close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Bláboly

17. května 2013 v 2:08 | Grey.t |  Koutek pro Letní Bouři
Ano/Ne/Ano/Ne/Ano/Ne
Kontemplace do nekonečna. Abstrahování, konkretizace, střídání, jedno s druhým, druhé bez jednoho... A stejně žádný výsledek.
Risk je zisk.
A nebo prohra.
Risk je risk.

Jeden krok do předu, který už nepůjde vrátit.
Udělat? Neudělat?
Smazat jedinou fotku Letní Bouře, kterou mám?
(Proč? Protože se mi dnes po Ní stýská? Protože se mi ve špetce vrátil ten starý pocit podivného souznění s člověkem, který zhruba tuší, že existuji - a nic víc?)
Postupnou abstrakcí a subjektivizací se vzdálila sama sobě. Letní Bouře už není Letní Bouře. Už není jménem. Je jen tou podivně neurčitou vzpomínkou na cosi, co bylo a už není, ale vlastně stále je. Na cosi, co je věčné, i když to už pominulo - nebo právě proto. Na cosi, co vlastně není tím, čím to je.
Paradox.

Chtěl bych to všechno zpět. Ale...
(Všechno má svá ale...)
No... co se dá dělat.

Smazat, nebo nesmazat?
Je to stará kapitola. Ne že bychom obvykle s chutí vytrhávali z knih staré kapitoly...
Ale je to stará kapitola. Jenže to není protiargument.

Ne že bychom nebyli fixovaní na minulost. Tu už si neodpářeme.

Je pořád se mnou, je pořád ve mně.
Nikdy už nic nebude takové, jaké to bylo.

***

Zdál se mi sen. Byl jsem někde na rozhraní lesa a něčeho, co by se dalo považovat za vesnici. Blížil jsem se k lesu, ze kterého se linula divoká pohanská hudba, živý zpěv a všechny ty věci, které mě dříve tolik oslovovaly. Jak jsem se přibližoval, začínal jsem litovat, že věřím v jednoho Boha a ne v Matku Přírodu, v pohanská božstva a v sílu země. Potom se ozvaly hrozivé křiky. A já se dal na útěk. Bylo to něco nebezpečného. Něco pohanského a nebezpečného. Utíkal jsem. Měl jsem pocit, že to bylo stále za mnou. Za běhu jsem se modlil otčenáš a cítil jsem se, jako bych utíkal zpátky vstříc křesťanství.
A pak jsem utekl. A narazil jsem na smrt. Věděl jsem, že si jde pro mě. Vzala mě za ruku, na zápěstí mi uhlíkem udělala tečku. A pak mi řekla, že dnes nezemřu. Ale i předtím jsem se s ní cítil tak nějak v bezpečí.

Netuším, co to znamená, ale vím, že mi chybí ty pohanské časy.
Chybí mi stejně jako Letní Bouře a jako předmaturitní období a jako vůbec snad vše, co odnesla voda.

(Blá blá blá)

Prostě čas běží, věci se mění a já se s tím nedovedu smířit a dělám z takového přirozeného jevu něco hrozně pozoruhodného.
Není to pozoruhodné.

Chci Letní Bouři.

A nevím, jestli mám smazat její fotku.
Ale k čemu mi je?
Snad k tomu, abych se mohl dotýkat minulosti, abych mohl cítit její vůni. Abych si mohl zavzpomínat na ty chvíle, kdy mi bylo tak báječně smutno. Tak kouzelně radostně.
Abych si mohl pročítat historii naší konverzace znovu a znovu a mít z toho ten hezký pocit.

Jenže co je vlastně skutečná podoba Letní Bouře, její reálně zosobnění, v porovnání k té Letní Bouři, o které stále mluvím a ke které se vracím?
Je její fotka vůbec užitečná?
Ale když o ni přijdu...

...bude pryč.

Ne že by ve skutečnosti nebyla pryč. Ale proč by mi mělo záležet na skutečnosti? Nezáleželo na ní doteď.
Je pryč a není pryč.
Je tu a není tu. A já se z toho můžu zbláznit, přitom na tom nic není.
Nic.
Holé, prázdné, ubohé.
Nic.


Tak si můžeme zapískat. Můžeme si připomenout, jak to všechno znělo.
Je to víc než jen to, o čem píšu.
Je to víc než to, na co vzpomínám. Jsou to ty slzy, které se mi při vzpomínkách vynoří z očí. Jsou to ty rozbouřené vody v srdci, jsou to letní bouře uvnitř mě. Nejsou to jen vzpomínky. Není to jen abstrahovaná zamilovanost, která se zidealizovala natolik, že už ji nedokáže nic zničit. O to tady nejde, jde tu o něco úplně jiného.
Je to... všechno. Jde tu o tu krásu podzimních dešťů a letních bouří, o tu krásu vůně levandulí a rozmarýn, o ten dětinsky naivní sen o lásce. Jde tu o ty vtipné hádky, o filmy, o Brno, o moji duši.
Jde tu úplně o všechno.
Když smažu Její fotku, co bude dál?
Nechci ztratit tenhle vratký most do říše pohádek. Ano, smím vkročit vždy jen na okamžik, vždy jen na chvíli... a většinou tak kvůli vratkosti toho mostu ani nedojdu, ale... Stojí to za to.
Když odstraním její podobu, nemělo by zmizet nic. Nezmizí ta pohádková říše. Ale bez mostu je mi celá ta říše k ničemu.
Bez jejích kouzelných rtů, které stejně nejsou na fotografii pořádně vidět... co by byla?
Ty rty...
A všechno, co jsem se snažil tak dlouho si zapamatovat a co jsem stejně nakonec zapomněl. Protože prostě není důležitá.

Paradox.
Není důležitá. Ale je všechno.

Co budu bez ní? Pořád já.
A co dál?
(Smazat, nesmazat, smazat, nesmazat...)
Čert to vem, půjdu spát.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Alétheia Alétheia | 19. května 2013 v 20:30 | Reagovat

Tome, to se Ti vážně zdálo? Tak úžasně symbolický sen??? Oo= Respekt...!
A pokud Ti můžu poradit, tak tu fotku nemaž.
Nebo, představ si okamžik, kdy jsi ji smazal, "vysypal koš" a najednou nejde udělat kontrol Zet. Jak Ti je?
Jestli ne úplně jistě, jestli ne úplně příjemně, není to rozumné rozhodnutí. Litoval bys toho, že se to nedá vrátit. Zatímco tohle rozhodnutí můžeš odkládat déle a nepřemýšlet o něm ve spěchu, čímž může být Tvoje volba správně.
Můžeš ji přeci smazat kdykoli později.
Nebo, pokud Ti to vadí, vytvoř si třeba v počítači neskutečně nedostupnou složku, třeba s názvem "Zahrabáno", a tam ji schovej. Pak schovej i tu složku... Ale kdybys byl nějak v nouzi, můžeš se tam vrátit. (Pokud se Ti nevymaže disk.)
Ty mraky plující po nebi hodně rychle mají vážně hustě tmavě šedou barvu. Pokud bude bouřka, slibuji, že se ji pokusím vyfotit. Ale to jsem odbočila... (o=0
Každopádně, já Ti do toho kecat nemůžu - a ani nechci - a omlouvám se, že ta předchozí slovesa byla psána formou imperativů, myslela jsem to jen jako rady v dobré vůli, ale nemyslím tím, abys to udělal podle mě. Jen mám znepokojivě obrovské množství špatných zkušeností ze špatných rozhodnutí, a kdybych mohla, měnila bych celý život, takže v poslední době nad takovými věcmi přemýšlím víc a nechci, aby se špatná rozhodnutí týkala i Tebe. (o=0 Takže jestli je to fotka někoho, kdo je pro Tebe důležitý, což podle zmínek v asi polovině Tvých článků je, tak bych ji nemazala. (o=0

2 Spiiiidy Spiiiidy | E-mail | Web | 22. května 2013 v 10:20 | Reagovat

Smazat.

3 bludickka bludickka | E-mail | Web | 5. července 2014 v 10:42 | Reagovat

Jak ses tenkrát rozhodnul? Vždycky záleží na rozpoložení. Ale když se rozhodneš smazat, může to být osvobozující. Symbolická tlustá čára za vším, co bylo, konec šťourání v minulosti, pohled kupředu. Ne vždy se ti ale povede na tyhle myšlenky naladit. Já mám z jedné mojí velké zamilovanosti taky fotku. Vůbec se na ní nedívám. Je to pro mě jen upomínka na to, že ten vztah vůbec byl. Často mám totiž pocit, jako bych si to celé vymyslela a vůbec to neexistovalo.

4 grey.t grey.t | E-mail | Web | 9. července 2014 v 10:37 | Reagovat

[3]: Nesmazal jsem. Ale ta fotka nic moc vlastně neznamená. Nic se tím však neukončí. Tohle je - pořád nevím proč - neskutečně otevřená kapitola. Vrací se a mizí, jak se jí zachce.
Je krásné mít upomínku na realitu, protože někdy je vážně těžké vědět, co se skutečně stalo. Někdy je to krásné, i když to bolí - protože člověk ví, co ho bolí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama