Květen 2013

Finále

31. května 2013 v 23:35 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Když něco končí, můžeme tomu říkat finále. Můžeme to považovat za smutné období, protože končí něco, co máme rádi, můžeme to považovat za šťastné období, protože končí něco, co rádi nemáme, můžeme to považovat prostě za období změny a nebo to nemusíme považovat vůbec. Každopádně mně se zatím finále vyhybá a spíš se chystá startále. Nebo něco podobného. Debut.
Stahují se mračna a začíná bouře. Protože už v pondělí...
...a pak třeba nikdy...

Je hrozně těžké přepínat mezi modem "učení", "psaní deníčku" a "psaní nedeníčkových článků". Dnes se cítím tak trochu sám. Učím se, učím se, učím se a pořád mě hlodá myšlenka, že vím, že se neučím dost. A vím, čím to je - nemám motivaci.
Nejspíš.
Ona by i byla...
ale...

Ale prostě není.

(Existenciální otázky nechme pro dnešek stranou.)

Začínám nesnášet humanitní obory i přírodovědné obory, začínám nesnášet většinu hudby, Petera Jacksona za Hobita, Howarda Shorea za soundtrack k Hobitovi (ne, nebyl to špatný film... ale ne, nelíbil se mi).
Začínám si říkat, že Pán Prstenů nikdy nemůže být nahrazen jinými filmy. Že pokud udělám filmovou noc (pokud je tu nějaký čtenář z Prahy, který je mým velkým fanouškem, vřele ho zvu, ale stále nevím, kdy, kde a jak to bude probíhat, ani jestli se bude pouštět Pán Prstenů nebo "psycho" filmy, čím myslím filmy jako Černá labuť, Mr Nobody a pod.), tak nemá smysl dělat ji z jiných filmů než z Pána Prstenů. I když už jsem si maraton udělal několikrát. Sám, s Pistolnicí a jejím pistolníkem, s Pistolnicí bez pistolníka... Ale i tak. Pán Prstenů je dokonalý. (Hobit ne, když mluvíme o filmu).
Inu. Tolik k humanitním oborům a filmům. Začínám tvořit nové souvislosti, jak vidím.

Zkoušeli jste se někdy dloubat v nose? Říká se, že je to odporný zlozvyk... Ale... proč vlastně? Tedy kromě faktu, že onudlenou rukou saháte na spoustu předmětů, na které sahají ostatní lidé, popřípadě na ostatní lidi (na které občas sahají i jiní lidé - což je ne vždy dobře, protože když jste žena a na manžela vám sahá jiná žena a sbírá z něho vaše holuby, tak je to nejen nechutné, ale i nemorální a vůbec - dobře jí tak, že ty holuby má na rukou!).

Tolik k holubům. (Mimochodem, u nás na sídlišti je někdo střílel... )

Zjistil jsem, že jsem napsal i článek, který se jmenoval Nový článek o starých jednorožcích.
A že zkouškové je teprve dva týdny.

Cituj ptáka - nikdy víc.
(Cituj nikdy ptáka víc)

No, a i když mě sežehne blesk, pán prstenů bude pánem prstenů a Galadrielina píseň o Eldamaru bude stále tak krásná, jako byla předtím... (Blesk je myšlen symbolicky, samozřejmě že reálný blesk by mi mohl poškodit mozek nebo uši a tak by už nikdy žádná píseň nemusela být krásná, snad až na moderní hrůzy typu Unsuk Chin)

Inu....
it.
(inuit)
Esky...
mák.
(Taky máte rádi makové koláče? Já je miluju, ale makové buchty jsou lepší!)

Jdu se schovat za vykřičený vykřičník.
!

Výlet do Středozemě

30. května 2013 v 12:16 | Grey.t |  Hudba, knihy, filmy
Nedávno jsem procházel youtube a zkusmo poslouchal metalové album Christophera Lee, který ztvárnil ve filmovém zpracování Pána Prstenů Sarumana. Jeho hudba mě nijak nezaujala, ale youtube mi v postranní liště nabídl píseň od Tolkien Ensemble - Galadriel's song of Eldamar. Už názvem jsem byl zaujat a tak jsem klikl... a byl jsem naprosto okouzlen. Proto jsem se rozhodl podělit se tu s vámi o ni.

Objektivní smutek?

29. května 2013 v 0:57 | Grey.t |  Myšlenky a pseudofilosofie
Nejen poslední dobou se často stýkám s tím, že si někdo stěžuje na smutek a někdo jiný se ho snaží "utěšit" argumentem: "Ale prosímtě, ty s tím naděláš, to já jsem na tom mnohem hůř." Kdyby je člověk nařkl z toho, že si myslí, že je smutek objektivní, určitě by protestovali, že to si rozhodně nemyslí a že to mysleli úplně jinak. Ale vážně to myslí úplně jinak?
Není těžké narazit na internetu diskuse, kde se někdo svěří, že uvažuje o sebevraždě. Místo toho, aby se setkal s podporou, s radou odborníka nebo nedej Bože s informací, kam se má obrátit, setká se s posměchem, s geniálními poznámkami typu: "Sebevražda je zbabělství!" nebo "Já bych sebevraždu nikdy nespáchal, je to blbost". Nejextrémnější a nejdebilnější (s odpuštěním) je tvrzení, že sebevražda nic neřeší. (Omyl, prakticky řeší všechno. Možná to není ideální řešení, možná to není zrovna ohleduplné řešení, ale že to je řešení a že pro sebevraha se tím všechno vyřeší - tedy pokud dokoná sebevraždu - to je snad nepopiratelné.) Kde je ale problém a proč o tom mluvím?

Haruki Murakami - 1Q84

27. května 2013 v 1:30 | Grey.t |  Hudba, knihy, filmy
Už je to nějaká doba, co mi do oka padla nádherně vypasená knížka známého japonského spisovatele Haruki Murakamiho. Měl jsem s ním již tu čest při čtení Norského dřeva, které ve mně zanechalo velmi silný dojem a hluboké, rozjitřené pocity a následně i při čtení stejně dojemného Kafky na pobřeží. Obě knihy oplývaly podivnou atmosférou osamělosti a smutku, i když se nedá říct, že by byly přímo depresivní. Jejich ponurost byla vyvážena i jistou dávkou specifického humoru a napínavého příběhu. Jednoduše jsem z nich byl nadšen, oblíbil jsem si způsob, jakým Murakami vykládá příběh a byl jsem ochotný se vrhnout do další jeho knihy. Jako na zavolanou se na pultech knihkupectví objevila právě (neodpustím si to a opakuji) úžasně objemná 1Q84.

