Noční psaní esejí a seminárních prací má své kouzlo. Za zvuku post-rocku a podobných skladeb z vlastního seznamu videí na youtube to všechno získává takový podivně šedavý, melancholický nádech. Zvlášť, když se téma eseje týká depresí a úzkostí. Zvlášť když si uvědomíte, kolik času jste vlastně věnovali zájmu o tyto nemoci. A když vám dojde, že o nich už vlastně ani nemáte co říct. Jako kdyby jakékoliv vyřčení jen zesměšňovalo jejich hloubku a podstatu. Jako kdyby každou snahou o zachycení docházelo jen a pouze k banalizaci.
S dostavující se únavou se ve mně vynořuje i ten nádherně známý pocit. Ta lítost nad něčím. Možná nad vším. Ten podivný smutek, který je krásný, ale ochromující. Touha plakat. Ta dlouho potlačovaná touha. A už je jedno nad čím. A proč. V lidském životě se najde tolik špatných voleb, kterých člověk může litovat...
Samota. Pocit méněcennosti. Věčný boj. Celý život je věčný boj.
Chybí mi tolik krásného. Všechno zabere tolik času. Zvlášť to krásné.
Někdy bych se chtěl vrátit na dno oceánu. Zase. Navštívit tu pozoruhodnou zahradu vlastního nitra, ty hlubiny, ve kterých se nedá dýchat - ve kterých nic jako dech neexistuje. Ve kterých vše plyne tou tuhou vodou.
Čáry máry fuk.
Ať je hotovo.
Blíží se druhá hodina ranní.
Budou problémy s matkou.
Čtvrtá stránka začíná, tadá. Už jen dokončit myšlenku a nastolit závěr a pak se pokusit vydávat mou trapnoesej za skvostné dílo.
Dejte mi zpět chladnou řeku. Vraťte mi dno oceánu. Chci bloudit po noci a dýchat. Chci cítit vítr a noční letní vzduch. Chci se chvět úzkostí a láskou, chci se radovat a plakat. A to to teprve začíná...
Oproti ostatním článkům je tenhle o dost kratší, ale musím říci, že na mě hodně zapůsobil. Dokážeš volit slova přesně tak, jak je třeba. Vyvolává to ve mě pocity, které bych už asi nechtěl cítit, ale stále jsou tu. Melancholie, stesk... a kdo ví co ještě. Je to směsice pocitů, možná Pocit s velkým "P". Jsou tu, ale teď co s nimi? To je to oč tu běží.