Bylo krásně se opět vrátit do nevinného dětství. K tomu dni, kdy jsem se na chvíli zamiloval do Indie jen díky jediné pohádce. Kouzelné pohádce s křišťálově čistým srdcem - protože tahle pohádka opravdu má srdce a to je z křišťálu. Už dlouhou dobu jsem vzpomínal na malou holčičku, která žila s tatínkem v Indii a potom skončila v internátu v New Yorku. Za ta dlouhá léta už jsem zapomněl většinu souvislostí a možná, že tehdy jsem té pohádce vlastně ani pořádně nerozuměl. Po dlouhém čekání jsem si ji však sehnal a shlédl ji a byl jsem okouzlen.
Jedná se o pohádku Malá princezna. Hlavní postavou je roztomilá dívenka Sára, která žije s tatínkem v Indii a žije idylický život, obklopena slony koupajícími se v potocích a řekách a tygry spícími pod stromy. Poslouchá indické pohádky a dozví se, že každá dívka je princezna. Idyla skončí velmi záhy, protože Anglie vstoupí do války a otec je povolán. Sáru odveze do internátní školy v New Yorku, na které studovala i její maminka. Mladá Sára si nemůže zvyknout na pravidla internátu, která jí často přijdou nesmyslná, potýká se s různými problémy a když už to vypadá, že všechno spěje k hladkému průběhu a dobrému konci, najednou se obrátí karta...
Celý Sářin příběh je vyprávěn podivně čistým způsobem, scény, které by jindy mohly vypadat přehnané či ohrané, se jeví jako kouzelné s sladké, dojemně a srdce jímající. Na začátku ani na konci jsem se neubránil slzám.
Čistá - nevím, jaké jiné slovo by se pro tuto pohádku hodilo víc. A tak mě napadá, že to vlastně ani není pohádka. Ani film pro děti. Že takový film potřebují mnohem více dospělí, sevření skepsí a cynismem, kteří už přestávají "věřit na kouzla", kteří zapomněli, že všechny ženy jsou princezny, kteří ztratili ve svém srdci tu kouzelnou zem, kde spí tygři pod stromy a sloni se koupou v potocích.
Celé to bylo tak okouzlující, že slova nestačí.