Nejsem. A zní to jako ozvěna meluzíny. Nejsem. Zní to jako moudrost. Nejsem. Obléká se to do barev beznaděje. Nejsem. Zní to jako nářek. Nejsem. A tváří se to jako něco víc.
Ale byl-li bych, co bych byl?
Možná nejsem.
Vesmíry se objevují a ztrácí. Ty podivné vize nekonečna a všeho. A když to vidím, tak tuším, že nejsem. Neztrácí v takovém nekonečném oceánu vymezená věc vymezenost? Může tam vůbec něco být?
Nekonečné bytí...
zní to tak krásně.
Nevidím.
Všechno dokáže být tak dokonalé.
(Přestal jste být svou ženu? Je současný francouzský král plešatý?)
A aby platilo, že buď prší a nebo neprší, musí být vymezená hranice.
Jsou ve světě hranice? Kde končí A a začíná B?
Všechno se zdá být tak jasné... a najednou... Všude jsou přechody. Mezi černou a bílou jsou tisíce odstínů šedi. A bílá a černá, to jsou jen dva opačné póly téhož.
Totéž.
Kužel.
Kruh a trojúhelník.
Vážně záleží na perspektivě?
Nebo na ní záleží jenom ve vztahu k našemu omezenému vnímání a chápání?
Kde je tu místo pro člověka?
Kam patří člověk ve světě?
Kam patří člověk ve filosofii?
Kam patří člověk na filosofické fakultě?
Kam patří člověk ve vlastním životě?
Kam patří život v člověku?
Závan minulosti... Hladké a hebké temnoty. Chtěl bych se vrátit. Chtěl bych být zároveň tady i tam. Chtěl bych být zároveň úplně všude v prostoru i času. Být tehdy i teď.
Je to tak správně.
Všechno je správně.
Splývám s hladinou oceánu.
Nekonečná hloubka dole, nekonečná výška nahoře.
Létáme. Plaveme. Utápíme se. Padáme.
A říkáme tomu život.
(A ne, není v tom hloubka, jsou to jen abstraktní kecy)