Na úvod můj včerejší facebookový proslo:
You love love love when you know I can't love....
A pak se jednoho hezkého dne probudíte a zjistíte, že současný francouzský prezident není holohlavý a že váš syn, kterého nemáte, nebyl dnes ve škole a že vaše chemikářka měla vždy pravdu, když říkala: "No buďto tady bude klid a nebo nebude!". Jaký by to vlastně byl rozdíl, ocitnout se v úplně jiném světě, ve kterém platí úplně jiná pravidla - dejme tomu ve vlastní hlavě?
Zjistíte, že je z vás osoba, do které jste zamilovaní, úplně hotová. A zjistíte, že tomu nevěříte. Že už vlastně nevěříte vůbec ničemu, ještě míň věříte sami sobě, své intuici a svým pocitům a nejmíň ze všeho věříte vlastnímu rozumu.
Uvědomíte si, že kdyby váš život byl kniha, mohl by dostat jakýkoliv název, mohl by být zařazený pod jakýkoliv žánr a to ne proto, že by byl tak naplno prožitý či dokonce tak mnohovrstevnatý, ale prostě proto, že je tak indiferentní.
Nakonec vám dojde, že je to všechno úplně jedno. Přijdete totiž na to, že nevěříte ani vlastnímu životu a ani vlastní existenci. Moc dobře víte, jak zvrácené je říct: "nejsem". A přesto to řeknete.
Jaké to je žít ve světě, který nás od mala učí: "Nikomu nevěř"?
("A všichni, všichni žijeme ve snu.")
Jsou tři hodiny ráno a vy usínáte. Víte, že všechny ty podivuhodné jevy, ze kterých jste tak nadšení, jsou jen výplodem vaší fantazie, ale vlastně nemáte ani tušení o tom, co to znamená něco vědět, jak funguje fantazie nebo co to vůbec znamená "já". Nevíte, jak funguje nejdůležitější orgán vašeho těla, nevíte, co se děje uvnitř nervů...
Dojde vám, že všechny vaše sny už ztroskotaly buď na tom, že se splnily, nebo na tom, že splnit nejdou. Dojde vám, že už nějakou dobu stojíte na místě a vlastně nemáte ani zdání co a jak, že se z nudy nimráte sami v sobě a ve svých pocitech, že vzpomínáte a rozpitváváte nálady vašich vzpomínek do nejmenší možné částečky...
Z ničeho nic nemáte a jen tu tak stojíte a zabíjíte volný čas. Je vám dvacet let, vaše psycholožka vás před rokem a půl ujistila, že máte "existenciální krizi" a vy si na to čas od času vzpomenete. Je vám dvacet a dochází vám, že jste nikdo. Je vám dvacet let a je vám to jedno.
A tak jdete spát a kašlete na ten pitomý pocit lítosti, který tak moc křičí uvnitř vás, protože ráno už křičet nebude.
Jdete spát a uvědomíte si, že byste nejraději ponořili svůj mozek do ještě větších abstrakcí a sraček než v jakých se momentálně nachází. Protože prostě nechcete myslet. Už nikdy. Na nic.
A nebo třeba na jednorožce.
A teď něco víc...
...a nebo nic?
Někdy je lepší na všechno zapomenout. Třeba na včerejšek - nebo vlastně spíš dnešek.
Někdy je lepší ničemu nerozumět.
A tak si poslechnu Sibeliův houslový koncert v d moll a jednou o něm možná napíšu, stejně jako o Sinfoniettě a o 1Q84. Možná je to tím Murakamim, možná je to mnou, možná je to něčím úplně jiným... je to takové nahoru a dolů. Ale prostě to tak jde. Jednu chvíli slunce, druhou měsíc, třetí nic. Jen hluboká zamračená noc bez světla. Noc lesní. Nikde žádné světlo, ani špetka světla.
Kdyby se všechno změnilo, všimli bychom si toho? Kdyby náš svět přestal fungovat tak, jak funguje...
Nebo žijeme natolik obyčejné životy, že si nevšimneme vůbec ničeho?
Je těžké se rozhodnout. V čemkoliv.
Někdy je lepší zavřít oči a spát. A někdy se i potom probudíte s hroznou depkou a nechcete vstát z postele. Před očima vám běží obrazy rozkladu, posloucháte písničky, které by se daly řadit pod metal a které vám připomínají vaše "temné období". Jenže co dál?
Někdy dává na světě největší smysl zírání do stropu. A já jsem rád, že jsem si - i když v depresi - pozíral do sytosti.
Občas to na mě padne... nevím, co to je, ale ochromí mě to a já jsem v háji. Několik hodin. Několik dní. Naprosto přecitlivělý, iracionální, nikomu nevěřím, nikoho nemám rád, nedokážu se usmát, nenávidím se.
A pak je to pryč. Tuším, že se odehrál nějaký přechod mezi stavem A a stavem B, ale nepamatuju si ho. Prostě mi bylo hrozně a už mi tak hrozně není.
Někdy bych chtěl prostě zavřít oči a smýt všechno. Zůstala by jen ta tma za očníma víčkama. Zůstala by jen ta tma... ta tichá tma noci, rodička snů a představ. Zůstala by Matka, živná půda. Zůstala by hluboká tůň, do které se dá propadnout. Tak hluboká, že už nikdy není cesty ven.
Dokud se nesmyjeme, drží nás oči a oční víčka.
A co po smrti? Bez těla? Půjdeme do té tmy? Půjdeme za světlem? (Irelevantní otázka bez důvěryhodné odpovědi.)
Nesnáším čas a únavu a povinnosti.
Chci si číst. Prostě si číst.
A pak budu myslet třeba na ty jednorožce...
Tome, není pravda, že bys byl nikdo. Znám jen málo lidí, kteří jsou tolik NĚKÝM jako Ty.
♥