Kčemukam

27. května 2013 v 0:07 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Někdy tak usilovně přemýšlíte nad tím, že něco chcete, až vám dojde, že to vlastně nechcete. Že nemáte jediný důvod to chtít. Leda byste snad přistoupili na jeden jediný důvod, kterým však můžete odůvodnit skoro každé jednání a tím tak trochu pozbývá na smyslu.
Proč chcete studovat psychologii?
A tak se ptám... chci být psycholog? Vážně chci být psycholog? Zajímám se o psychologii? Mám nějaký důvod studovat psychologii?
Před rokem jsem si byl jistý, že důvod mám, že se o psychologii zajímám a že vážně chci být psycholog. Před rokem není dnes.
Proč mě zajímá psychologie, proč bych ji chtěl studovat?
Já vlastně ani nevím. Možná mě prostě zajímá, jak lidé fungují. Možná mě prostě zajímá spousta věcí, které si ale konec konců mohu přečíst v knihách.
Možná prostě toužím po vědomostech. Tím můžu vysvětlit zájem o biologii, o psychiatrii, o neurobiologii emocí, o filosofii, o psychologii, o umění, o hudbu, o knihy...
A pak vám dojde, že vás to vlastně nezajímá. Psychologie, biologie, psychiatrie, filosofie... k čemu to všechno je? Kam to míří?
Chci být vědec?
(Ne...)
Chci být psycholog?
(Ne...?)
Chci být filosof.
(Ha... ne, to vážně ne...)
(Nebo je to jenom ironie, kterou zpochybňuji hodnotu toho co chci, protože je jako pochybná vnímána i okolím? Něco mi říká, že to tak nebude. Ale možná bych to neměl tak snadno zavrhnout...?)
Co chci?
Nebo spíš... k čemu mám cokoliv chtít?
Protože chci chtít něco, co k něčemu je.
Ale nic z toho, co chci, prakticky k ničemu není.
K čemu je vědět, jak která bylina působí na člověka, když nechci být bylinkářem ani léčitelem, když nikdy žádnou bylinu k léčení nepoužiju?
K čemu je umět vykládat tarot, když pochybuji o hodnotě výkladu, když nevidím jediný důvod, proč bych měl ty karty použít?
K čemu je cokoliv, když je to k ničemu?

Nejdivnější na tom je, že nemám depresi. Není mi smutno, nechci umřít, necítím se prázdně, necítím se nicotně, nepadám do černé díry. Neděje se prostě nic. Je to jako klidná hladina. Naprosto klidná. Až na to, že se v ní nic nezrcadlí. Možná dokonale průhledná, ale pod ní taky nic není.
Prostě jsem. Nemá smysl cokoliv chtít, ale chci něco chtít. Má ale smysl chtít něco chtít?

Možná se tomu říká zamilovanost - když je vám všechno jedno a nechcete nic. Stačí vám milovat. Možná že ze zamilovanosti nechci být psychologem.
Ale mně nestačí milovat.
Chci chtít. Ale nemám co chtít. Chtění je bez smyslu.

Potřebuju cíl. Kam zmizely všechny cíle? Měl jsem vlastně někdy nějaké?

Utíkám od hustého lesa, od něčeho tak hrozně životodárného, k něčemu tak divně plochému, i když bezpečnému a světlému. Ale v lese byla lidoprasata. Chtěla mě zabít, roztrhat na kusy. U světla, u plochosti, byla smrt. A nic mi neudělala.
Neznamená snad smrt i smysl?
Nezřekla se mě?
Proč tak moc odmítám tu možnost, že mi řekla, velmi otevřeně: "Neumřeš?"
Proč se tak moc vzpírám tomu, že by mi dala věčný život?
Je to jen sen, ne?

Možná... prostě nemám cíl. Nemám smysl. Nemám účel. (Telos, logos, eikon?)
Možná jsem prostě "Mr. Nobody". Až na to, že kráse Jareda Leta se nemohu rovnat ani v očích slepce.

Možná jsem nikdo.
(Nebo nejsem nikdo?)

Utekl jsem. A nemůžu se vrátit. Utekl jsem od životodárné půdy, od vlhkosti a zelené plodnosti pralesa. Utekl jsem k vesnici. K asfaltovým cestám, ke kamenným domům, k dřevu, které neroste, ale je mrtvé a drží tvar, který mu vytesal člověk.
Utekl jsem a smrt mi dala život. Smrt mě nezabila.
Jsem nesmrtelný poměrem k Bohu?
Nebo jsem nesmrtelný poměrem k Nicotě?

Vede nějaká cesta někam?

Možná jsem zase jen uprostřed nějaké existenciální krize. Ale ta se pojí s utrpením. Já prakticky netrpím. Jen nemám kam jít.

Jsem tu. Někde. Na nějaké cestě. Bůhvíjaké, Bůhvíkde. AlejánejsemBůhabychtověděl. Jsem tu a nikam nejdu, nikam necouvám. Jsem tu a nic.
Nic se neděje.
Nic není.
Jen dlouhá cesta, jen výčet možností. Ale žádná z těch cest nemá cíl.


Možná někdy někam dojdu.
Ale... něco mi říká...

Subjektivní

25. května 2013 v 1:19 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Chtěl jsem napsat úvahu o tom, jak je hloupé odsuzovat subjektivní důvody pro smutek, depresi či sebevraždu. Ale zjistil jsem, že nemůžu psát o něčem tak moc konkrétním. Že nevím, jak začít. Kdykoliv se snažím psát k věci, kdykoliv se snažím napsat něco jako úvahu, narážím na jednu velkou hradbu. Jmenuje se lež.
Zní to absurdně, ale cítím, jako bych byl neupřímný, když se snažím napsat úvahu o něčem.
Co se s tím dá dělat?
Lhát.

Dnes tu úvahu napíšu. Možná. Snad. Někdy. Až nebude hodina po půlnoci. Až bude větší chuť.

Zrovna se mi nehoní hlavou nic tak naléhavého, aby to vyšlo ven. Sem. Řekl bych, že cítím něco, čemu by se dalo říct štěstí.

Je toho tolik.

(Čeho?)

Tohle není Skácelova báseň, která by nesla tíhu i lehkost na pár řádcích. Tohle není voda, aby se na malém kousku její hladiny mohl odrazit celý měsíc.

Co je tohle?

