Mám pocit, že letím neskutečnou rychlostí. Myslel jsem si, že stojím na místě a místo toho letím. Všechno je tak rychlé, tak pomíjivé, tak hrozně nezachytitelné. Mrknu okem a vše je jinak. Během jednoho dne se děje tolik věcí, v celém životě najednou není chvilka klidu a já stále zrychluji. Nestíhám už téměř ani dýchat. Je to let. Trysk. Bůh ví co. Ale místo abych všechno stíhal mám pocit, že mi všechno ještě víc mizí pod rukama. Čekám na zeď, o kterou se roztříštím. Přemýšlím, jaký je můj život. Dobrý? Špatný? Smysluplný? Absurdní? (Absurdní je ještě skvělý) Nudný? Nic neříkající? Troskovitý? Patetický?
Nevím nic. O ničem. Letím jako blázen a zapomínám mozek daleko za sebou. Zapomínám všechno. Z chvílí absolutního štěstí se dokážu pohledem do propasti ocitnout v beznaději. A cesta nahoru je nesmírně těžká.
Netočí se mi hlava. Nemám závratě. Nemám touhy. Nemám vesmíry. Všechno je při starém. Neměním se. Nedýchám. Nestíhám.
Je? Je všechno při starém?
Co je jinak?
(Smrt je blíž)
Hrůza a obranné mechanismy pořád dokola, až je to směšné. A pak ty rty a oči.... brzda.
Ale když brzda brzdí moc prudce... rozsekáte se.
Rozsekám se?
(Bože, ne...)
Ne.
Ne.
Ne.
Všechno bude v pořádku.
(Kdo jiný to smí říct? Kdo jiný než já? Jedině On)
Nesmím zapomenout, že se nic nezmění. Já jsem stále já. Místo radosti v radosti radost ve smutku.
Mládí nezná bolest.
Kolik bolesti znám? Kolik skutečné bolesti? Kolik skutečné psychické bolesti? Není pro mě vlastně všechno jen slastný požitek? Depka, úzkost, samota... Jako bonbony v pytlíku, každý skvělý... Jen se jich nesmím přejíst.
Život je jedno velké obžerství.
A já se obžírám Lykke Li. Mám do-stropu-čumnou náladu, opět nepojedu do Brna. A tak jsem se těšil. Jediné místo, kde se cítím volný. Asi že je tak daleko.
Jednou se opiju a budu chodit po zdech Vyšehradu. Buď spadnu a nebo nespadnu. A když spadnu, tak spadnu. Budu spadlý. Padlý. Budu dole. A nic víc.
Žádné létání, žádná chůze po vodě.
Jediné, co potřebujeme, je dýchat.
A teď letím? Stojím? Padám? Co?
Altus alta altum.
Jemné, tiché tóny.
A na čase nezáleží. Protože "teď" není čas.
A až to všechno skoční, bude to skončené. Nebude nic.
Bojím se toho... a přitom jsem to jen já. Ten smutek, ta melancholie. Co jiného? Kdo jiný?
(Tohle není filosofie, tohle není báseň, tohle je zpověď.)
Znám hrůzu.
Je mi dobře?
Asi jo. Asi mi je dobře.
Život je jedno velké obžerství.
//
Taky nevím nic.
Ale možná něco jo. :)