Duben 2013

Čekání

27. dubna 2013 v 12:38 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Jeden pohled, jedna vůně, jedno ráno. Spousta zelené a podivný pocit... co to?
Myslím, že bych měl rovnou vzdát svou snahu napsat i za duben minimálně čtrnáct článků. Ze čtyř to za tři dny na čtrnáct nevytáhnu. A vlastně ani nevím, o čem chci psát. Mám vůbec o čem psát?

Umím nazpamět první tři stránky Adama a Evy od Šiktance. A stále jsem si nesehnal do knihovničky Básně II. od Skácela. Tak moc bych je chtěl...

Nemůžu se povznést nad to, že minulost je pryč. Minulost je pasé. Ale... tak si říkám, že všechny ty krásné pocity jsem schopný většinou prociťovat právě skrz minulost. Ve chvíli, kdy něco prožívám přímo, tady a teď, se většina bolestí, které později tak obdivuji a opěvuji, zdá být nesnesitelná. Ničivá a drtivá. To až s odstupem, až ve chvíli, kdy se noří do minulosti, jsem schopný ocenit jejich "estetickou" hodnotu. Jejich hloubku a krásu. Odhlédnout od toho, jak zlé ve skutečnosti byly. Možná, že bych měl být rád, že vše mizí do minulosti.
Teď mě ale možná víc trápí, že přítomnost zmizí tamtéž. Že se taky nikdy nevrátí. Že většina těch dokonalých okamžiků prostě zmizí do nenávratna - těch okamžiků, které jsou dokonalé i "tady a teď".

Mlčí.
Stále mlčí.
A pořád mlčí.
Asi bude mlčet až do konce věků.
A já občas už nechci dál. Vím, že si to dělám sám. Ale já nechci lížt v tomhle sebeklamu. V neustálém čekání na něco, co sice přijde, ale záhy zase odejde. V čekání na společný čas, ze kterého zbyde jen zlomek, protože většinu strávím tím, že čekám, až ten čas bude opravdu společný. Nemám s tím co dělat. Nenadělám s tím vůbec nic. Ale jestli něco vážně nesnáším, tak je to zbytečné odkládání společného času. Nejlíp ještě opožděné odkládání.
Mám vlastně na něco chuť?

Mám strach, že neumím milovat.
Mám tolik strachů, že by to skolilo vola.

Nechci pořád čekat. Nechci křičet pořád jedním směrem v naději, že se jednou za čas něco ozve zpět. Ale nic jiného mi nezbývá, pokud chci uskutečnit naději na nějaký společný čas. Nedokážu rezignovat, nedokážu to hodit za hlavu. Nedokážu čekat na odpověď, když vím, že nejspíš nepřijde.

Pořád čekám. Nedokážu se vzdát té naděje. Nechci se jí vzdávat. Jen už mě to štve. A nedokážu trávit společný čas tím, že bych to řekl. Že bych vypustil vztek. Ale co když nás potom zabije?

Mohl bych dělat tolik věcí. Měl bych dělat tolik věcí. A já jenom čekám.

Všechno je úplně jedno.

Třeba z toho jednou bude jedna z těch hezkých vzpomínek na bolest, která bolela a stala se krásnou až odstupem času.
Ale k čemu to je? Já nechci krásnou vzpomínku. Já chci krásný společný čas.
A nebo se vrátit do toho zeleného, zvláštně vlhkého lůna, ke zvuku bubnů a zpěvu ptáků, do vnitřní džungle, kde nic jako společný čas neexistoval, protože neexistovalo nic jako partnerství. Protože nebylo s kým trávit čas společně. A bylo-li, nebylo tam čekání.
Tam dovnitř můžu stejně jen sám. Chci zůstat venku?
Chci zůstat venku a čekat na společný čas. A dokud nepřijde, užírat se osaměním, které jednou bude krásné.

(A pak si zase jednou říct, jak přehnaně patetický a uboze sentimentální jsem.)

Vařila myšička...

22. dubna 2013 v 23:39 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Nádherně křehká nálada za poslechu CocoRosie. Všechno je krásně světlé a křehké. Všechno je tak dokonale smutné v tom ztrácení se, v pomíjivosti.
Je to tak krásná hudba, že se mi chce jen sedět na posteli, popíjet čaj, koukat do zdi a užívat si toho, že jsem. Že prostě jsem. Že jsem jaký jsem. A že svět je jaký je.
Jsem rád.
Madonna od CocoRosie zní perfektně. Skoro všechno od CocoRosie zní perfektně. A mně je jedno, že zítra musím do školy. Nevadí mi to a půjdu tam a budu tam. A nebude mi to vadit.
Budu. Jsem. Byl jsem. Nebude mi to vadit, nevadí mi to a nevadilo mi to.
Nebo možná vadilo...?
A jednou nebudu.
Bude mi to pak vadit?

Jen zavřít oči... co asi uvidím?
Vidím slibnou minulost a krásné bříběhy a nádherné city. Vidím slibnou přítomnost a slibnou budoucnost. A je to tak krásné, že slova nestačí.
Ale sliby se nemusí plnit. (Nemusely a nebudou muset.) Ne tyhle sliby. Ne sliby slibnosti, ne přísliby budoucnosti.

Může člověk žít pro samotnou slibnost? Jen právě teď? Tím, že tohle je slibné?
Je to na člověku, čím bude žít...

Všechno je tak světlé, hlavně teď v noci. Během téhle krásné noci, všichni jsme uvnitř ní...
Bdělost a sny...

Vařila myšička kašičku na zeleném rendlíčku... a místo toho vidím vesmíry. Vařila myšička vesmíry... a galaxie... a černé díry.
Kvarky a jejich půvab.

Nic není antropocentrické. Jen člověk.
Proč by měly být věci pro člověka?

Zahrady plné motýlů. Plné hurikánů. A svět plný infinitesimálních stimulů, které mohou (a nemusí) mít kataklysmatické následky.
Milujeme infinitesimální stimuly. Milujeme chaos.
Tak nás zvedněte ze země, protože je chladná.

Ale já chlad rád. A vodu. A čas. A krásnu.
Mám rád lásku.

Mlžné opary a obláčky a krásy. Všechno je přízračně krásné. I kdyby to mělo být jen pro dnešek, jsem za to tak rád!

Začínám mít rád zvláštní láskou. Takovou, která miluje a zároveň už oplakává minulost a oplakává přítomnost jako by byla minulost, protože v okamžiku už jí bude.

Minulost, budoucnost, přítomnost. Vše je tak provázané, tak nezastihnutelné... vše je tak jedno. Vše je tak čas. Vše je tak pomíjivé.

Krása. Představte si krásu...

Starlight

19. dubna 2013 v 1:48 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Stýská se mi. Po minulosti. Po nočních procházkách. Po hovorech s přáteli, se kterými jsem si dřív rozumněl mnohem víc. Změnil jsem se já? Změnili se oni? Kam běží můj život? A odkud?
Asi se nedokážu smířit se změnami.
Vím, že nevím, co chci. Chci, aby se jisté věci nestaly. Rozhodně vím, kterou věc bych smazal. Protože většina chyb, které uděláme, jsou svým způsobem krásné, protože vedou nakonec k tomu, že náš život je tím, čím je. Ale jiné chyby jsou prostě jen na škodu a žádný život jim nemůže ubrat jejich ošklivost.
Stýská se mi po dnech, kdy jsem něčemu věřil. Kdy dávaly věci smysl. Kdy jsem chtěl. A nechtěl. Co dělám dnes? Co mi dává smysl? K čemu mám chuť? Co chci dělat?
Viděl jsem dnes tři lidi v parku, kteří cvičili tai-chi. A tak jsem se zamyslel, co mi to kdysi dávalo. Bylo vidět, že je to bavilo a já cítil to prázdné místo. Kdysi mi to dávalo smysl. Cvičit tai-chi. Pracovat s energií. Číst. Něco se sebou dělat. Kdybych neměl aspoň několik povinností, byl bych teď schopný shnít za živa. Co mě baví? Co mi dává smysl?
Kam zmizelo mé minulé já? Kam mizí minulost? Kde se schovává? Proč si z ní aspoň někdy nemůžeme znovu pořádně ukousnout? Víc než jen formou vzpomínky.
Chybím si. A mám ze sebe strach. Bojím se o sebe. A nevím, co mám dělat. Nevím, jestli vůbec cokoliv dělat chci. Všechno plyne, ale já bych si občas přál, aby věci stály.

Je noc. Krásná noc. Čistá noc. Noční vzduch nádherně voní, voní po létě a je tak příjemně chladný. Chci být venku. Hrozně po tom toužím. Chci zabíjet čas sáhodlouhou procházku bůhvíkde. U Vltavy, na Žižkově, u svého domu.

Chybí mi tehdy.
Chybí mi všechna ta dávná tehdy. Všechny ty dny, všechny ty noci. Všechny ty chvíle mého života. Je jenom teď. A teď je tak prázdné bez všech těch tehdy. Někdy bych to chtěl zase zažívat. Všechno v tomhle světě je tak cenné, tak hrozně moc cenné. Každá chvíle, každá drobnost, úplně všechno. Nic se nevrátí. Nic už nebude. Všechno tak daleko. Všichni se mění a všechno se mění. Věci končívají. Chodí to tak. Proč se s tím nedokážu smířit?
Jak dál? Kam? Proč?
Chci tě zpátky. Chci vás zpátky. Všichni jsou mí architekti. Nelze je opustit. Všechny mám tak rád. A zapomínám na ně, ale stejně je mám rád. Přátelé a známí. Kde bych byl bez nich? Co bych byl bez nich? Proč přátelství končívají? Proč si s lidmi přestávám rozumět, proč si s nimi přestávám povídat? Škola? Čas? Nebo si už prostě nemáme co říct? Vyčerpali jsme svůj počet slov a témat? Už není dál co vyjádřit?
Je všechno tak hrozně mělké?

Rozjitřené city...
Stesk.

Nic nebude jako dřív. Nic už není jako dřív. A já bych moc chtěl, aby zase na chvíli bylo. Proč si všech chvil vážím až když jsou dávno minulé?
Lidská křehkost se rozpadá. Nejradši bych se rozpadl s ní.

Co se stalo? Kam to všechno zmizelo?

Za horizontem událostí už není žádné "zpět". Point of no return.

Chybí mi zájem o cokoliv. Zjišťování informací. Nadšení. Elán. Chuť. Motivace. Všechno je pryč.
Nejsem v depersi. Jsem asi jen už tak líný. Nebo tak zdegenerovaný. Tak lhostejný.

Opakované přehrávání jedné kratičké skladby je asi jediný způsob, jak vracet stále dokola jednu chvíli. Jen slova tady na blogu přibývají.

Chybí mi absence kritiky, chybí mi neskepse a necynismus. Chybí mi mé naivní já, mé tak moc věřící a ochotné a svým způsobem optimistické já. Chybí mi dětskost. Co vlastně jsem? Dospělý? Zkažený? Vyhořelý? Ztracený? Zvrácený?

Chtěl bych se rozplynout. Chtěl bych zmizet. Chtěl bych přivonět k jasmínům.

Chybí mi letní bouře. A všechny ty pocity s ní. Chybí mi má první láska, má první zamilovanost. Chybí mi i dřívější chvíle. Chybí má první přátelství, má první seznámení a přiblížení se k někomu, mé první výstupy z anonymity. Chybí mi snad všechno. Mám něco, co bych za minulost nevyměnil. Ale tolik mi toho chybí, tolik toho postrádám. Tolik toho bylo a už není. A já jen truchlím nad zjevným. Nechci spát, chci dál truchlit. A chci se opít a truchlit ještě víc a ještě hlouběji a nepřítomněji. Chci mít sny o minulosti. Cokoliv. Jen ať je na chvíli zase zpátky, zase přítomná.

Je toho tolik, co zmizelo. Co odešlo. Nejen smrt ukončuje. Všechno ukončuje. Každá chvíle. Každý nádech. Každý okamžik. Každý bod přítomnosti. Cokoliv co se děje se už stalo a už se nikdy nestane. Jedinečnost a pomíjivost jdou ruku v ruce. A venku prší. Každá kapka je jedinečná. Žádná z těch kapek už znovu nebude. Svět pláče nad pomíjivostí. A já chci zmoknout. Aspoň trochu.

V našem světě je tolik místa pro osamělost.

I v tuhle hodinu je pár lidí vzhůru. Svítí se jim v oknech. Jsou slyšet zvuky. A já je za to miluju. Protože mi ani nic jiného nezbývá, v tuhle hodinu... Buď to a nebo upadnout do hluboké samoty.

Co je to člověk?
Proč je tak sám?

