close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Objektivní smutek?

29. května 2013 v 0:57 | Grey.t |  Myšlenky a pseudofilosofie
Nejen poslední dobou se často stýkám s tím, že si někdo stěžuje na smutek a někdo jiný se ho snaží "utěšit" argumentem: "Ale prosímtě, ty s tím naděláš, to já jsem na tom mnohem hůř." Kdyby je člověk nařkl z toho, že si myslí, že je smutek objektivní, určitě by protestovali, že to si rozhodně nemyslí a že to mysleli úplně jinak. Ale vážně to myslí úplně jinak?
Není těžké narazit na internetu diskuse, kde se někdo svěří, že uvažuje o sebevraždě. Místo toho, aby se setkal s podporou, s radou odborníka nebo nedej Bože s informací, kam se má obrátit, setká se s posměchem, s geniálními poznámkami typu: "Sebevražda je zbabělství!" nebo "Já bych sebevraždu nikdy nespáchal, je to blbost". Nejextrémnější a nejdebilnější (s odpuštěním) je tvrzení, že sebevražda nic neřeší. (Omyl, prakticky řeší všechno. Možná to není ideální řešení, možná to není zrovna ohleduplné řešení, ale že to je řešení a že pro sebevraha se tím všechno vyřeší - tedy pokud dokoná sebevraždu - to je snad nepopiratelné.) Kde je ale problém a proč o tom mluvím?

Z některých mých článků je myslím jasné, že kolem sebevraždy se někdy mé úvahy otáčely a že nejsem netknutý tímto tématem. Uvažovat o sebevraždě ale ještě neznamená snažit se ji pochopit a snažit se o ní něco zjistit. Uvažovat o sebevraždě často znamená hluboké zaměření do vlastního prožívání a vlastní mizérie, ale ne zaměřením se na subjektivitu prožívání. Mám dojem, že člověk má tendenci soudit vše podle sebe. (Ano, to je ten dlouho se táhnoucí antropocentrismus a egocentrismus. Protože proč by měla být nějaká Pravda, která je člověku nedostupná? Všechno na světě je přece pro člověka. - A čtěte to prosím nanejvýš ironicky!) Tak se může také stát, že člověk, který podléhá sebevražedným sklonům se vnímá jako extrémní trpitel a nemusí mít ani trochu pochopení pro ostatní. O tomto tématu bych rád mluvil, protože mi už leze krkem, jak se lidé chovají zaslepeně a nechápavě k sobě navzájem a obzvlášt v tak extrémních situacích, jakými úvahy o sebevraždě jsou.
Problém celé věci tkví v tom, že se člověk chápe jako stroj. Jako skvělý příklad mi může posloužit film Místnost sebevrahů a hlavní postava. Lidé často říkají, že pro své chování nemá důvody a že je to rozmazlený zhýčkaný spratek. Celý problém podle mě tkví v chápání člověka jako mechanismu, který vždy reaguje stejně nebo podobně na stejné a stejně intenzivní podněty. Na šikanu, která dosáhla jisté míry, bude člověk reagovat vždy určitou mírou smutku. Na individualitu se zde podle mého názoru zapomíná. Člověk ale je individuální bytost. Není to sestavený stroj ani společností naprogramovaný počítač. Není to bytost s vymytým mozkem, do kterého se vtiskly kulturní stereotypy. Je to individum. Žije sice ve společnosti a přejímá do jisté míry její přístupy, ale to neznamená, že je dokonale stejný jako idea člověka, kterou daná společnost má.
Dominik, hlavní postava Místnosti sebevrahů, se zavře v pokoji a nevychází ven potom, co se mu stala malá nehoda při Judu - vyvrcholil, když ho spolužák povalil na zem a dotýkal se ho. Získal si posměch celé školy. Samozřejmě to ještě nemusí být důvod, proč se zavřít v pokoji, utápět se v depresích a sebelítosti a přemýšlet o sebevraždě.
Nemusí - ale může! Protože dejme tomu, že Dominik je povahou labilní a citlivý a taková nehoda se ho dotkne a spustí v něm dlouho připravovaný řetězech hormonálních reakcí, které ho dovedou až k depresi. Reaguje subjektivně, nereaguje tak, jak by měl reagovat, kdyby reagoval podle společenských norem. (Ale není právě proto deprese depresí? Protože je to nepřiměřená reakce?)
Člověk, který uvažuje nad sebevraždou, který ji chce spáchat nebo o tom mluví, pro to pravděpodobně má velmi dobrý důvod. Možná to není důvod, který by byl přijatelný pro vás a který by vás dohnal k myšlenkám na sebevraždu, ale to není podstatné - podstatná je subjektivní realita sebevraha, ne vaše.
To všechno se může zdát jako samozřejmé, ale samozřejmé to není. Pochopit druhého člověka, nebo se o to pokusit, být k němu tolerantní a přijmout jeho prožívání a přístup, to je mnohem složitější než ho zkritizovat za přehnanou citlivost, za zbabělství a sobectví. Přijmout cizí subjektivní realitu je nejspíš složité právě proto, že je to cizi subjektivní realita, ne vaše. Ale jsem přesvědčený, že právě takový přístup je potřeba - přijmout, nebo se pokusit přijmout, pochopit nebo aspoň tolerovat cizí emocionální přístup k události. Popřípadě k dané situaci vůbec nepřistupovat a poskytnout kontakt na odborníka (to je lepší asi vždy, pokud tedy sami nejste odborníci).
Soudit cizí situaci podle sebe není chyba, chyba je myslet si, že stejně jako vy reagují i ostatní. Chyba je nedostatek přijetí cizí povahy a cizí subjektivity. Člověk není objekt, člověk není něco, na co se dají vypsat parametry. Člověk není stroj, který vždy funguje stejně. Člověk je individualita a také individuálně prožívá a reaguje na události. Stýkáme se s tím každý den a přesto nejsme schopni změnit svůj přístup z odmítnutí na přijetí.
Smutek - ani žádný jiný pocit - není objektivní, jasně předepsaná reakce. Lidské prožívání nereaguje na podnět o určité síle reakcí o stejné síle. Prožívání je ze své podstaty subjektivní a jedinečné, individuální. I extrémní situace, jako deprese, jsou individuální. U někoho se může deprese projevit po úmrtví blízkého, u někoho jiného po úmrtí psa, u třetího po vyčlenění z kolektivu, u čtvrtého jen tak a u pátého se třeba vůbec neobjeví. To ale není důvod, aby pátý čtyřem předchozím řekl, že na depresi nemají nárok, protože on ji během takových situací neprožíval.

