8. května 2013 v 0:20 | Grey.t
|
Rád dávám do nadpisů článků názvy post-rockových písní. A rád píšu svůj blog. Rád se utápím ve vlastních pocitech a rád jsem rád.
Dnešek je divný. Je to šokující poznatek, který na mě dopadl z výšin někdy ráno a drtí mě až doposud. Nejde s tím nic dělat, můžu si za to sám.
(Nikdy-nikomu-nevěř. Nikdy-nikoho-nemiluj. Nikdy-se-nikomu-neotvírej. Spoléhej-jen-sám-na-sebe. Nikoho-si-nepouštěj-k-tělu. A další kréda... K čemu jsou, když se jimi neřídím? K čemu je se jimi neřídit, když vždycky skončím u toho, že si říkám, že jsem se jimi měl řídit?)
Téma týdne je "čas plyne stále rychleji". Další téma, ke kterému nemám co napsat. Poslední dobou si ani nějak neuvědomuju, že by čas plynul. A na úvahy o čase se taky moc necítím, zvlášť když vím, jak bolestně málo ho mám.
(Je možné být sám sebou jen ve chvíli, kdy píšu blog? Možná je to tím, že ve chvíli, kdy píšu blog, beru své já jako kontinualitu, jako něco věčného, spojitého a v relaci nejen samo k sobě, ale i k bohu... Díky, Kierkegaarde, už mi je to všechno mnohem jasnější. Protože teď už vím, že já je samo sebou jen skrze víru, kterou já nemám. Víru v Boha. A já bych rád věřil, ale nikdy nevěřím dost. Neudržuji kontinuální vědomí o Bohu, kontinuální vztah k Bohu, ani kontinuální vědomí o sobě samém, nereflektuji své já jakožto něco věčného. Jsem jen... já. Já-ego. A možná trochu já-Self... Ale jsem i já-duch? Jsem i já-věčný? Já-syntéza? Já-poměr, který má poměr k sobě samému čili poměr, který stojí v poměru že má poměr k sobě samému?)
Dejme tomu, že jsem já. Že mám věčné já. A co z toho? Neumřu. Budu nesmrtelný. Budu navždy. Pokud tedy budu ve vztahu k Bohu. A pokud nebudu ve vztahu k Bohu, budu si zoufat, budu nemocný k smrti, budu nemocný nemocí, na kterou se neumírá, na kterou se touží umřít, aby se zbavilo svého já, ale neumírá se.
Duše se prý stává věčnou jen svým poměrem k Bohu. Ať už to řekl Kierkegaard, nějaký velký křesťanský myslitel, doctor angelicus alias sicilský prase, "učitel západu" či jen Tulka na základě nastudované literatury, něco na tom je. Duše se stává věčnou svým poměrem k Bohu. Zaniknu tedy? (Bylo by tak krásné nebýt... Ne? Nebo by to byla věčná deprese? Neprozradí se budoucí - věčné - nebytí i v současném životě? Právě skrze svou věčnost? A budoucí věčné bytí, bytí v Bohu, bytí s Bohem, bytí ve vztahu k moci, která určila já jakožto poměr (atakdál), taktéž? -Jakbysmet- Nebyla by to věčná slast? Asi těžko. Byla by to věčná víra. Nekonečná víra. Nekonečná blízkost ztvrzená propastí. A křesťanství zašívá pomocí paradoxu a nabízí možnost pohoršení. Jen stále nechápu, proč bych se měl pohoršit nad tím, že Bůh vstoupil na zem jako člověk a vzal na sebe všechny naše hříchy. Všem nám může být odpuštěno. A z toho se mám pohoršit? Z něčeho nekonečně šlechetného? Asi to jen nechápu. Jako vždy. Můj pohanský hřích, hřích v nevědomosti...) (Nejsem si jistý, jestli to je celé v závorce, jestli už je závorka uzavřena, nebo jestli je uzavřena jen závorka v závorce. Každopádně prozatím považujte všechny závorky za uzevřené... tedy, jako by záleželo na tom, zda jsou ty kecy v závorkách nebo ne.)
Tak dejme tomu, že čas plyne stále rychleji. Řekl bych, že mi je to momentálně nějak jedno, protože ztrácím pojem o kontinuitě času... a co není kontinuální, to neplyne. Takže má čas smůlu a může si jít trhnout nohou.
(Páni, já jsem tak chytrý... až bych to chtěl říct ironicky.)
Dejme tomu, že něco vím... To je dost pravděpodobné. Spousta lidí něco ví. (Sókratés je člověk a zároveň Sókratés ví, že nic neví, tedy něco ví a ví právě to, že nic neví a z toho samozřejmě vyplývá, že existuje člověk, který něco ví... Z čehož však nevyplývá ta spousta. Ale řekněme, že empiricky....)
A dejme tomu, že filosofie začíná lézt někomu na mozek. Zatahovat školu bylo přeci jen v něčem přínosné. Člověk dokázal přemýšlet o věcech -dejme tomu- normálním způsobem. (Ale co je to normální? Co je to přemýšlet? Co je to způsob? A co je to člověk? Dejme tomu, že když už ty pojmy existují, tak nějaký význam mají. Ale víme jaký? Dejme tomu, že nejsme tak skeptičtí, jak se zdáme, a myslíme si (to je ale jen doxa, vážení!) že to víme. Pak můžeme říct něco takového, jako jsem řekl, a mít i nějaké chápání toho, co to vlastně znamená. A dejme tomu, že.... Ne, filosofie vůbec není nebezpečná... Vůůůůbec. Vůůůůůůůůůbec. A ještě víc "ů", ať je jasné, jak moc velká je to ironie.)
Tak dobře, nalejme si čistého vína, nechoďme kolem horké kaše, vyložme karty na stůl - protože přesně tak se správní filosofové přeci chovají! Přímo a k věci, bez nějakých hloupých komplikací a nesmyslně dlouhých a nepochopitelných a nepochopitelně hrozivě rozvětvených vět o několika střednících, že? (No, já mám opravdu co říkat...)
Okolo Hradce v malé zahrádce.
Tak jo, to by stačilo. Je vidět, že mé myšlenkové pochody jsou... No, jaké jsou, to je vidět. A že jsou, to je poznat z toho, že je vidím. Protože když něco vidím, tak to asi existuje, i když to možná není takové, jaké se to jeví. (Takže bacha, pokud se vám mé myšlenkové pochody nějak jeví, možná jsou úplně jiné. Ale buďte si jisti, že jsou. Protože objektivitu objektu můžeme poznat jen skrze subjektivitu subjektu, nebo jak zněla ta dokonale podivně absurdní (samozřejmě jen pro studenta prváku, s pokračujícím studiem se, hádám, pojem absurdity nechutně zužuje) věta z první hodiny Úvodu do Patočkovy fenomenologie.)
Tak a dejme tomu, že tomu sám rozumím. Proč to vlastně píšu?
Asi abych ukázal, že se cítím tak nějak zvláštně divně. Abych poukázal na to, jaký podivný balvan na mě leží už od října. Abych sám sebe přesvědčil, že další roky na filosofii budou jen ještě větší muka. A dejme tomu, že Tomáš Akvinský se nám jen nezdál. (Sicilský prase, prý... a nebo doctor angelicus).
Dejme tomu, že naše sny nejsou tím skutečným životem. Dejme tomu, že život je opravdu takový, jaký se nám zdá být během bdění. Dejme tomu, že když člověk umře, je to opravdu smrt a že v našem světě není žádný Bůh. Dejme tomu, že současná společnost je vyspělá a má zdravé názory. Dejme tomu, že dobro a absurdita jsou totéž. Dejme tomu, že jediná bytost, které můžeme věřit - a ve kterou můžeme věřit - se pro nás stala bezcennou. Že nikoho takového nepotřebujeme. Dejme tomu, že jsme lidé natolik samostatní, že nebudeme zoufalí, když zapomeneme na Boha. Dejme tomu, že naše společnost je dost stabilní na to, aby žila dál tímto konzumním stylem aniž by si podkopala pevnou zem pod nohama. Dejme tomu, že máme pravdu a že víme, co je pravda. Dejme tomu, že svět je antropocentrický. Dejme tomu, že člověk je mírou všech věcí. Dejme tomu, že naše mnohovrstevnatá a smysl postrádající post-moderní doba je to pravé ořechové. Dejme tomu, že se netrápíme existenciální krizí, dejme tomu, že můžeme s rukou na srdci tvrdit, že náš život má smysl. Dejme tomu, že máme rádi citronovou zmrzlinu.
