Idiocie, hajzlovitost, podvodnost. Ale není psychická nepohoda totéž jako fyzická? Lžu, překrucuju pravdu, nebo jsem pravdomluvný? (Svědomí má silný hlas.)
Možná bych měl zmizet. Navždy. Když jsou i věci, které neříkám nikomu. Když jsou i chvíle, kdy bych neměl existovat. Když už jsem všude navíc. Nejen zbytečný, ale na škodu.
Chtěl bych být jako nádherná mlha, usednout a pak se zvednout, zmizet, rozplynout se. Kam vlastně mizí mlhy?
Stačí pár slov a je to pryč. To už začínám být tak moc mělký? Tak moc povrchní? Tak moc hedonistický? Tak málo introspektivný? Kdo vlastně jsem? Co jsem?
Poslední týden. A pak uvidím. Poslední týden mám čas jistý.
Přiblížilo se to nečekaně rychle.
Hrana. Život na hraně. Dokud o tom člověk stihne přemýšlet jako o něčem vzrušujícím a zábavném, není to na hraně. Hrana řeže. Tam není místo pro radost a vzrušení.
Zamícháme kašičku, zabloudíme v lesíčku. Chci zpátky svoje dětství. A nebo chci pryč svoje já. Kierkegaarde, proklej mě.
Nejsou to lži. Není mi dobře. Nemůžu vylézt. Nemůžu se nechat spálit.
My name is Nemo Nobody.
Někdy by bylo lepší prostě zmizet. Rozplynout se. Rozpustit se. Prostě nebýt. Bylo by to fajn, nemůžu si pomoct.
A nevím co píšu.
Píšu. Prostě píšu. Vždycky se dostanu do stavu, kdy prostě píšu. A dělám překlepy a tak, ale to nevadí. je to jako vypsání nějakého vnitřního dialogu, nebo útržků mnoha dialogů. Člověk musí psát co nejrychleji, natolik rychle, že už ani neví, co píše, jen stíhá jakž takž korekturu, a to velmi mizerně, hlavně aby zastihl ten hovor. Vnitřní hovor. A pak se to přepne a jede se jiný hovor. Ale jakmile se pozornost upne jinam, je to všechno pryč a už nemá moc cenu se pokoušet to vrátit.
Je mi horko. Je mi špatně. Motá se mi hlava. Chci zimu a vodu. A šeď. Bojím se. Mám hrozný strach. Ze všeho. Ze sebe. Nečtu. Nepíšu. Nejsem.
Za dva týdny dva články, blížíme se k rekordu pasivity. Blížíme se k rekordu mrtvolnosti.
Zbytečný člověk. To jsem já.
Musím poslouchat říční hudbu. Šedou hudbu. Nebo šedavou. Ne, šedou. Dokonale krásnou Lykke Li a její království zvláštní hudby, která se hodí k té tiché, němé řece a k dešti a k chladu.
Chci chlad. Chybí mi vzduch. Udusím se. Dusím se. Potřebuju dýchat. Potřebuju zchladit. Potřebuju se vypařit a splynout se vzduchem. Musím nebýt. Bojím se. Bojím se úplně všeho. Asi se bojím i dýchat.
Modrá. Chci modrou.
Vodu. Sny.
Všechno to vyzní tak pateticky, když kouknu o pár řádek zpátky. Tak hloupě a mělce a uboze. Tak bezvzdušně. Chci vzduch. Tak bezdušně. Chci duši.
Zima... Horká zima.
Rezignace.
Někdy se prostě dýchat nedá. A jen to umožní člověku nádech.
Chybí mi chvíle pro sebe. Chybí mi něco, co jsem sám sobě věnoval. Ne čím jsem zabíjel čas, čím jsem se bavil, ale něco, co jsem udělal ve volném čase. Volný čas, to slovo skoro neznám, teď je jen zabitý čas, čas, který musím věnovat něčemu, ale nechce se mi a tak ho zabiju. Ne volný čas, ne chvíle odpočinku. I spánek je povinnost. Kdy se zastavím, abych přičichl k růži? Nebo k jasmínu?
Listí bude šeptat a voda poteče
Leaves will sing and water flow
Lassi linduvar ar neni siruvar
A pak snad někdy...
"Rozplynout se. Rozpustit se. Prostě nebýt."....přesně tak...