close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Čekání

27. dubna 2013 v 12:38 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Jeden pohled, jedna vůně, jedno ráno. Spousta zelené a podivný pocit... co to?
Myslím, že bych měl rovnou vzdát svou snahu napsat i za duben minimálně čtrnáct článků. Ze čtyř to za tři dny na čtrnáct nevytáhnu. A vlastně ani nevím, o čem chci psát. Mám vůbec o čem psát?

Umím nazpamět první tři stránky Adama a Evy od Šiktance. A stále jsem si nesehnal do knihovničky Básně II. od Skácela. Tak moc bych je chtěl...

Nemůžu se povznést nad to, že minulost je pryč. Minulost je pasé. Ale... tak si říkám, že všechny ty krásné pocity jsem schopný většinou prociťovat právě skrz minulost. Ve chvíli, kdy něco prožívám přímo, tady a teď, se většina bolestí, které později tak obdivuji a opěvuji, zdá být nesnesitelná. Ničivá a drtivá. To až s odstupem, až ve chvíli, kdy se noří do minulosti, jsem schopný ocenit jejich "estetickou" hodnotu. Jejich hloubku a krásu. Odhlédnout od toho, jak zlé ve skutečnosti byly. Možná, že bych měl být rád, že vše mizí do minulosti.
Teď mě ale možná víc trápí, že přítomnost zmizí tamtéž. Že se taky nikdy nevrátí. Že většina těch dokonalých okamžiků prostě zmizí do nenávratna - těch okamžiků, které jsou dokonalé i "tady a teď".

Mlčí.
Stále mlčí.
A pořád mlčí.
Asi bude mlčet až do konce věků.
A já občas už nechci dál. Vím, že si to dělám sám. Ale já nechci lížt v tomhle sebeklamu. V neustálém čekání na něco, co sice přijde, ale záhy zase odejde. V čekání na společný čas, ze kterého zbyde jen zlomek, protože většinu strávím tím, že čekám, až ten čas bude opravdu společný. Nemám s tím co dělat. Nenadělám s tím vůbec nic. Ale jestli něco vážně nesnáším, tak je to zbytečné odkládání společného času. Nejlíp ještě opožděné odkládání.
Mám vlastně na něco chuť?

Mám strach, že neumím milovat.
Mám tolik strachů, že by to skolilo vola.

Nechci pořád čekat. Nechci křičet pořád jedním směrem v naději, že se jednou za čas něco ozve zpět. Ale nic jiného mi nezbývá, pokud chci uskutečnit naději na nějaký společný čas. Nedokážu rezignovat, nedokážu to hodit za hlavu. Nedokážu čekat na odpověď, když vím, že nejspíš nepřijde.

Pořád čekám. Nedokážu se vzdát té naděje. Nechci se jí vzdávat. Jen už mě to štve. A nedokážu trávit společný čas tím, že bych to řekl. Že bych vypustil vztek. Ale co když nás potom zabije?

Mohl bych dělat tolik věcí. Měl bych dělat tolik věcí. A já jenom čekám.

Všechno je úplně jedno.

Třeba z toho jednou bude jedna z těch hezkých vzpomínek na bolest, která bolela a stala se krásnou až odstupem času.
Ale k čemu to je? Já nechci krásnou vzpomínku. Já chci krásný společný čas.
A nebo se vrátit do toho zeleného, zvláštně vlhkého lůna, ke zvuku bubnů a zpěvu ptáků, do vnitřní džungle, kde nic jako společný čas neexistoval, protože neexistovalo nic jako partnerství. Protože nebylo s kým trávit čas společně. A bylo-li, nebylo tam čekání.
Tam dovnitř můžu stejně jen sám. Chci zůstat venku?
Chci zůstat venku a čekat na společný čas. A dokud nepřijde, užírat se osaměním, které jednou bude krásné.

(A pak si zase jednou říct, jak přehnaně patetický a uboze sentimentální jsem.)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lucie Lucie | Web | 27. dubna 2013 v 13:52 | Reagovat

Taky ty pocity a myšlenky znám, jsem v podobné situaci (pokud jsem správně pochopila, že je v tom vliv rozchodu). Snažit se nějak zvrátit, tu touhu hledět zpět a chtít to, co bylo. Ale je to moc těžké, když poznali jsme něco, zvykli si na to. A když jsme těmi, kdo touží sdílet a dává nám to smysl.

"Všechno je úplně jedno", ano, to když si naše ega odskočí někam pryč :)
Chtění je někdy jen tím, co přihorší, paradoxně.

A všichni jsme stejně jen zlomené kvítí a ti kdo řeknou že ne, žijí jen v zdánlivé iluzi spojení a jistoty. Pomíjivost je všudypřítomná.

Ten známý sentimentalismus... emoce rozum neovládne, někdy možná dobře, byli bychom pak moc prázdní.

Přeji Ti hodně sil a energie, ať se splní to, co si přeješ a bude pro Tebe nejlepší :)

2 Lucie Lucie | Web | 27. dubna 2013 v 14:06 | Reagovat

A když jsem se podívala dále, na předchozí články, zjistila jsem, že jsem nevědomě psala, co už máš v jiných článcích :D

3 grey.t grey.t | E-mail | Web | 27. dubna 2013 v 22:41 | Reagovat

[1]: Vlastně nejde o rozchod, v tom je to dobré. Spíš jde o to, že si až moc beru k srdci, když musím čekat, až budeme konečně moci trávit čas společně, protože na druhé straně trochu... vázne komunikace, občas. Rozchody bývají horší, tobě přeju hodně pevné nervy a spoustu naděje do budoucnosti.

I tobě hodně sil a energie, a moc děkuji za komentář, vážím si toho :)

[2]: Ale to vůbec nevadí, naopak :)

4 Geminus Geminus | 28. dubna 2013 v 11:36 | Reagovat

Všechny věci se jednou stanou minulostí, všechno dojde zničení a zmaru. To už je úděl bytí, to je koloběh života.
Co člověk má pak dělat v této chvíli? Tato chvíle je průsečíkem všech sil vesmíru.
Existuje lineární čas, nebo se vše opakuje v cyklech? Ať to či to, těžko s během bytí něco naděláme. Jsme jen pěšáci v tom všem, se svým kouskem trápení, radosti a zodpovědnosti.

Individuální bytí je produktem hmoty. Rozdělení je velkou vesmírnou hrou. Těžko však vidět za oponu vlastního žití bez hlubokého poznání.

Přítomnost však vždycky bude přítomností.

5 grey.t grey.t | E-mail | Web | 2. května 2013 v 21:19 | Reagovat

[4]: Děkuji za další zajímavý komentář :) Jen nevím, jestli souhlasím s tím, že individuální bytí je produktem hmoty. Zastávám spíš názor, že individualita a chápání sebe jako něčeho odděleného (aspoň částečně) od ostatního bytí je i vlastností, kterou v sobě obsahuje duše. Ale Bůh ví...

Přítomnost vždycky bude přítomnost a přítomnost vždycky bude minulostí :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama