19. dubna 2013 v 1:48 | Grey.t
|
Stýská se mi. Po minulosti. Po nočních procházkách. Po hovorech s přáteli, se kterými jsem si dřív rozumněl mnohem víc. Změnil jsem se já? Změnili se oni? Kam běží můj život? A odkud?
Asi se nedokážu smířit se změnami.
Vím, že nevím, co chci. Chci, aby se jisté věci nestaly. Rozhodně vím, kterou věc bych smazal. Protože většina chyb, které uděláme, jsou svým způsobem krásné, protože vedou nakonec k tomu, že náš život je tím, čím je. Ale jiné chyby jsou prostě jen na škodu a žádný život jim nemůže ubrat jejich ošklivost.
Stýská se mi po dnech, kdy jsem něčemu věřil. Kdy dávaly věci smysl. Kdy jsem chtěl. A nechtěl. Co dělám dnes? Co mi dává smysl? K čemu mám chuť? Co chci dělat?
Viděl jsem dnes tři lidi v parku, kteří cvičili tai-chi. A tak jsem se zamyslel, co mi to kdysi dávalo. Bylo vidět, že je to bavilo a já cítil to prázdné místo. Kdysi mi to dávalo smysl. Cvičit tai-chi. Pracovat s energií. Číst. Něco se sebou dělat. Kdybych neměl aspoň několik povinností, byl bych teď schopný shnít za živa. Co mě baví? Co mi dává smysl?
Kam zmizelo mé minulé já? Kam mizí minulost? Kde se schovává? Proč si z ní aspoň někdy nemůžeme znovu pořádně ukousnout? Víc než jen formou vzpomínky.
Chybím si. A mám ze sebe strach. Bojím se o sebe. A nevím, co mám dělat. Nevím, jestli vůbec cokoliv dělat chci. Všechno plyne, ale já bych si občas přál, aby věci stály.
Je noc. Krásná noc. Čistá noc. Noční vzduch nádherně voní, voní po létě a je tak příjemně chladný. Chci být venku. Hrozně po tom toužím. Chci zabíjet čas sáhodlouhou procházku bůhvíkde. U Vltavy, na Žižkově, u svého domu.
Chybí mi tehdy.
Chybí mi všechna ta dávná tehdy. Všechny ty dny, všechny ty noci. Všechny ty chvíle mého života. Je jenom teď. A teď je tak prázdné bez všech těch tehdy. Někdy bych to chtěl zase zažívat. Všechno v tomhle světě je tak cenné, tak hrozně moc cenné. Každá chvíle, každá drobnost, úplně všechno. Nic se nevrátí. Nic už nebude. Všechno tak daleko. Všichni se mění a všechno se mění. Věci končívají. Chodí to tak. Proč se s tím nedokážu smířit?
Jak dál? Kam? Proč?
Chci tě zpátky. Chci vás zpátky. Všichni jsou mí architekti. Nelze je opustit. Všechny mám tak rád. A zapomínám na ně, ale stejně je mám rád. Přátelé a známí. Kde bych byl bez nich? Co bych byl bez nich? Proč přátelství končívají? Proč si s lidmi přestávám rozumět, proč si s nimi přestávám povídat? Škola? Čas? Nebo si už prostě nemáme co říct? Vyčerpali jsme svůj počet slov a témat? Už není dál co vyjádřit?
Je všechno tak hrozně mělké?
Rozjitřené city...
Stesk.
Nic nebude jako dřív. Nic už není jako dřív. A já bych moc chtěl, aby zase na chvíli bylo. Proč si všech chvil vážím až když jsou dávno minulé?
Lidská křehkost se rozpadá. Nejradši bych se rozpadl s ní.
Co se stalo? Kam to všechno zmizelo?
Za horizontem událostí už není žádné "zpět". Point of no return.
Chybí mi zájem o cokoliv. Zjišťování informací. Nadšení. Elán. Chuť. Motivace. Všechno je pryč.
Nejsem v depersi. Jsem asi jen už tak líný. Nebo tak zdegenerovaný. Tak lhostejný.
Opakované přehrávání jedné kratičké skladby je asi jediný způsob, jak vracet stále dokola jednu chvíli. Jen slova tady na blogu přibývají.
Chybí mi absence kritiky, chybí mi neskepse a necynismus. Chybí mi mé naivní já, mé tak moc věřící a ochotné a svým způsobem optimistické já. Chybí mi dětskost. Co vlastně jsem? Dospělý? Zkažený? Vyhořelý? Ztracený? Zvrácený?
Chtěl bych se rozplynout. Chtěl bych zmizet. Chtěl bych přivonět k jasmínům.
Chybí mi letní bouře. A všechny ty pocity s ní. Chybí mi má první láska, má první zamilovanost. Chybí mi i dřívější chvíle. Chybí má první přátelství, má první seznámení a přiblížení se k někomu, mé první výstupy z anonymity. Chybí mi snad všechno. Mám něco, co bych za minulost nevyměnil. Ale tolik mi toho chybí, tolik toho postrádám. Tolik toho bylo a už není. A já jen truchlím nad zjevným. Nechci spát, chci dál truchlit. A chci se opít a truchlit ještě víc a ještě hlouběji a nepřítomněji. Chci mít sny o minulosti. Cokoliv. Jen ať je na chvíli zase zpátky, zase přítomná.
Je toho tolik, co zmizelo. Co odešlo. Nejen smrt ukončuje. Všechno ukončuje. Každá chvíle. Každý nádech. Každý okamžik. Každý bod přítomnosti. Cokoliv co se děje se už stalo a už se nikdy nestane. Jedinečnost a pomíjivost jdou ruku v ruce. A venku prší. Každá kapka je jedinečná. Žádná z těch kapek už znovu nebude. Svět pláče nad pomíjivostí. A já chci zmoknout. Aspoň trochu.
V našem světě je tolik místa pro osamělost.
I v tuhle hodinu je pár lidí vzhůru. Svítí se jim v oknech. Jsou slyšet zvuky. A já je za to miluju. Protože mi ani nic jiného nezbývá, v tuhle hodinu... Buď to a nebo upadnout do hluboké samoty.
Co je to člověk?
Proč je tak sám?
(A zbývá toho ještě tolik... tolik co napsat)
Tome, to je tak krásné! Poslouchala jsem u toho Gabriela a úplně mě to obojí pohltilo... Netruchli nad tím, žij pro krásu té pomíjivosti! (Kočka mi stojí na opěradle židle a opírá se mi bokem o hlavu a švihá mi ocasem před očima, nějak nevím, co si o tom mám myslet...)