Někdy bych chtěl mít zavázané oči a zalepenou pusu a ucpané uši. A furt, ať píšu cokoliv, cítím jenom díru. Hlubokou, velkou, prázdnou. Uvnitř, v hrudi. Je tam a říká mi, že všechny ty věci, co píšu, jsou nesmyslné.
Co vlastně dělám? Tady na světě. K čemu tu jsem? Kam se posouvám? Co jsem za poslední půl rok dokázal?
(Dodělat autoškolu? Huh, no teda...)
Nepíšu.
Nehraju na housle. (Ne tak, jak bych chtěl)
Netvořím. Nijak. Nic.
Nedělám nic hlubokého, nic ,v čem bych se mohl nořit do hloubek.
Nemám čas.
(Nemám čas? Co to vlastně znamená nemít čas? Říkáme to, i když čas máme. Znamená to - když už mám čas, tak už nemám chuť a sílu? Ne že by to nešlo objektivně, ale prostě subjektivně už není nic, co by nás k tomu donutilo. Není motivace. A nebo tím prostě říkáme, že musíme dělat něco jiného v tom čase, který máme?
Píšu blbosti.)

Nechci říct nic, z čeho by mohlo vyznít, že se mi vede špatně. Možná nechci, aby to vyšlo najevo. Možná to tak jen není - prostě se mám dobře.

Díra říká: "Řekni, že chceš umřít."
Nejsem díra. Nechci.
Nechci.
Nepřinutí mě.

(Vzpomněl jsem si na Ghosts od Ladytron, je to stejné:
There's a ghost in me who wants to say "I'm sorry", doesn't mean I'm sorry)

Někdy tomuhle světu nerozumím.
Většinou nerozumím ani sobě.
Ale přijde mi - proč to vlastně vysvětlovat?
Proč se snažit přijít na to, proč žárlím, proč mám zlost, proč je mi smutno, proč mám depky?
K čemu to bude?
Žárlivost je iracionální, nikde žádný důvod nevidím.
Stejně tak zlost a smutek a depky.
Nevidím důvod.
Nevidím rozum.
Je to iracionální.
(Filosofové prý nemají rádi slovo iracionální. Miluji slovo iracionální.
Z toho vyplývá, že nejsem filosof. (Pro každé x, pokud x je F, pak x nemá rádo i. (Vx(Fx->negaceMxi). A má rádo i. (Mai). A není F (negaceFa)... Zajímalo by mě, jestli to je platný úsudek. (Je, zjistil jsem to metodou sémantického stromu). Logicky nejsem filosof.)

Budeme bublat.
Vybubláme do iracionality.
A pak se zabijeme, protože jsme k ničemu.
Protože nic už není k ničemu.
Náš život leží na tom, že se učíme nazpaměť básničky, které máme rádi. A pak je s potěšením odříkáváme. Jo, jsme tak dobří, říkáme si. A přitom jsme jen trus. (Nechci napsat hovna, ale teď, když jsem to napsal, už to můžu napsat, jak jsem původně chtěl: Jsme jen hovna.)
(Nemám rád to slovo. Neměl jsem ho psát.)

Nesnáším, když mi lidé lžou.
Nesnáším, když někomu nedokážu věřit.
Nesnáším, když mi někdo dává důvod někomu nevěřit.
(Je toho tolik, co nesnáším!)

Kde jsem?
Kde jsem?
Kde jsem?
Kde jsem?
Kde jsem?
Kde jsem?
(Naléhavá otázka... furt by chtěla vědět, kde je.)
Kde je?
Kde jsem?
Kde jsme?
Kde jsou?

Dýja dýja dá.
Bla bla blablabla.

Všechno do kytek.
Kytky jsou fajn.
Všechno do kytek.

Budeme si psát.
Budeme si hrát.
Budeme ignorovat iracionalitu toho všeho.
Budeme si psát subjektivně.
Jooo.
Jo.
Joo.
Jojo.



A co chceme. Budeme si psát, co budeme chtít.

Cokoliv.
COKOLIV!
cokoliv.

Některé doby mi chybí. Některé... tamty. Tyhle.
Když jsem toho měl v hlavě tolik, že jsem si to musel psát malým písmem na papír v bloku.
Na začátku prvního roku.
(Dobře, přiznám to. Miluju to tam. Miluju filozofickou fakultu a miluju filozofii.
A zároveň ji nenávidím.
Proboha. Kam jsem to dotáhnul.
Nevím o ní nic.)

Klapky na oči.
Ucpávky do uší.
Roubík.
Budeme roubovat.

Budeme mít depku.
Ať je hezká.
Budeme se stydět.
Že jsme něco provedli.
(Provedli. Spáchali.)

Není dobré koukat se před spaním na film o HIV a AIDS.
Není dobré dělat tolik věcí....
Je dobré otevřít okno. Ale zima tu furt není.
Nezima je nedobrá.

(existuje není? není existuje?)

Miluju paradoxy.
A nemám nic.
Nemám Boha.
Nemám víru.
Nemám nic.

Nemám vůli.
Když nemám vůli, co to znamená?
Co pak jsem?

Pamatuju si tu úzkost.
Tehdy.
Z toho.
Tady.
Z tam.

Bylo to krásné.
Bylo to hrozné.
Bylo to děsivé.

Já nevím, bylo to všelijaké.
(Je fascinující, jak nicneříkající jsou adjektiva, když se vztahují k naprosto neurčitému to. Co když nemluvím o ničem? Co když žádné to vlastně není a píšu o tom jen abych mohl na něco používat ta adjektiva? Co když tvořím planetu bez jádra?)
To.

Obávám se, že začínám být anhedonický.
Co mě vlastně těší?

Kam vlastně padám?
V kom? V čem?
Proč?

(Proč se nechci ptát proč?)
Chtělo by to zase nějakou iluzi.
Je to tak zvláštní. Být zamilovaný do někoho, s kým se můžete pravidelně stýkat, být zamilovaný když víte, že to je obousměrné. Být zamilovaný a mít reálný vztah. Žádná "imaginární láska". Nic takového. Prostě skutečná, reálná láska.

Co s tím?
Co dál?

Cítím se divně.
Dělám chyby.
Jsem člověk.
(Možná mi to vadí...?)

Věci jsou divné.
A tak zase řeknu něco, co říkám pořád - tehdy bylo tak krásně.
Ale pak to vezmu zpět. (Jak nečekané!) Teď je krásně. Krásněji.

A jaká zamilovanost je celoživotní?
(Psychologové poradí.
Psychologové odpoví.
Odpověď zní: Letní Bouře. Odpověď zní: Nemaž fotku. Odpověď zní: Zblázni se.)

Proč?

Bláboly

17. května 2013 v 2:08 | Grey.t |  Koutek pro Letní Bouři
Ano/Ne/Ano/Ne/Ano/Ne
Kontemplace do nekonečna. Abstrahování, konkretizace, střídání, jedno s druhým, druhé bez jednoho... A stejně žádný výsledek.
Risk je zisk.
A nebo prohra.
Risk je risk.

Jeden krok do předu, který už nepůjde vrátit.
Udělat? Neudělat?
Smazat jedinou fotku Letní Bouře, kterou mám?
(Proč? Protože se mi dnes po Ní stýská? Protože se mi ve špetce vrátil ten starý pocit podivného souznění s člověkem, který zhruba tuší, že existuji - a nic víc?)
Postupnou abstrakcí a subjektivizací se vzdálila sama sobě. Letní Bouře už není Letní Bouře. Už není jménem. Je jen tou podivně neurčitou vzpomínkou na cosi, co bylo a už není, ale vlastně stále je. Na cosi, co je věčné, i když to už pominulo - nebo právě proto. Na cosi, co vlastně není tím, čím to je.
Paradox.

Chtěl bych to všechno zpět. Ale...
(Všechno má svá ale...)
No... co se dá dělat.

Smazat, nebo nesmazat?
Je to stará kapitola. Ne že bychom obvykle s chutí vytrhávali z knih staré kapitoly...
Ale je to stará kapitola. Jenže to není protiargument.

Ne že bychom nebyli fixovaní na minulost. Tu už si neodpářeme.

Je pořád se mnou, je pořád ve mně.
Nikdy už nic nebude takové, jaké to bylo.

***

Zdál se mi sen. Byl jsem někde na rozhraní lesa a něčeho, co by se dalo považovat za vesnici. Blížil jsem se k lesu, ze kterého se linula divoká pohanská hudba, živý zpěv a všechny ty věci, které mě dříve tolik oslovovaly. Jak jsem se přibližoval, začínal jsem litovat, že věřím v jednoho Boha a ne v Matku Přírodu, v pohanská božstva a v sílu země. Potom se ozvaly hrozivé křiky. A já se dal na útěk. Bylo to něco nebezpečného. Něco pohanského a nebezpečného. Utíkal jsem. Měl jsem pocit, že to bylo stále za mnou. Za běhu jsem se modlil otčenáš a cítil jsem se, jako bych utíkal zpátky vstříc křesťanství.
A pak jsem utekl. A narazil jsem na smrt. Věděl jsem, že si jde pro mě. Vzala mě za ruku, na zápěstí mi uhlíkem udělala tečku. A pak mi řekla, že dnes nezemřu. Ale i předtím jsem se s ní cítil tak nějak v bezpečí.

Netuším, co to znamená, ale vím, že mi chybí ty pohanské časy.
Chybí mi stejně jako Letní Bouře a jako předmaturitní období a jako vůbec snad vše, co odnesla voda.

(Blá blá blá)

Prostě čas běží, věci se mění a já se s tím nedovedu smířit a dělám z takového přirozeného jevu něco hrozně pozoruhodného.
Není to pozoruhodné.

Chci Letní Bouři.

A nevím, jestli mám smazat její fotku.
Ale k čemu mi je?
Snad k tomu, abych se mohl dotýkat minulosti, abych mohl cítit její vůni. Abych si mohl zavzpomínat na ty chvíle, kdy mi bylo tak báječně smutno. Tak kouzelně radostně.
Abych si mohl pročítat historii naší konverzace znovu a znovu a mít z toho ten hezký pocit.

Jenže co je vlastně skutečná podoba Letní Bouře, její reálně zosobnění, v porovnání k té Letní Bouři, o které stále mluvím a ke které se vracím?
Je její fotka vůbec užitečná?
Ale když o ni přijdu...

...bude pryč.

Ne že by ve skutečnosti nebyla pryč. Ale proč by mi mělo záležet na skutečnosti? Nezáleželo na ní doteď.
Je pryč a není pryč.
Je tu a není tu. A já se z toho můžu zbláznit, přitom na tom nic není.
Nic.
Holé, prázdné, ubohé.
Nic.


Tak si můžeme zapískat. Můžeme si připomenout, jak to všechno znělo.
Je to víc než jen to, o čem píšu.
Je to víc než to, na co vzpomínám. Jsou to ty slzy, které se mi při vzpomínkách vynoří z očí. Jsou to ty rozbouřené vody v srdci, jsou to letní bouře uvnitř mě. Nejsou to jen vzpomínky. Není to jen abstrahovaná zamilovanost, která se zidealizovala natolik, že už ji nedokáže nic zničit. O to tady nejde, jde tu o něco úplně jiného.
Je to... všechno. Jde tu o tu krásu podzimních dešťů a letních bouří, o tu krásu vůně levandulí a rozmarýn, o ten dětinsky naivní sen o lásce. Jde tu o ty vtipné hádky, o filmy, o Brno, o moji duši.
Jde tu úplně o všechno.
Když smažu Její fotku, co bude dál?
Nechci ztratit tenhle vratký most do říše pohádek. Ano, smím vkročit vždy jen na okamžik, vždy jen na chvíli... a většinou tak kvůli vratkosti toho mostu ani nedojdu, ale... Stojí to za to.
Když odstraním její podobu, nemělo by zmizet nic. Nezmizí ta pohádková říše. Ale bez mostu je mi celá ta říše k ničemu.
Bez jejích kouzelných rtů, které stejně nejsou na fotografii pořádně vidět... co by byla?
Ty rty...
A všechno, co jsem se snažil tak dlouho si zapamatovat a co jsem stejně nakonec zapomněl. Protože prostě není důležitá.

Paradox.
Není důležitá. Ale je všechno.

Co budu bez ní? Pořád já.
A co dál?
(Smazat, nesmazat, smazat, nesmazat...)
Čert to vem, půjdu spát.

