Objektivní smutek?
29. května 2013 v 0:57 | Grey.t | Myšlenky a pseudofilosofieKomentáře
Proboha, je to naprosto geniální.
Nebo přínejmenším hodně dobře napsané - já bych to tak snad ani líp nevysvětlila.
Jen se ptám, co ty případy, kdy člověk páchá sebevraždu z touhy po lítosti od ostatních? často to tak je - a teď je otázka, jeslti to nazvat "manipulací" nebo touhou po lásce. (mylsím na nějaký příběh z jedné psychologické knihy kdy jedna holčička byla v dětství středem pozornosti celé rodiny a pak s tím měla v životě problémy - je to špatně nebo dobře? ...ale asi už nemam sílu nic soudit)
[3]: To je zajímavá otázka. No... svým způsobem je i touha po pozornosti vlastně pocit, který by se měl respektovat a měla by se mu přikládat důležitost. Ale samozřejmě vynucovat si pozornost sebevraždou je dost nemorální. Na druhou stranu je zase dost těžké poznat, jestli má člověk skutečně problém - i když jeho problém může jinému přijít malý a rozhodně ne jako podstatný k sebevraždě - nebo jestli to jenom hraje, aby si získal pozornost a lásku nebo aby s někým manipuloval. Jenže když někdo dává svou potřebu po lásce najevo tímhle způsobem, tak to svědčí asi i o trochu "nemocném" přístupu. Nesoudit je dost těžké...
Krásně napsaný.
A myslím, že objektivní smutek neexistuje. Lidi jsou moc různí, než aby něco takového vůbec existovalo. Někomu ty události, co tu vyjmenováváš jako příčiny deprese, můžou naopak vyvolat pocity štěstí (ano, poněkud extrémní tvrzení, ale lidé jsou kolikrát ještě extrémnější).
A ano, sebevražda z pohledu jednoho života vlastně opravdu řeší všechno (jak to je nemorální, je vlastně z pohledu sebevraha jedno), ale jelikož nikdo přesně do puntíku nevíme, co se děje po smrti a jaké zákonitosti tam fungují, nemůžeme s jistotou tvrdit, že se tím opravdu vyřeší všechno. Může to být taky tak, že se tím všechno jen zhorší, což by na celý problém vrhlo úplně jiné světlo.
A ... touha po lásce a pozornosti se může projevovat v podstatě jakkoliv. Jenže čím bizarněji a nepochopitelněji se projevuje, tím je pro okolí těžší a těžší ji tomu člověku skutečně projevit, tam asi jistý objektivní měřítka existujou.
Psychopat ji může projevit tak, že zavraždí sto lidí. Je to pak špatně, nebo je to z pohledu jeho subjektivního mikrosvěta správně? Toť otázka.
[5]: Že objektivní smutek neexistuje mělo být pointou :)
S těmi extrémy je to pravda. Stejná situace může jednomu člověku přivést hluboký smutek a druhému ohromnou radost.
Já se snažím ze svých úvah posmrtný život vyřadit. Poslední dobou mě moc nezajímá, protože je naprosto nedokazatelný - nechávám to na Bohu. Podle Kierkegaarda je sebevražda hřích proti Bohu a proti vlastnímu Já, protože je to vrchol touhy zbavit se sám sebe. Na druhou stranu sebevražda nemusí být vždy aktem sebenenávisti... a také - proč by vlastně Bůh nemohl člověku přivodit smrt i tímto způsobem, tím, že ho popostrčí k sebevraždě?
Z pohledu psychopatova mikrosvěta těžko říct, ale mám takový dojem, že psychopati nemají morální rovinu a právě proto jednají jak jednají.
Neboj, je to dobře napsané a - subjektivně - splnilo to účel.