Chtěl jsem napsat úvahu o tom, jak je hloupé odsuzovat subjektivní důvody pro smutek, depresi či sebevraždu. Ale zjistil jsem, že nemůžu psát o něčem tak moc konkrétním. Že nevím, jak začít. Kdykoliv se snažím psát k věci, kdykoliv se snažím napsat něco jako úvahu, narážím na jednu velkou hradbu. Jmenuje se lež.
Zní to absurdně, ale cítím, jako bych byl neupřímný, když se snažím napsat úvahu o něčem.
Co se s tím dá dělat?
Lhát.
Dnes tu úvahu napíšu. Možná. Snad. Někdy. Až nebude hodina po půlnoci. Až bude větší chuť.
Zrovna se mi nehoní hlavou nic tak naléhavého, aby to vyšlo ven. Sem. Řekl bych, že cítím něco, čemu by se dalo říct štěstí.
Je toho tolik.
(Čeho?)
Tohle není Skácelova báseň, která by nesla tíhu i lehkost na pár řádcích. Tohle není voda, aby se na malém kousku její hladiny mohl odrazit celý měsíc.
Co je tohle?
Někdy bych chtěl mít zavázané oči a zalepenou pusu a ucpané uši. A furt, ať píšu cokoliv, cítím jenom díru. Hlubokou, velkou, prázdnou. Uvnitř, v hrudi. Je tam a říká mi, že všechny ty věci, co píšu, jsou nesmyslné.
Co vlastně dělám? Tady na světě. K čemu tu jsem? Kam se posouvám? Co jsem za poslední půl rok dokázal?
(Dodělat autoškolu? Huh, no teda...)
Nepíšu.
Nehraju na housle. (Ne tak, jak bych chtěl)
Nehraju na housle. (Ne tak, jak bych chtěl)
Netvořím. Nijak. Nic.
Nedělám nic hlubokého, nic ,v čem bych se mohl nořit do hloubek.
Nemám čas.
(Nemám čas? Co to vlastně znamená nemít čas? Říkáme to, i když čas máme. Znamená to - když už mám čas, tak už nemám chuť a sílu? Ne že by to nešlo objektivně, ale prostě subjektivně už není nic, co by nás k tomu donutilo. Není motivace. A nebo tím prostě říkáme, že musíme dělat něco jiného v tom čase, který máme?
Píšu blbosti.)
Nechci říct nic, z čeho by mohlo vyznít, že se mi vede špatně. Možná nechci, aby to vyšlo najevo. Možná to tak jen není - prostě se mám dobře.
Díra říká: "Řekni, že chceš umřít."
Nejsem díra. Nechci.
Nechci.
Nepřinutí mě.
(Vzpomněl jsem si na Ghosts od Ladytron, je to stejné:
There's a ghost in me who wants to say "I'm sorry", doesn't mean I'm sorry)
Někdy tomuhle světu nerozumím.
Většinou nerozumím ani sobě.
Ale přijde mi - proč to vlastně vysvětlovat?
Proč se snažit přijít na to, proč žárlím, proč mám zlost, proč je mi smutno, proč mám depky?
K čemu to bude?
Žárlivost je iracionální, nikde žádný důvod nevidím.
Stejně tak zlost a smutek a depky.
Nevidím důvod.
Nevidím rozum.
Je to iracionální.
(Filosofové prý nemají rádi slovo iracionální. Miluji slovo iracionální.
Z toho vyplývá, že nejsem filosof. (Pro každé x, pokud x je F, pak x nemá rádo i. (Vx(Fx->negaceMxi). A má rádo i. (Mai). A není F (negaceFa)... Zajímalo by mě, jestli to je platný úsudek. (Je, zjistil jsem to metodou sémantického stromu). Logicky nejsem filosof.)
Budeme bublat.
Vybubláme do iracionality.
A pak se zabijeme, protože jsme k ničemu.
Protože nic už není k ničemu.
Náš život leží na tom, že se učíme nazpaměť básničky, které máme rádi. A pak je s potěšením odříkáváme. Jo, jsme tak dobří, říkáme si. A přitom jsme jen trus. (Nechci napsat hovna, ale teď, když jsem to napsal, už to můžu napsat, jak jsem původně chtěl: Jsme jen hovna.)