Malá princezna

16. května 2013 v 1:11 | Grey.t |  Hudba, knihy, filmy
Bylo krásně se opět vrátit do nevinného dětství. K tomu dni, kdy jsem se na chvíli zamiloval do Indie jen díky jediné pohádce. Kouzelné pohádce s křišťálově čistým srdcem - protože tahle pohádka opravdu má srdce a to je z křišťálu. Už dlouhou dobu jsem vzpomínal na malou holčičku, která žila s tatínkem v Indii a potom skončila v internátu v New Yorku. Za ta dlouhá léta už jsem zapomněl většinu souvislostí a možná, že tehdy jsem té pohádce vlastně ani pořádně nerozuměl. Po dlouhém čekání jsem si ji však sehnal a shlédl ji a byl jsem okouzlen.
Jedná se o pohádku Malá princezna. Hlavní postavou je roztomilá dívenka Sára, která žije s tatínkem v Indii a žije idylický život, obklopena slony koupajícími se v potocích a řekách a tygry spícími pod stromy. Poslouchá indické pohádky a dozví se, že každá dívka je princezna. Idyla skončí velmi záhy, protože Anglie vstoupí do války a otec je povolán. Sáru odveze do internátní školy v New Yorku, na které studovala i její maminka. Mladá Sára si nemůže zvyknout na pravidla internátu, která jí často přijdou nesmyslná, potýká se s různými problémy a když už to vypadá, že všechno spěje k hladkému průběhu a dobrému konci, najednou se obrátí karta...
Celý Sářin příběh je vyprávěn podivně čistým způsobem, scény, které by jindy mohly vypadat přehnané či ohrané, se jeví jako kouzelné s sladké, dojemně a srdce jímající. Na začátku ani na konci jsem se neubránil slzám.
Čistá - nevím, jaké jiné slovo by se pro tuto pohádku hodilo víc. A tak mě napadá, že to vlastně ani není pohádka. Ani film pro děti. Že takový film potřebují mnohem více dospělí, sevření skepsí a cynismem, kteří už přestávají "věřit na kouzla", kteří zapomněli, že všechny ženy jsou princezny, kteří ztratili ve svém srdci tu kouzelnou zem, kde spí tygři pod stromy a sloni se koupou v potocích.

Celé to bylo tak okouzlující, že slova nestačí.



Skvostné dílo

14. května 2013 v 1:56 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Noční psaní esejí a seminárních prací má své kouzlo. Za zvuku post-rocku a podobných skladeb z vlastního seznamu videí na youtube to všechno získává takový podivně šedavý, melancholický nádech. Zvlášť, když se téma eseje týká depresí a úzkostí. Zvlášť když si uvědomíte, kolik času jste vlastně věnovali zájmu o tyto nemoci. A když vám dojde, že o nich už vlastně ani nemáte co říct. Jako kdyby jakékoliv vyřčení jen zesměšňovalo jejich hloubku a podstatu. Jako kdyby každou snahou o zachycení docházelo jen a pouze k banalizaci.
S dostavující se únavou se ve mně vynořuje i ten nádherně známý pocit. Ta lítost nad něčím. Možná nad vším. Ten podivný smutek, který je krásný, ale ochromující. Touha plakat. Ta dlouho potlačovaná touha. A už je jedno nad čím. A proč. V lidském životě se najde tolik špatných voleb, kterých člověk může litovat...
Samota. Pocit méněcennosti. Věčný boj. Celý život je věčný boj.
Chybí mi tolik krásného. Všechno zabere tolik času. Zvlášť to krásné.

Někdy bych se chtěl vrátit na dno oceánu. Zase. Navštívit tu pozoruhodnou zahradu vlastního nitra, ty hlubiny, ve kterých se nedá dýchat - ve kterých nic jako dech neexistuje. Ve kterých vše plyne tou tuhou vodou.

Čáry máry fuk.
Ať je hotovo.
Blíží se druhá hodina ranní.
Budou problémy s matkou.

Čtvrtá stránka začíná, tadá. Už jen dokončit myšlenku a nastolit závěr a pak se pokusit vydávat mou trapnoesej za skvostné dílo.

Dejte mi zpět chladnou řeku. Vraťte mi dno oceánu. Chci bloudit po noci a dýchat. Chci cítit vítr a noční letní vzduch. Chci se chvět úzkostí a láskou, chci se radovat a plakat. A to to teprve začíná...

When everything dies

8. května 2013 v 0:20 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Rád dávám do nadpisů článků názvy post-rockových písní. A rád píšu svůj blog. Rád se utápím ve vlastních pocitech a rád jsem rád.
Dnešek je divný. Je to šokující poznatek, který na mě dopadl z výšin někdy ráno a drtí mě až doposud. Nejde s tím nic dělat, můžu si za to sám.
(Nikdy-nikomu-nevěř. Nikdy-nikoho-nemiluj. Nikdy-se-nikomu-neotvírej. Spoléhej-jen-sám-na-sebe. Nikoho-si-nepouštěj-k-tělu. A další kréda... K čemu jsou, když se jimi neřídím? K čemu je se jimi neřídit, když vždycky skončím u toho, že si říkám, že jsem se jimi měl řídit?)
Téma týdne je "čas plyne stále rychleji". Další téma, ke kterému nemám co napsat. Poslední dobou si ani nějak neuvědomuju, že by čas plynul. A na úvahy o čase se taky moc necítím, zvlášť když vím, jak bolestně málo ho mám.
(Je možné být sám sebou jen ve chvíli, kdy píšu blog? Možná je to tím, že ve chvíli, kdy píšu blog, beru své já jako kontinualitu, jako něco věčného, spojitého a v relaci nejen samo k sobě, ale i k bohu... Díky, Kierkegaarde, už mi je to všechno mnohem jasnější. Protože teď už vím, že já je samo sebou jen skrze víru, kterou já nemám. Víru v Boha. A já bych rád věřil, ale nikdy nevěřím dost. Neudržuji kontinuální vědomí o Bohu, kontinuální vztah k Bohu, ani kontinuální vědomí o sobě samém, nereflektuji své já jakožto něco věčného. Jsem jen... já. Já-ego. A možná trochu já-Self... Ale jsem i já-duch? Jsem i já-věčný? Já-syntéza? Já-poměr, který má poměr k sobě samému čili poměr, který stojí v poměru že má poměr k sobě samému?)
Dejme tomu, že jsem já. Že mám věčné já. A co z toho? Neumřu. Budu nesmrtelný. Budu navždy. Pokud tedy budu ve vztahu k Bohu. A pokud nebudu ve vztahu k Bohu, budu si zoufat, budu nemocný k smrti, budu nemocný nemocí, na kterou se neumírá, na kterou se touží umřít, aby se zbavilo svého já, ale neumírá se.
Duše se prý stává věčnou jen svým poměrem k Bohu. Ať už to řekl Kierkegaard, nějaký velký křesťanský myslitel, doctor angelicus alias sicilský prase, "učitel západu" či jen Tulka na základě nastudované literatury, něco na tom je. Duše se stává věčnou svým poměrem k Bohu. Zaniknu tedy? (Bylo by tak krásné nebýt... Ne? Nebo by to byla věčná deprese? Neprozradí se budoucí - věčné - nebytí i v současném životě? Právě skrze svou věčnost? A budoucí věčné bytí, bytí v Bohu, bytí s Bohem, bytí ve vztahu k moci, která určila já jakožto poměr (atakdál), taktéž? -Jakbysmet- Nebyla by to věčná slast? Asi těžko. Byla by to věčná víra. Nekonečná víra. Nekonečná blízkost ztvrzená propastí. A křesťanství zašívá pomocí paradoxu a nabízí možnost pohoršení. Jen stále nechápu, proč bych se měl pohoršit nad tím, že Bůh vstoupil na zem jako člověk a vzal na sebe všechny naše hříchy. Všem nám může být odpuštěno. A z toho se mám pohoršit? Z něčeho nekonečně šlechetného? Asi to jen nechápu. Jako vždy. Můj pohanský hřích, hřích v nevědomosti...) (Nejsem si jistý, jestli to je celé v závorce, jestli už je závorka uzavřena, nebo jestli je uzavřena jen závorka v závorce. Každopádně prozatím považujte všechny závorky za uzevřené... tedy, jako by záleželo na tom, zda jsou ty kecy v závorkách nebo ne.)

Tak dejme tomu, že čas plyne stále rychleji. Řekl bych, že mi je to momentálně nějak jedno, protože ztrácím pojem o kontinuitě času... a co není kontinuální, to neplyne. Takže má čas smůlu a může si jít trhnout nohou.
(Páni, já jsem tak chytrý... až bych to chtěl říct ironicky.)

Dejme tomu, že něco vím... To je dost pravděpodobné. Spousta lidí něco ví. (Sókratés je člověk a zároveň Sókratés ví, že nic neví, tedy něco ví a ví právě to, že nic neví a z toho samozřejmě vyplývá, že existuje člověk, který něco ví... Z čehož však nevyplývá ta spousta. Ale řekněme, že empiricky....)
A dejme tomu, že filosofie začíná lézt někomu na mozek. Zatahovat školu bylo přeci jen v něčem přínosné. Člověk dokázal přemýšlet o věcech -dejme tomu- normálním způsobem. (Ale co je to normální? Co je to přemýšlet? Co je to způsob? A co je to člověk? Dejme tomu, že když už ty pojmy existují, tak nějaký význam mají. Ale víme jaký? Dejme tomu, že nejsme tak skeptičtí, jak se zdáme, a myslíme si (to je ale jen doxa, vážení!) že to víme. Pak můžeme říct něco takového, jako jsem řekl, a mít i nějaké chápání toho, co to vlastně znamená. A dejme tomu, že.... Ne, filosofie vůbec není nebezpečná... Vůůůůbec. Vůůůůůůůůůbec. A ještě víc "ů", ať je jasné, jak moc velká je to ironie.)
Tak dobře, nalejme si čistého vína, nechoďme kolem horké kaše, vyložme karty na stůl - protože přesně tak se správní filosofové přeci chovají! Přímo a k věci, bez nějakých hloupých komplikací a nesmyslně dlouhých a nepochopitelných a nepochopitelně hrozivě rozvětvených vět o několika střednících, že? (No, já mám opravdu co říkat...)
Okolo Hradce v malé zahrádce.

Tak jo, to by stačilo. Je vidět, že mé myšlenkové pochody jsou... No, jaké jsou, to je vidět. A že jsou, to je poznat z toho, že je vidím. Protože když něco vidím, tak to asi existuje, i když to možná není takové, jaké se to jeví. (Takže bacha, pokud se vám mé myšlenkové pochody nějak jeví, možná jsou úplně jiné. Ale buďte si jisti, že jsou. Protože objektivitu objektu můžeme poznat jen skrze subjektivitu subjektu, nebo jak zněla ta dokonale podivně absurdní (samozřejmě jen pro studenta prváku, s pokračujícím studiem se, hádám, pojem absurdity nechutně zužuje) věta z první hodiny Úvodu do Patočkovy fenomenologie.)
Tak a dejme tomu, že tomu sám rozumím. Proč to vlastně píšu?
Asi abych ukázal, že se cítím tak nějak zvláštně divně. Abych poukázal na to, jaký podivný balvan na mě leží už od října. Abych sám sebe přesvědčil, že další roky na filosofii budou jen ještě větší muka. A dejme tomu, že Tomáš Akvinský se nám jen nezdál. (Sicilský prase, prý... a nebo doctor angelicus).
Dejme tomu, že naše sny nejsou tím skutečným životem. Dejme tomu, že život je opravdu takový, jaký se nám zdá být během bdění. Dejme tomu, že když člověk umře, je to opravdu smrt a že v našem světě není žádný Bůh. Dejme tomu, že současná společnost je vyspělá a má zdravé názory. Dejme tomu, že dobro a absurdita jsou totéž. Dejme tomu, že jediná bytost, které můžeme věřit - a ve kterou můžeme věřit - se pro nás stala bezcennou. Že nikoho takového nepotřebujeme. Dejme tomu, že jsme lidé natolik samostatní, že nebudeme zoufalí, když zapomeneme na Boha. Dejme tomu, že naše společnost je dost stabilní na to, aby žila dál tímto konzumním stylem aniž by si podkopala pevnou zem pod nohama. Dejme tomu, že máme pravdu a že víme, co je pravda. Dejme tomu, že svět je antropocentrický. Dejme tomu, že člověk je mírou všech věcí. Dejme tomu, že naše mnohovrstevnatá a smysl postrádající post-moderní doba je to pravé ořechové. Dejme tomu, že se netrápíme existenciální krizí, dejme tomu, že můžeme s rukou na srdci tvrdit, že náš život má smysl. Dejme tomu, že máme rádi citronovou zmrzlinu.
Co z toho? Kam nás to dovede? A co když naše srdce bije proti? Pak je každé dejme tomu zbytečné.

Komu můžeme věřit? Je tak těžké důvěřovat lidem. Ale člověk, normální člověk, který nestuduje filosofickou fakultu a už vůbec ne obor filosofii, ten má jistotu aspoň v tom, co si může ověřit. Nevěříte partnerovi? Inu, je to jednoduché - pokud máte důkazy, že vás nepodvádí, tak vás nepodvádí. Kde je jistota pro filosofa? V tom, co je empiricky dokazatelné mnohdy ne. A kde je jistota pro takového exota, jakým jsem já?
Co víc mi zbývá, než věřit Bohu? (Věřit sobě? Jen těžko... s tou mírou skepse...)

Někdy je lepší si vypláchnout hlavu alkoholem. Škoda, že jsem to už dlouho neudělal, protože čistá hlava vede k takovémuto kolapsu.
Kolaps od slova kolo a lapsus. Kolaps je lapsus kol. A kolo od slova cola, které souvisí s coca. A tak je kolaps lapsus kok. A kok je bakterie. Lapsus bakterií. Lapsus zní podobně jako kaktus, takže to určitě souvisí. Kaktusová bakterie. A jsme u kolapsu.

Smutné na tom je, že tohle se mnou nedělá filosofie, ni filosofická fakulta. Že něco takového v sobě nosím furt. Jestli se někdy z někoho zblázním, tak to budu já. Zblázním se sám se sebe. (Další forma zoufalství? Šílenství z nechtění být sám sebou?)
Dejme tomu, že hluk a ticho jsou totožné. Dejme tomu, že jsem mystik. Dejme tomu, že něco vím.
Co vím?
Sókrate, porodní bábo filosofů, tahej!

(Proboha... co to píšu? Pokud to někdo chápete, vysvětle mi to, prosím.)

Tak, poslední předpoklad: Dejme tomu, že jsem se ještě nezbláznil...
(Co bude dál? Pevná půda pod nohama... kde je? Neztrať se mi. Chci ti to říkat dál, ale nedokážu věřit. Ne tobě a už vůbec ne jemu. Ne člověku, který mi lhal a tobě říkal pravdu. Ne člověku, který o mně ví všechno a lhal mi. Ne člověku, který mě zradil. Co bude dál? Filosoficky tě vyvrátím, lásko. Máš se na co těšit.)
A pokud neumřeli, žijí tam šťastně až dodnes...
A pokud umřeli, umřelo už všechno.
Když všechno umře... co potom?
(Potom nic nežije)
Když všechno umře...
Tenké ledy, čas jít spát.
...a žili šťastně až do smrti. Zazvonil zvonec a pohádky je konec. (Hey hey hey, the end is near... on a good day you can see the end from here)
A nezapomeňte udržovat kontinuální vědomí o svém já jakožto duchu, jenž je ve vztahu k moci, která ho určila jakožto poměr, který má poměr k sobě samému čili jako poměr, který stojí v poměru, že má poměr k sobě samému. (A teď třeba tu o Sókratovi... Sókrate, Sókrate, dostaneš do zubů, máš blbý otázky a otravnou hubu).

A pokud se ve hře objeví pistole, někdo z ní musí vystřelit...
(Já se ve hře objevil, tak kdo si ze mě vystřelí?)

Houslová

6. května 2013 v 22:28 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Když hraju na housle, cítím se sám. Jako kdyby nikdo nesměl vstoupit ke mně a k mé hudbě. Není to vlastně vůbec má hudba, jsou to stupnice, prstová cvičení a sem tam nějaká jednoduchá skladbička. Ale jsem to já, kdo drží housle a pomáhá jim zpívat. Jsem to já, kdo s nimi tvoří zvuk. A tím je to má hudba. Mezi mě a mou hudbu nikdo nesmí. Kam až dozní tón houslí, tam jsem sám. A i když se to nezdá, housle jsou hlasitý nástroj.
Necítím se ale sám jen proto, že by nikdo nesměl vstoupit mezi mě a mou hudbu. Vím to. Že housle se mnou zůstanou. Že jsou jako jediný věrný přítel. Odpovídají, jak se jich tážu, jednají se mnou jak s nimi jednám já. Jsou upřímné, neumí lhát, ale není to ten typ upřímnosti, kterou se člověk ohání, když chce někoho poranit pravdou. Je to čistá upřímnost. Něžně podaná pravda, ale stále dost výrazně a jasně. Nikoho nepomýlí. Nikomu jinému nemůžu věřit. Nikdo jiný mi nemůže říct nic tak pravdivě, jako housle. Možná mi nikdo nikdy nebyl, není a nebude tak blízký.
Možná jsem vážně úplně sám. Jako v nějaké ohromné bublině. Možná že vážně nedokážu milovat. Dokážu vzplanout, ale pak vychladnu a jsem jak hladina jezera táhnoucí se do nedohledna, ale pustá, bez vlnek, lhostejná.
Možná je čas roztáhnout křídla a letět dál. Přenést se přes vlastní nedůvěru, přeletět to pusté jezero a složit křídla až někde, kde je úrodná půda a kde ohně hoří, kde nejsou marny, nezhasnou a neuplovou.
Asi si to dělám sám.
Baví mě hrát na housle. Chybělo mi to. Když hraju na housle, jsem daleko. Nikdo mě nesmí rušit. Hraju pro sebe. Stoupá hladina vod.
Lhal mi Mravenec a lhal mi velice. A od té doby již nikomu nevěřím.
Housle jsou upřímné.

"And now I'm waiting for a bullet, waiting for a bullet, waiting for a bullet I feel so alive.."
Ještě se nevzdám. Chce to jen dostat se trochu dál od zmatených pocitů. Snad začnu věřit. Aspoň trochu. Všechno je to jen otázka vnitřního boje. Jsem dobrý bojovník.


Nový článek o starých jednorožcích

2. května 2013 v 0:52 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Na úvod můj včerejší facebookový proslo:
You love love love when you know I can't love....

A pak se jednoho hezkého dne probudíte a zjistíte, že současný francouzský prezident není holohlavý a že váš syn, kterého nemáte, nebyl dnes ve škole a že vaše chemikářka měla vždy pravdu, když říkala: "No buďto tady bude klid a nebo nebude!". Jaký by to vlastně byl rozdíl, ocitnout se v úplně jiném světě, ve kterém platí úplně jiná pravidla - dejme tomu ve vlastní hlavě?
Zjistíte, že je z vás osoba, do které jste zamilovaní, úplně hotová. A zjistíte, že tomu nevěříte. Že už vlastně nevěříte vůbec ničemu, ještě míň věříte sami sobě, své intuici a svým pocitům a nejmíň ze všeho věříte vlastnímu rozumu.
Uvědomíte si, že kdyby váš život byl kniha, mohl by dostat jakýkoliv název, mohl by být zařazený pod jakýkoliv žánr a to ne proto, že by byl tak naplno prožitý či dokonce tak mnohovrstevnatý, ale prostě proto, že je tak indiferentní.
Nakonec vám dojde, že je to všechno úplně jedno. Přijdete totiž na to, že nevěříte ani vlastnímu životu a ani vlastní existenci. Moc dobře víte, jak zvrácené je říct: "nejsem". A přesto to řeknete.
Jaké to je žít ve světě, který nás od mala učí: "Nikomu nevěř"?
("A všichni, všichni žijeme ve snu.")
Jsou tři hodiny ráno a vy usínáte. Víte, že všechny ty podivuhodné jevy, ze kterých jste tak nadšení, jsou jen výplodem vaší fantazie, ale vlastně nemáte ani tušení o tom, co to znamená něco vědět, jak funguje fantazie nebo co to vůbec znamená "já". Nevíte, jak funguje nejdůležitější orgán vašeho těla, nevíte, co se děje uvnitř nervů...
Dojde vám, že všechny vaše sny už ztroskotaly buď na tom, že se splnily, nebo na tom, že splnit nejdou. Dojde vám, že už nějakou dobu stojíte na místě a vlastně nemáte ani zdání co a jak, že se z nudy nimráte sami v sobě a ve svých pocitech, že vzpomínáte a rozpitváváte nálady vašich vzpomínek do nejmenší možné částečky...
Z ničeho nic nemáte a jen tu tak stojíte a zabíjíte volný čas. Je vám dvacet let, vaše psycholožka vás před rokem a půl ujistila, že máte "existenciální krizi" a vy si na to čas od času vzpomenete. Je vám dvacet a dochází vám, že jste nikdo. Je vám dvacet let a je vám to jedno.
A tak jdete spát a kašlete na ten pitomý pocit lítosti, který tak moc křičí uvnitř vás, protože ráno už křičet nebude.
Jdete spát a uvědomíte si, že byste nejraději ponořili svůj mozek do ještě větších abstrakcí a sraček než v jakých se momentálně nachází. Protože prostě nechcete myslet. Už nikdy. Na nic.
A nebo třeba na jednorožce.

A teď něco víc...
...a nebo nic?

Někdy je lepší na všechno zapomenout. Třeba na včerejšek - nebo vlastně spíš dnešek.
Někdy je lepší ničemu nerozumět.
A tak si poslechnu Sibeliův houslový koncert v d moll a jednou o něm možná napíšu, stejně jako o Sinfoniettě a o 1Q84. Možná je to tím Murakamim, možná je to mnou, možná je to něčím úplně jiným... je to takové nahoru a dolů. Ale prostě to tak jde. Jednu chvíli slunce, druhou měsíc, třetí nic. Jen hluboká zamračená noc bez světla. Noc lesní. Nikde žádné světlo, ani špetka světla.

Kdyby se všechno změnilo, všimli bychom si toho? Kdyby náš svět přestal fungovat tak, jak funguje...
Nebo žijeme natolik obyčejné životy, že si nevšimneme vůbec ničeho?

Je těžké se rozhodnout. V čemkoliv.

Někdy je lepší zavřít oči a spát. A někdy se i potom probudíte s hroznou depkou a nechcete vstát z postele. Před očima vám běží obrazy rozkladu, posloucháte písničky, které by se daly řadit pod metal a které vám připomínají vaše "temné období". Jenže co dál?
Někdy dává na světě největší smysl zírání do stropu. A já jsem rád, že jsem si - i když v depresi - pozíral do sytosti.
Občas to na mě padne... nevím, co to je, ale ochromí mě to a já jsem v háji. Několik hodin. Několik dní. Naprosto přecitlivělý, iracionální, nikomu nevěřím, nikoho nemám rád, nedokážu se usmát, nenávidím se.
A pak je to pryč. Tuším, že se odehrál nějaký přechod mezi stavem A a stavem B, ale nepamatuju si ho. Prostě mi bylo hrozně a už mi tak hrozně není.
Někdy bych chtěl prostě zavřít oči a smýt všechno. Zůstala by jen ta tma za očníma víčkama. Zůstala by jen ta tma... ta tichá tma noci, rodička snů a představ. Zůstala by Matka, živná půda. Zůstala by hluboká tůň, do které se dá propadnout. Tak hluboká, že už nikdy není cesty ven.
Dokud se nesmyjeme, drží nás oči a oční víčka.
A co po smrti? Bez těla? Půjdeme do té tmy? Půjdeme za světlem? (Irelevantní otázka bez důvěryhodné odpovědi.)

Nesnáším čas a únavu a povinnosti.
Chci si číst. Prostě si číst.
A pak budu myslet třeba na ty jednorožce...

Francouzský král

1. května 2013 v 1:11 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Nejsem. A zní to jako ozvěna meluzíny. Nejsem. Zní to jako moudrost. Nejsem. Obléká se to do barev beznaděje. Nejsem. Zní to jako nářek. Nejsem. A tváří se to jako něco víc.
Ale byl-li bych, co bych byl?
Možná nejsem.

Vesmíry se objevují a ztrácí. Ty podivné vize nekonečna a všeho. A když to vidím, tak tuším, že nejsem. Neztrácí v takovém nekonečném oceánu vymezená věc vymezenost? Může tam vůbec něco být?
Nekonečné bytí...
zní to tak krásně.
Nevidím.

Všechno dokáže být tak dokonalé.

(Přestal jste být svou ženu? Je současný francouzský král plešatý?)

A aby platilo, že buď prší a nebo neprší, musí být vymezená hranice.
Jsou ve světě hranice? Kde končí A a začíná B?
Všechno se zdá být tak jasné... a najednou... Všude jsou přechody. Mezi černou a bílou jsou tisíce odstínů šedi. A bílá a černá, to jsou jen dva opačné póly téhož.
Totéž.
Kužel.
Kruh a trojúhelník.

Vážně záleží na perspektivě?
Nebo na ní záleží jenom ve vztahu k našemu omezenému vnímání a chápání?

Kde je tu místo pro člověka?
Kam patří člověk ve světě?
Kam patří člověk ve filosofii?
Kam patří člověk na filosofické fakultě?
Kam patří člověk ve vlastním životě?
Kam patří život v člověku?

Závan minulosti... Hladké a hebké temnoty. Chtěl bych se vrátit. Chtěl bych být zároveň tady i tam. Chtěl bych být zároveň úplně všude v prostoru i času. Být tehdy i teď.

Je to tak správně.
Všechno je správně.

Splývám s hladinou oceánu.
Nekonečná hloubka dole, nekonečná výška nahoře.

Létáme. Plaveme. Utápíme se. Padáme.
A říkáme tomu život.

(A ne, není v tom hloubka, jsou to jen abstraktní kecy)