Už je to nějaká doba, co mi do oka padla nádherně vypasená knížka známého japonského spisovatele Haruki Murakamiho. Měl jsem s ním již tu čest při čtení Norského dřeva, které ve mně zanechalo velmi silný dojem a hluboké, rozjitřené pocity a následně i při čtení stejně dojemného Kafky na pobřeží. Obě knihy oplývaly podivnou atmosférou osamělosti a smutku, i když se nedá říct, že by byly přímo depresivní. Jejich ponurost byla vyvážena i jistou dávkou specifického humoru a napínavého příběhu. Jednoduše jsem z nich byl nadšen, oblíbil jsem si způsob, jakým Murakami vykládá příběh a byl jsem ochotný se vrhnout do další jeho knihy. Jako na zavolanou se na pultech knihkupectví objevila právě (neodpustím si to a opakuji) úžasně objemná 1Q84.
Jednou z velkých nevýhod, která se dostala na povrch ještě před přečtením prvních stránek, je fakt, že se jedná pouze o první dvě knihy trilogie, z níž třetí u nás ještě nevyšel a jeho vydání se plánuje až na podzim. Byl to i jeden z důvodů, proč jsem po pár stránkách knihu odložil. Naštěstí jsem se po zkouškovém období a několika týdnech "studia" odhodlal k tomu, abych se i přes nepřízeň českých nakladatelů do knihy pustil. (A to s tím, že si třetí díl přečtu v anglickém překladu.)
Stejně jako předchozí knihy od Murakamiho obsahuje i 1Q84 odkazy na různá jiná literární díla a hudební počiny, což je fakt, který mě velmi nadchl. Vlastně celé dílo začíná Janáčkovou Sinfoniettou, která se jím táhne dál a dál, i když četnost odkazů na ní postupem času upadá. V prvních dvou kapitolách nás autor seznámí s hlavními hrdiny díla, Aomame a Tengem. Osobně musím říct, že postava Aomame ve mně už od začátku vzbuzuje mnohem víc sympatií než Tengo. Ten si mě sice získával s každou další stránkou, Aomame jsem ale měl i ke konci knihy radši. Kapitoly, které se týkaly Tenga, jsem ze začátku toužil přeskočit. Každá kapitola se totiž věnuje jedné z hlavních postav a ty se střídají. Nakonec jsem ale vydržel a Tenga si postupně oblíbil.
Přidávám jako zpestření nahrávku Sinfonietty, kterou jsem si během četby několikrát pustil a nakonec i zamiloval
Příběh Tenga a Aomame se rozvíjí paralelně, ale ze začátku knihy může člověku přijít, že ti dva nemají vlastně vůbec nic společného. Postupně se odhaluje jejich krátká a dávná společná minulost a ta se poté stává i jedním z hlavních témat knihy. Podle recenzí, na které jsem narazil, by právě tento fakt měl vyvolávat silnou atmosféru osamění, u mě se ale nic takového nekonalo. Spíš se ve mně postupem času probouzel pocit čehosi divného. Nemůžu říct, že by to pro knihu znamenalo něco špatného, dokonce naopak - i přes veškerou podivnost si kniha stále držela mou pozornost. Postupný vývoj příběhu nás od prakticky normální a všední situace (tedy aspoň co se Tenga týče) dovede až k dost zauzleným, podivným a nebezpečným situacím, díky kterým se moje pozornost ke knize přisála jako klíště.
Jako vrchol díla bych osobně považoval posledních několik kapitol druhého dílu. Právě tam se objevuje jeden z nejklíčovějších momentů a také největší nárůst napětí. Otevřený konec nechá čtenáře druhé knihy nervozně čekat na třetí díl, ve kterém se rozhodnou jisté velmi důležité věci. Bohužel to, že největší napětí knihy se objevuje na konci druhého dílu, znamená, že třetí díl už žádné tak intenzivní napětí neobsahuje. Tím ovšem nechci říct, že není napínavý vůbec. Naopak přináší dost nového - a pro mě vzhledem k předchozím dvoum dílům i nečekaného - a nechává čtenáře téměř až do konce knihy čekat, co se stane.
Jako další "hlavní" postava se ve třetím dílu objevuje Ušikawa, který v prvních dvou dílech hrál tak trochu vedlejší roli. Už při prvním výskytu v knize je popsán tak odpudivě, že člověk si k němu vytvoří prakticky hned antipatie. Přesto si mě i tenhle "záporák" během třetího dílu do jisté míry získal na svou stranu.
Musím uznat, že postavy, především ty hlavní, a jejich životní příběhy jsou v 1Q84 vyladěny do ohromných detailů, což jim dodává neskutečnou živost. Každá z postav, která má v ději důležitější roli, je obdařena životním příběhem, popisem rodinného zázemí, životního stylu. V českém překladu se můžeme u jedné z postav dočkat i unikátního způsobu vyjadřování, který bohužel v anglickém předkladu chyběl, nebo nebyl tak výrazný, abych si ho se svou úrovní angličtiny všiml. Právě podobné (po)drobnosti podle mě vedou k tomu, že se člověk do knihy ponoří natolik, že i na něm ulpí kousek toho drásavého pocitu: Je něco v nepořádku se světem, nebo se mnou?
Čímž se dotýkám právě klíčového faktu pro celý děj - že něco není v pořádku. Člověk si to neuvědomí s prvními tóny Sinfonietty, i když je to fakt, který se objevuje téměř na začátku. Vše se odehrává v roce 1984. Nebo spíš v roce 1Q84, jak "nový" svět nazve Aomame, když si začne všímat, že něco není v pořádku - Q se v japonštině vyslovuje podobně jako čístlo 9, proto tento název. Jméno knihy tak tvoří možný náznak na Orwella, není to však žádná variace nebo parafráze. Děj postupně plyne a člověk si přijde, že se odehrává v našem světě, přesto neustále naráží na drobnosti, které mu jasně říkají, že tohle náš svět vlastně není.
Nerad bych prozradil cokoliv důležitého a tak se raději vyhnu dalšímu popisu knihy, postav a děje.
Osobně jsem z knihy byl nadšený, ale trochu mě mrzelo, že jsem během četby nepociťoval podobně intenzivní pocity, na jaké jsem si zvykl při čtení Kafky na pobřeží a Norského dřeva. Nemůžu říct, že by atmosféra knihy byla slabá, ale byla jiná. Spíš než intenzivní smutek či osamění v sobě kniha nesla divný náboj, který se mi těžko vystihuje. Odnesl jsem si divný pocit, který stále nedovedu pojmenovat jinak, než zvoláním: "To je ale divné!" Možná jsem se vlastně nakonec cítil asi podobně jako Aomame nebo Tengo ze začátku podivných událostí, které naznačovaly, že tohle není tak úplně ten svět, který známe. Nerad bych proto srovnával 1Q84 s Kafkou či Norským dřevem, protože ve mně vyvolává jiné dojmy a přijde mi až moc odlišná. Abych však byl upřímný, byl jsem po dočtení knihy trochu zklamaný. Snad to bylo právě nedostatečnou sílou atmosféry osamělosti a smutku, kterou jsem očekával. Nicméně drobná zklamání - jedno bylo i z toho, jak všechno dopadlo - přebilo nadšení z perfektně propracovaných postav a úžasného světa, který Murakami stvořil - světa, který je i není náš a ve kterém platí i neplatí naše pravidla.
Budu rád, když se v komentářích podělíte o váš názor na tuto "recenzi" a především - pokud jste četli knihu, tak o váš názor na ni.
To je ta knížka, o které jsi mi vyprávěl, že? Musím se zas někdy nakopnout, dostat se do knihovny, zaplatit veškeré pokuty za pozdní donášení knížek a snad si i tuto krásu půjčit. Recenze jsem četla jen kousíček, bojím se, že bys mi odhalil nějaká tajemství, na která si musím přijít sama během čtení! Ale až dočtu knihu, dočtu i recenzi.