Co z toho? Kam nás to dovede? A co když naše srdce bije proti? Pak je každé dejme tomu zbytečné.
Komu můžeme věřit? Je tak těžké důvěřovat lidem. Ale člověk, normální člověk, který nestuduje filosofickou fakultu a už vůbec ne obor filosofii, ten má jistotu aspoň v tom, co si může ověřit. Nevěříte partnerovi? Inu, je to jednoduché - pokud máte důkazy, že vás nepodvádí, tak vás nepodvádí. Kde je jistota pro filosofa? V tom, co je empiricky dokazatelné mnohdy ne. A kde je jistota pro takového exota, jakým jsem já?
Co víc mi zbývá, než věřit Bohu? (Věřit sobě? Jen těžko... s tou mírou skepse...)
Někdy je lepší si vypláchnout hlavu alkoholem. Škoda, že jsem to už dlouho neudělal, protože čistá hlava vede k takovémuto kolapsu.
Kolaps od slova kolo a lapsus. Kolaps je lapsus kol. A kolo od slova cola, které souvisí s coca. A tak je kolaps lapsus kok. A kok je bakterie. Lapsus bakterií. Lapsus zní podobně jako kaktus, takže to určitě souvisí. Kaktusová bakterie. A jsme u kolapsu.
Smutné na tom je, že tohle se mnou nedělá filosofie, ni filosofická fakulta. Že něco takového v sobě nosím furt. Jestli se někdy z někoho zblázním, tak to budu já. Zblázním se sám se sebe. (Další forma zoufalství? Šílenství z nechtění být sám sebou?)
Dejme tomu, že hluk a ticho jsou totožné. Dejme tomu, že jsem mystik. Dejme tomu, že něco vím.
Co vím?
Sókrate, porodní bábo filosofů, tahej!
(Proboha... co to píšu? Pokud to někdo chápete, vysvětle mi to, prosím.)
Tak, poslední předpoklad: Dejme tomu, že jsem se ještě nezbláznil...
(Co bude dál? Pevná půda pod nohama... kde je? Neztrať se mi. Chci ti to říkat dál, ale nedokážu věřit. Ne tobě a už vůbec ne jemu. Ne člověku, který mi lhal a tobě říkal pravdu. Ne člověku, který o mně ví všechno a lhal mi. Ne člověku, který mě zradil. Co bude dál? Filosoficky tě vyvrátím, lásko. Máš se na co těšit.)
A pokud neumřeli, žijí tam šťastně až dodnes...
A pokud umřeli, umřelo už všechno.
Když všechno umře... co potom?
(Potom nic nežije)
Když všechno umře...
Tenké ledy, čas jít spát.
...a žili šťastně až do smrti. Zazvonil zvonec a pohádky je konec. (Hey hey hey, the end is near... on a good day you can see the end from here)
A nezapomeňte udržovat kontinuální vědomí o svém já jakožto duchu, jenž je ve vztahu k moci, která ho určila jakožto poměr, který má poměr k sobě samému čili jako poměr, který stojí v poměru, že má poměr k sobě samému. (A teď třeba tu o Sókratovi... Sókrate, Sókrate, dostaneš do zubů, máš blbý otázky a otravnou hubu).
A pokud se ve hře objeví pistole, někdo z ní musí vystřelit...
(Já se ve hře objevil, tak kdo si ze mě vystřelí?)
huuu, to je dlouhé. tak jdu na to