(PS: už jsem si odvykl vyjadřovat uceleně své myšlenky a úvahy, proto doufám, že to není až příliš primitivní či špatně napsané, nebo třeba nějak trapné a že to přineslo nějaký podnět k zamyšlení. Musel jsem to napsat, protože jsem rozhořčen tím, jak jsou lidé ignorantní k cizímu smutku a zoufalství.)
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Fronésis Fronésis | 30. května 2013 v 19:21 | Reagovat

Neboj, je to dobře napsané a - subjektivně - splnilo to účel.

2 grey.t grey.t | E-mail | Web | 30. května 2013 v 22:40 | Reagovat

[1]: To jsem rád :)

3 V.E. V.E. | 31. května 2013 v 16:22 | Reagovat

Proboha, je to naprosto geniální.

Nebo přínejmenším hodně dobře napsané - já bych to tak snad ani líp nevysvětlila.

Jen se ptám, co ty případy, kdy člověk páchá sebevraždu z touhy po lítosti od ostatních? často to tak je - a teď je otázka, jeslti to nazvat "manipulací" nebo touhou po lásce. (mylsím na nějaký příběh z jedné psychologické knihy kdy jedna holčička byla v dětství středem pozornosti celé rodiny a pak s tím měla v životě problémy - je to špatně nebo dobře? ...ale asi už nemam sílu nic soudit)

4 grey.t grey.t | E-mail | Web | 31. května 2013 v 16:44 | Reagovat

[3]: To je zajímavá otázka. No... svým způsobem je i touha po pozornosti vlastně pocit, který by se měl respektovat a měla by se mu přikládat důležitost. Ale samozřejmě vynucovat si pozornost sebevraždou je dost nemorální. Na druhou stranu je zase dost těžké poznat, jestli má člověk skutečně problém - i když jeho problém může jinému přijít malý a rozhodně ne jako podstatný k sebevraždě - nebo jestli to jenom hraje, aby si získal pozornost a lásku nebo aby s někým manipuloval. Jenže když někdo dává svou potřebu po lásce najevo tímhle způsobem, tak to svědčí asi i o trochu "nemocném" přístupu. Nesoudit je dost těžké...

5 Spiiiidy Spiiiidy | E-mail | Web | 1. června 2013 v 10:11 | Reagovat

Krásně napsaný.
A myslím, že objektivní smutek neexistuje. Lidi jsou moc různí, než aby něco takového vůbec existovalo. Někomu ty události, co tu vyjmenováváš jako příčiny deprese, můžou naopak vyvolat pocity štěstí (ano, poněkud extrémní tvrzení, ale lidé jsou kolikrát ještě extrémnější).

A ano, sebevražda z pohledu jednoho života vlastně opravdu řeší všechno (jak to je nemorální, je vlastně z pohledu sebevraha jedno), ale jelikož nikdo přesně do puntíku nevíme, co se děje po smrti a jaké zákonitosti tam fungují, nemůžeme s jistotou tvrdit, že se tím opravdu vyřeší všechno. Může to být taky tak, že se tím všechno jen zhorší, což by na celý problém vrhlo úplně jiné světlo.

A ... touha po lásce a pozornosti se může projevovat v podstatě jakkoliv. Jenže čím bizarněji a nepochopitelněji se projevuje, tím je pro okolí těžší a těžší ji tomu člověku skutečně projevit, tam asi jistý objektivní měřítka existujou.
Psychopat ji může projevit tak, že zavraždí sto lidí. Je to pak špatně, nebo je to z pohledu jeho subjektivního mikrosvěta správně? Toť otázka.

6 grey.t grey.t | E-mail | Web | 1. června 2013 v 12:21 | Reagovat

[5]: Že objektivní smutek neexistuje mělo být pointou :)
S těmi extrémy je to pravda. Stejná situace může jednomu člověku přivést hluboký smutek a druhému ohromnou radost.
Já se snažím ze svých úvah posmrtný život vyřadit. Poslední dobou mě moc nezajímá, protože je naprosto nedokazatelný - nechávám to na Bohu. Podle Kierkegaarda je sebevražda hřích proti Bohu a proti vlastnímu Já, protože je to vrchol touhy zbavit se sám sebe. Na druhou stranu sebevražda nemusí být vždy aktem sebenenávisti... a také - proč by vlastně Bůh nemohl člověku přivodit smrt i tímto způsobem, tím, že ho popostrčí k sebevraždě?
Z pohledu psychopatova mikrosvěta těžko říct, ale mám takový dojem, že psychopati nemají morální rovinu a právě proto jednají jak jednají.

7 Alcië Alcië | 8. června 2013 v 14:00 | Reagovat

Přesně tak!
Měli by tě vzít na psychologii...;) O:)

8 grey.t grey.t | E-mail | Web | 9. června 2013 v 12:56 | Reagovat

[7]: Pozdě bycha honit :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama