě čeká má poslední smrt a že už se nikdy nenarodím. Ale kdo vlastně jsem? A proč tu jsem? Na to mi žádná z těch smrtí, žádný z těch životů a žádné z těch zrození nedalo odpověď. S nadějí čekám na tu poslední smrt. Na poslední šanci dostat odpovědi na nekončící řetězec existenciálních otázek. Na odpověď, která konečně zastaví přílivy otázek vynořující se s každým náznakem možné odpovědi na jednu z otázek předchozích.
Vše jednou končí. I lidský život. I ten nejkřehčí a nejkrásnější život, jaký lze žít, ale i ten nejbídnější, nejmizernější, hrubý a neotesaný zloživot. A konce většinou nedávají odpovědi.
Navíc, k čemu mi bude odpověď, až i tento život skončí? K čemu mi bude vědět, proč jsem vlastně žil, co to je život, odkud se bere a kam směřuje, když o něj přijdu - naposledy a nevratně? K čemu mi bude vědět, kdo jsem, když se rozplynu? Neměl bych konec, ten definitivní a konečný konec, očekávat spíš s beznadějí?
Nevím, jaká může být má poslední smrt. Zemřel jsem každou možnou smrtí. Žádná jiná možná mi již nezbývá - a přesto se k té poslední právě schyluje. Vím to. Vím, že jsem prožil všechno, co jsem prožít mohl. Vím, že jsem zemřel tak, jak jsem mohl. Nijak jinak už zemřít nelze. Jakou smrt, jakou bizarní a neobvyklou smrt pro mě má osud připravenou? Pokud tedy existuje něco tak podivného, jako je osud. Pokud existuje na světě vůbec něco víc, než jen schéma "narození-život-smrt" a omezené množství možností, jak toto schéma realizovat, jak naplnit jeho jednotlivé složky.
Ty otázky - i když jsou vlastně zbytečné - ve mně ale nepřestávají hlodat. Kdo tedy vlastně jsem, když jsem žil každý možný život? Mé schéma bylo naplněno. Mé poslední zrození bylo nijaké. A i můj poslední život byl nijaký. Jakoby se smrštil jen do samotného schématu zrození-života-smrti. Jako kdyby se změnil v tu čistou formu, která už nemá obsah, ale přesto musí dojít svého prázdného naplnění. A kdo jsem já? Proč má být aplikováno to schéma zrovna na mě? A pokud neexistuje nic než to schéma, neznamená to, že nejsem ani já? Nebo jsem součástí toho schématu? Má se tentokrát celé schéma naplnit jen mnou?
A čím se tedy plní? Toť otázka. Na sklonku posledního života - na sklonku celé existence - stále nevím. Vše se smršťuje a roztahuje, jako mé srdce. Svět se svírá, jako chvílemi můj žaludek v existenciálních závratích, pak se opět rozvírá a rozšiřuje jako zornice potřísněná kapkou šťávy belladonny. Redukuje se na jednoduchá schémata, na soubor pár zákonitostí, potom se obohacuje o výjimky a o abstrakce.
Plní se ničím - a já jsem nic? Či se plní vším - a já jsem vše? Kdo je člověk, který již prošel všemi cestami? Je vším, protože zažil vše? Je vším, protože realizoval všechny možnosti? Nebo je pouhým ničím, protože ho už nic nečeká? Je pouhou variací předem daných témat, či něčím plně rozvinutým?
Otázky skončí se smrtí. Vím to. A možná, že smrt přijde s koncem otázek. Nedokážu přestat. Jsem jako forma, která vyzkoušela už všechny náplně. Už nemá čím být naplněna. Co ji čeká?
Co čeká tvar, který už nemá jak být realizován? Co čeká schéma, které už je jen vzorcem bez možnosti ohodnocení jednotlivých částí? Co čeká opotřebované oblečení, oblečení, které už obnosil každý člověk? Kdo nový si jej může navléknout, když už nikdo nový není?
Skončím jako prázdná skořápka? Nebo jsem jen tak neskutečně plný, že nejsem schopen vidět nic než tu prázdnotu? Skořápka, která již splnila svůj účel... má být spokojená, že byla, či má si zoufat, že už k ničemu není?
Ale i kdyy byla spokojená, k čemu jsem kdy byl já? Jen k tomu, aby se v mých nespočetných životech mohlo realizovat nejrůznějšími způsoby jedno jediné schéma.
Už skončilo zrození. Už skončil život. Teď zbývá jen zemřít.
Rozplynu se? Dosáhnu absolutního poznání? Stanu se někým úplně jiným, kdo bude realizovat úplně nové schéma? Budu pak vůbec ještě já?
Zemřel jsem každou možnou smrtí a teď mě čeká ještě jedna. Ta poslední. A pro tu už nezbývá realizace, stejně jako žádná nezbyla pro můj poslední život ani pro mé poslední zrození. Je to realizace nicoty. A až proběhne i ta, bude mnohem víc než nicota. Nebo mnohem míň. Mnohem míň či víc než bytí. Bude mnohem míň než nic, protože nebude ani nic.
Kde je v tom chaosu místo pro lidské já?
Čekám na popravu schématem. Čekám na popravu, která povede k všemu i k ničemu. Čekám a to čekání je jako celá má existence. Od prvního zrození až po poslední život. Plné všeho možného - a tím zároveň prázdné.
Že všechno už bylo a nic už nebude - je to snad vítězství bytí nad nicotou? Či je to triumf nicoty? Všechno už bylo a tím má svůj prim bytí. A nic už nebude - zdě vyhrává nicota. Ani jedno z toho není omezené tím druhým. Obé je absolutní. A přitom to nemůže existovat zároveň.
Dostal jsem se na hranici Jenení. Teď už jen zbývá přestat se dál ptát.

Voda

6. června 2013 v 22:28 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Kde se vzala voda?
Na začátek trochu řečtiny:
ἐν ἀρχῇ ἐποίησεν ὁ θεὸς τὸν οὐρανὸν καὶ τὴν γῆν ἡ δὲ γῆ ἦν ἀόρατος καὶ ἀκατασκεύαστος καὶ σκότος ἐπάνω τῆς ἀβύσσου καὶ πνεῦμα θεοῦ ἐπεφέρετο ἐπάνω τοῦ ὕδατος

neboli

In principio creavit Deus cælum et terram. Terra autem erat inanis et vacua, et tenebræ erant super faciem abyssi : et spiritus Dei ferebatur super aquas.

Neboli

Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla nesličná a pustá, temnota byla nad propasí a duch Boží se vznášel nad vodami.

Ale kde se vzaly ty vody? (Dejme tomu, že propast je označení něčeho, co vzniklo rozdělením země a nebe).

Fuck-it-all.
A zítra přijímačky.
Fuck-it-all-twice.

...liliově bíle lilo...

5. června 2013 v 23:14 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
(až se slilo, co kde bylo)
Modrá žilka prostřed hrudi...

Chodí jen ouzkosti.

A někdy je tý samoty až moc. Až moc. Je jako korzet pro srdce, aby už nebilo. Jen pár maličkostí. A já bych přísahal, že něco není v pořádku.
Ale možná je to mnou.
Chtěl bychu mět originálně, barvitě a květnatě říct: "tak si trhni nohou", "kašlu na tebe" nebo "naser si". Neumím.

Darmoděj...

Někdy bych chtěl zapomenout. Být čistější. Být nepoznamenanější. Být poctivější. Být jako destilát lidské dobroty. A zároveň tuším, že to nejde - ne, já to vím.
Ale k čemu vede růst, když ne k dobru?
K síle? K moci?
A k čemu je moc?

K čemu je zapomnění, když ne k dobru?
Zní to tak kouzelně, to slovo. Zapomnění.
A na Ústředním hřbitově nerostlo.
A ani na Dně Oceánu.
Ani hluboko v srdci.
Snad možná někde ve věčnosti.
V nekonečnu.

Jednou se tam vydám. Nekonečně sám. Nekonečně Já. Nekonečně mrtvý.
Jednou se tam vydám.
A nekonečně zapomenu.

všichni se rozplyneme... a nic z nás nezbude...
a co je teď?
a co bude pak?
A co je to otázka?

Song of departures

4. června 2013 v 0:33 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Kde hlavu složím, když odejdu? Kde hlavu skládám vždy při odchodu? A proč se mi v cizích lůžkách, v lůžkách nepřátelských hotelů, v lůžkách, která nepatří k mému domu, v ložích, která voní tou zoufalou vůní školních zájezdů, výletů bez přátel a bez zázemí... Proč se mi v nich zdají sny o domovu, proč se probouzím a překvapeně zjišťuji, že strop je jiný?
Vždy jsem se tak moc bál žít mimo domov. Ne proto, že bych ho nedokázal opustit, ale protože žít mimo domov znamená stýkat se s cizími lidmi. Aspoň na školních výletech.
Jet na výlet... má to i stinnou stránku. Když vím, že jsou v místnosti cizí lidé, špatně usínám. A ráno bych nejraději utekl. Nestýská se mi po rodičích, stýská se mi po soukromí.
A pak se mi to začne líbit.
Jsem pryč. Jsem venku. Jsem daleko. - Ach! Kéž bych byl i teď... pryč, venku a daleko.
A ne tady. Ne doma. Ne u učebnic a knih. Jak dlouho jsem již necítil noční vzduch?
Touha dýchat se ke mně kloní....

Daleko. Do Anglie. Se starou školou. Daleko.
Na cestu.
Jen pryč.
Dál.
Ke svobodě!
A možná s tebou. Možná s tebou, protože ty jsi jako křídla!
A každý krůček. Každý nádech. Všechno. Všechno je jako vzduch, všechno se dá dýchat, dá se to přeletět...
Nezachytitelné.

A pak spadnout do křišťálově čistošedé vody a rozplývat se krásou šedých kamenů, upájet se cizokrajností, která nevypadá zdaleka tak cizokrajně, jak bychom si mohli přát.

A vzpomínám na to horké Chorvatsko, na výhled na moře a slaný vzduch, na pot, který neodbytně prorážel mou kůží. Na horko, které se lepilo na člověka a nedalo mu pokoj. Na večery, tak krásně teplé - a přesto chladné! - večery. Na to kouzlo, kouzlo moře a slunce. Na kouzlo tropiky. A k tomu kouzlo post-rocku, tak chladné a přesto kouzelné hudby. Na Lištičku a na Prahu a na všechno. Na všechno.
Potom také Nietzsche, Jméno růže, Cesty z úzkosti a deprese, Beethovena, na všechny ty touhy... na stálou nevědomost o tom, čím budu, kam půjdu.

Staré časy mizí. Ale tehdy, tehdy bylo vážně krásně. Úzkosti z racků, z jejich modrých očí a zornic úžších než špendlíkové hlavičky - zornic pichlavých jako jehly -, úzkost a zapomínání na ně, na ty racky, kteří jsou dnes již přátelé. To očekávání, které jsem si tehdy neuvědomil, ale teď už ho vidím. Jako kdybych snad věděl, co všechno léto přinese, jaké nemožné přešlapy i kouzelné nehody, jaké dlouhé procházky o samotě. Jaké blázniviny.
Jak krásné to tehdy bylo - Máš dva týdny, abys zapomenul. Jak krásné bylo to zapomínání, které nikdy nedošlo konce. Zapomínání pro samo zapomínání, pro to kouzlo lidské křehkosti. Jak krásné bylo tehdy všechno, včetně ranní půlhodinky na psaní.
A Mysl Ztracená se konečně našla, či snad ztratila. Dospěla svého konce - a už nemám sil ten konec změnit. Dospěla smrti.
Vše bylo tak kouzelné. Palčivá přítomnost teoretické smrti (Ha! Jak lehké je o ní číst, jak snadné je hledět na smrt jako na teorii, jako na mýtus... a jak těžké je ucítit její skutečnou hrozbu!), absence morálky, propasti, ze kterých Boha vraždící filosof vytahuje nové morální imperativy, nanejvýš hypotetické, nanejvýš zvrácené a přece tak pravdivé!
A Hlaváček! Stále dokola stejná tíseň, stejné mdloby. Stále dokola Přišla. Stále dokola Subtilnost smutku.
Nikdy se neprobudit. A vstávat do vedra. Nespat z vedra. Cítit život v jiné dimenzi.
A potom kouzlo křehkých not hraných na kytaru. A dlouhé noci. A nálezy Boha. A panna Marie na rámech dveří, protože majitelka penzionu byla věřící.
Oko, které sleduje. Oko, které není okem.

Tolik touhy, tolik prázdnoty! A tak moc jsem přetékal, jak jsem byl plný!
Naděje, ať už jsme zpátky. A přitom - přitom!
Teď bych dal půlku své krve jen abych se směl vrátit a prožít znovu ty teskné dva týdny, čtvrtku krve na to, aby ta vzpomínka byla alespoň živější. Abych ten pocit, který z ní sálá, dokázal zachytit, aby mi neprotékal mezi prsty.
Člověk by neměl zapomínat.

Všechno tak tesklivé. Všechno tak čisté. A vzdálené.
Naděje. Doufání. Lásky a nelásky. Touhy.
Malý pokoj. Maličký. Ale všechno v něm. Všechno!
A spánek, který vydal za všechny mrákotnosti.

Neberte mě zpět! Ne!

A potom... potom krásné dny brigády. Krásné dny venku. Snaha, snaha nade vše - a bez úspěchu. A hořké zklamání. A touha vybrat si... zelená, či modrá?
A pak oslavy. A všechno. A lásky. A zmary. A rozkvetly mé čekanky. A nedočkal jsem se ani jedné.
A pak vykvetlo štěstí, které jsem po půl roce podupal pro něco jiného.

A výlet. Další výlet mého života. Do Irska. Do země, která měla být tou nejbožštější. Pocítit tu moc. Tu krásu. To všechno. A pláč.
Pak další postele mezi cizími lidmi. Strach. Samota. A spřízněné duše! Jak krásné je najít někoho na hovor v sociální pustině!

Hned potom další výlet. Želiv. Krása i hrůza. Rozhodnutí padlo. A já byl ztracen. Věděl jsem, že není správné. Ale bylo to jediné možné rozhodnutí. Jinak by následovalo utrpení. A já to tak nenáviděl. Já to tak miloval. A stále racci. A přitom čekanky byly uschlé.
Pořád racci.

Všechno by mělo zhasnout. K čemu je vzpomínat na něco, co nikdy znovu nebude.
Na ten nádherný půlrok utrpení? Na to zoufalství, na smrt, která se stala objektem touhy?

Na co jsou všechny zrady světa, všechna odmítnutí, všechny jeho bolesti?
K čemu je vlastně žít vlastní život?
A mít vlastní srdce?

Nic se nevrátí.
Věčnost - je určena člověku?
Je určena člověku?
Může mít i minulost?

Žít svůj život - a co z toho?
Chci zpět všechny ty pocity! A ať mě klidně zničí! Ať si vezmou můj rozum na oplátku! Ať roztrhají celou mou duší a znihilují můj život! Já je chci!

Co bylo tehdy nejkrásnější?
Co bylo tehdy nejsilnější?

Stále vzpomínám na vůni Jména růže. Stále, stále a stále.
Nic už nebude jako tehdy. Všechno už umřelo. Člověk stále umírá. Každým okamžikem.

Chtěl bych odplout. I na tom lůžku, které není moje, opustit cizí stropy... chtěl bych odplout proti proudu času. Tam, kde dlí má minulost. Tam, kde je horko, kde je až na padnutí, tam, kde je klid a pohoda, do míst, která miluji, k tichu moře. K nádherně žlutému měsící. K olihním.
K té tesknosti, která propůjčovala svůj žal všemu kolem.
K té křehkosti, o kterou jde především. Ke křehkosti krásy.

Kde je všechno staré? Kde je to staré mládí?
Kde jsi, lištičko? A sinsi? A seraphio? Kde jste?
Kam se podělo to divné tajemno?
Kam se poděla minulost?
A touha sdílet. Nebýt sám.

Kam utekli rackové?

Proč skončila Letní Bouře?

Proč se ve snech rodí labutě?
Proč?

Proč jsem si vybral filozofii?
Proč mě která čekanka odmítla?
Proč jsem nečekal?

proč jsem později nenechal štěstí být?

Proč všechny věci vadnou? Proč jsou tak světské, tak šedé, tak profánní?
Proč... Proč?

Proč jsem tolik miloval post-rock? Proč jsem se tak rád ztrácel v její observatoři?
Proč... proč se stále tážu?
Proč jsou staré doby pryč?

Proč všechno tolik bolelo?

Proč slyším to dávné ticho? Proč vzpomínám na ty zašlé časy?
Proč pro ně truchlím?
Ach, jak jsem tehdy miloval Adama a Evu!
Jak výjimečné bylo všechno.

Když mě ty světlé oči Luny učily, co a jak?

Jak krásné byly flirty se špatnostmi a s prokletím...
Jak krásné bylo nabírat na sebe lži a ztrácet pravdy.
jak krásné bylo milovat všechno - tím, že jsem smutnil?

Nic nikdy nebude odplaveno.

Nic nikdy nebude spaseno.

Proč se vždy ztratím v tázání? A vzpomínání...?

Tehdy... tehdy. Tam.

V létě. Říká se tomu léto. A všude bylo horko. A já jsem pil.
A pil jsem vesele. A byl jsem šťastný vším svým neštěstím.
Byl jsem tak zlomený, tak zlomený, že jsem toužil být vším.

A tolik jsem miloval.

Vzpomínám na krásné zprávy v opilosti, vzpomínám, jak opět - opět! - zněla All is loneliness.
Vzpomínám, jak sám jsem byl, když jsem byl s Vámi.

Jak skvěle chutnala whiskey. I whisky. Johny Walker.
Ten černý pán. Ta šedá nálada.
Jak bych rád uhořel!

Kolik se toho změní za rok?
Jak člověka poznamená jedna bouře?

A tehdy - kdysi dávno, jsi řekl, Příteli Koní, že snílek se jako fénix rodí z popela, v který shořel. Tehdy jsi říkal tak krásné věci. A pak jsi obrátil a řezal jsi.
A pak jsem řezal já.
A nikdy nedořezal.

Řetězy vztahů nejdou rozřezat.
A chtěl bych to znovu začít. Ach proč? Tu zoufalou lásku. Tu tolik jinou lásku. Tu tak živou, protože vždy řeže do živého...
je to droga.
a já jsem bez dávky.

už žádné rty

Všechno je tak dávno. Všechno je tak pryč.
Všechno je pasé.

A vzpomínám - a nikdy nepřestanu.
A jsem vždy i tam. I v minulosti. A nikdy nebudu celý.

Vše je samota... whiskey song (kdo říká, že alkohol nemůže vést k hlubšímu poznání?)

A padám, padám dolů a nahorů a proti všem směrům přirozenosti.
Jsem. Prostě jsem. A ještě víc nejsem.
Všechno je tak paradoxní.

A teď jsem si vzpomněl... Tolik Skácelovské Brno... a ta záplava horka... a má milovaná Gray... a hřbitovy... chlad smrti, který byl přemožen horkem léta. A mdloby.
A touha.
A krása.
A Brno - prostě Brno.
Tehdy. A vždycky. Už navždy.
A miluju všechno, co kté době patří.
Miluju Gray, miluju Ivet, miluju Spiiiidyho, miluju Andyho, miluju Kryštofa, miluju Martina, miluju Filipa, miluju Xenin, miluju Kláru, miluju Siušku, miluju svůj vlastní dech.
A všichni jsme jako jedno.
Jako jeden příběh. Jako jedna minulost.
A miluju Boha.

Čas je nekonečný.

Chci brečet! Je ve mně tolik slz!
A čert vem psychologii! Je jenom teď!
A čert vem čas a skutečnost!

Je jenom já. Je jenom není.

Je jenom všechno!

Chci tolik, chci!
Tu minulost, tu krásu, to všechno, co tehdy bylo. jak mi chybí to horko...
To horko, co jsem nenáviděl.
Propocené rukávy v podpaždí.
A touha... a naděje. Bylo jí tolik... a i když byla marná...!
Tolik naděje!
A chci ji pro samotnou naději!
Pro všechno to doufání!

Tehdy... nemohl jsem ji slyšet.
A doufal jsem, těšil jsem se.
Že vše bude samota.

Co všechno tehdy bylo! A co všechno už není!

Jaký to zpropadený pocit.

Jak je všechno minulé...

A tehdy tolik znělo všechno.
A Darmoděj!
Darmoděj! Nevděk svět! Nehřeje, Nezebe!

Je tu toho tolik, co můžeme milovat! A lásky je ještě víc!
Všechno! Všechno bude!
A nic!

Jen dát tomu trochu víry.
Jen krev...
A duši.

A z písní odchodů se stávají písně návratů.
A ze všeho se všechno vrací.

I pláč, i touhy, i smích.
I já, i já se vracím. Tam, či zpět... kdo ví.
Všechny odchody jsou i návraty.
A všechno už bylo.

A samota... jen píseň... a tolik!
Všechno vezme voda!

Kolik toho tady je?

Kolik toho bylo tehdy?
A jak jsem přišel na všechno?
A kdo jsou Kryštofové?
A co jsou to Jízdy v protisměru?

Bylo tu tolik bolesti, která stojí za lásku! Bylo tu toho tolik, co jsem vykoupil životem!
Protože já všechno kupuji životem!
A nic není na splátky...
A všechno je a nic není.
Protože jsem na živu.
A můžu být víc?
Ne!
Jen víc a víc a víc živý... a život roste dál a dál!

A všechno bude pryč.
Všechno vezme vítr.
A pofičíme.
A budeme.
A láska - jak křídla... a křídla lásky. a lídla křásky... a všechno je tak křehký.

Že kdybychom umřeli...

...tak snad i přežijeme.