(Nemám rád to slovo. Neměl jsem ho psát.)
Nesnáším, když mi lidé lžou.
Nesnáším, když někomu nedokážu věřit.
Nesnáším, když mi někdo dává důvod někomu nevěřit.
(Je toho tolik, co nesnáším!)
Kde jsem?
Kde jsem?
Kde jsem?
Kde jsem?
Kde jsem?
Kde jsem?
(Naléhavá otázka... furt by chtěla vědět, kde je.)
Kde je?
Kde jsem?
Kde jsme?
Kde jsou?
Dýja dýja dá.
Bla bla blablabla.
Všechno do kytek.
Kytky jsou fajn.
Všechno do kytek.
Budeme si psát.
Budeme si hrát.
Budeme ignorovat iracionalitu toho všeho.
Budeme si psát subjektivně.
Jooo.
Jo.
Joo.
Jojo.
A co chceme. Budeme si psát, co budeme chtít.
Cokoliv.
COKOLIV!
cokoliv.
Některé doby mi chybí. Některé... tamty. Tyhle.
Když jsem toho měl v hlavě tolik, že jsem si to musel psát malým písmem na papír v bloku.
Na začátku prvního roku.
(Dobře, přiznám to. Miluju to tam. Miluju filozofickou fakultu a miluju filozofii.
A zároveň ji nenávidím.
Proboha. Kam jsem to dotáhnul.
Nevím o ní nic.)
Klapky na oči.
Ucpávky do uší.
Roubík.
Budeme roubovat.
Budeme mít depku.
Ať je hezká.
Budeme se stydět.
Že jsme něco provedli.
(Provedli. Spáchali.)
Není dobré koukat se před spaním na film o HIV a AIDS.
Není dobré dělat tolik věcí....
Je dobré otevřít okno. Ale zima tu furt není.
Nezima je nedobrá.
(existuje není? není existuje?)
Miluju paradoxy.
A nemám nic.
Nemám Boha.
Nemám víru.
Nemám nic.
Nemám vůli.
Když nemám vůli, co to znamená?
Co pak jsem?
Pamatuju si tu úzkost.
Tehdy.
Z toho.
Tady.
Z tam.
Bylo to krásné.
Bylo to hrozné.
Bylo to děsivé.
Já nevím, bylo to všelijaké.
(Je fascinující, jak nicneříkající jsou adjektiva, když se vztahují k naprosto neurčitému to. Co když nemluvím o ničem? Co když žádné to vlastně není a píšu o tom jen abych mohl na něco používat ta adjektiva? Co když tvořím planetu bez jádra?)
To.
Obávám se, že začínám být anhedonický.
Co mě vlastně těší?
Kam vlastně padám?
V kom? V čem?
Proč?
(Proč se nechci ptát proč?)
Chtělo by to zase nějakou iluzi.
Je to tak zvláštní. Být zamilovaný do někoho, s kým se můžete pravidelně stýkat, být zamilovaný když víte, že to je obousměrné. Být zamilovaný a mít reálný vztah. Žádná "imaginární láska". Nic takového. Prostě skutečná, reálná láska.
Co s tím?
Co dál?
Cítím se divně.
Dělám chyby.
Jsem člověk.
(Možná mi to vadí...?)
Věci jsou divné.
A tak zase řeknu něco, co říkám pořád - tehdy bylo tak krásně.
Ale pak to vezmu zpět. (Jak nečekané!) Teď je krásně. Krásněji.
A jaká zamilovanost je celoživotní?
(Psychologové poradí.
Psychologové odpoví.
Odpověď zní: Letní Bouře. Odpověď zní: Nemaž fotku. Odpověď zní: Zblázni se.)
Proč?
"Budeme bublat.
Vybubláme do iracionality.
A pak se zabijeme, protože jsme k ničemu.
Protože nic už není k ničemu."
"Všechno do kytek.
Kytky jsou fajn.
Všechno do kytek."
Žádná "imaginární láska".
"A jaká zamilovanost je celoživotní?
(Psychologové poradí.
Psychologové odpoví.
Odpověď zní: Letní Bouře. Odpověď zní: Nemaž fotku. Odpověď zní: Zblázni se.)"
Miluji tvé články, Tome! <3