(A zbývá toho ještě tolik... tolik co napsat)

Nén

14. dubna 2013 v 23:19 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Idiocie, hajzlovitost, podvodnost. Ale není psychická nepohoda totéž jako fyzická? Lžu, překrucuju pravdu, nebo jsem pravdomluvný? (Svědomí má silný hlas.)
Možná bych měl zmizet. Navždy. Když jsou i věci, které neříkám nikomu. Když jsou i chvíle, kdy bych neměl existovat. Když už jsem všude navíc. Nejen zbytečný, ale na škodu.
Chtěl bych být jako nádherná mlha, usednout a pak se zvednout, zmizet, rozplynout se. Kam vlastně mizí mlhy?

Stačí pár slov a je to pryč. To už začínám být tak moc mělký? Tak moc povrchní? Tak moc hedonistický? Tak málo introspektivný? Kdo vlastně jsem? Co jsem?
Poslední týden. A pak uvidím. Poslední týden mám čas jistý.

Přiblížilo se to nečekaně rychle.

Hrana. Život na hraně. Dokud o tom člověk stihne přemýšlet jako o něčem vzrušujícím a zábavném, není to na hraně. Hrana řeže. Tam není místo pro radost a vzrušení.

Zamícháme kašičku, zabloudíme v lesíčku. Chci zpátky svoje dětství. A nebo chci pryč svoje já. Kierkegaarde, proklej mě.
Nejsou to lži. Není mi dobře. Nemůžu vylézt. Nemůžu se nechat spálit.

My name is Nemo Nobody.

Někdy by bylo lepší prostě zmizet. Rozplynout se. Rozpustit se. Prostě nebýt. Bylo by to fajn, nemůžu si pomoct.
A nevím co píšu.
Píšu. Prostě píšu. Vždycky se dostanu do stavu, kdy prostě píšu. A dělám překlepy a tak, ale to nevadí. je to jako vypsání nějakého vnitřního dialogu, nebo útržků mnoha dialogů. Člověk musí psát co nejrychleji, natolik rychle, že už ani neví, co píše, jen stíhá jakž takž korekturu, a to velmi mizerně, hlavně aby zastihl ten hovor. Vnitřní hovor. A pak se to přepne a jede se jiný hovor. Ale jakmile se pozornost upne jinam, je to všechno pryč a už nemá moc cenu se pokoušet to vrátit.

Je mi horko. Je mi špatně. Motá se mi hlava. Chci zimu a vodu. A šeď. Bojím se. Mám hrozný strach. Ze všeho. Ze sebe. Nečtu. Nepíšu. Nejsem.

Za dva týdny dva články, blížíme se k rekordu pasivity. Blížíme se k rekordu mrtvolnosti.
Zbytečný člověk. To jsem já.

Musím poslouchat říční hudbu. Šedou hudbu. Nebo šedavou. Ne, šedou. Dokonale krásnou Lykke Li a její království zvláštní hudby, která se hodí k té tiché, němé řece a k dešti a k chladu.

Chci chlad. Chybí mi vzduch. Udusím se. Dusím se. Potřebuju dýchat. Potřebuju zchladit. Potřebuju se vypařit a splynout se vzduchem. Musím nebýt. Bojím se. Bojím se úplně všeho. Asi se bojím i dýchat.

Modrá. Chci modrou.

Vodu. Sny.

Všechno to vyzní tak pateticky, když kouknu o pár řádek zpátky. Tak hloupě a mělce a uboze. Tak bezvzdušně. Chci vzduch. Tak bezdušně. Chci duši.

Zima... Horká zima.

Rezignace.

Někdy se prostě dýchat nedá. A jen to umožní člověku nádech.

Chybí mi chvíle pro sebe. Chybí mi něco, co jsem sám sobě věnoval. Ne čím jsem zabíjel čas, čím jsem se bavil, ale něco, co jsem udělal ve volném čase. Volný čas, to slovo skoro neznám, teď je jen zabitý čas, čas, který musím věnovat něčemu, ale nechce se mi a tak ho zabiju. Ne volný čas, ne chvíle odpočinku. I spánek je povinnost. Kdy se zastavím, abych přičichl k růži? Nebo k jasmínu?

Listí bude šeptat a voda poteče
Leaves will sing and water flow
Lassi linduvar ar neni siruvar


A pak snad někdy...

Asi mi je dobře

4. dubna 2013 v 0:20 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Mám pocit, že letím neskutečnou rychlostí. Myslel jsem si, že stojím na místě a místo toho letím. Všechno je tak rychlé, tak pomíjivé, tak hrozně nezachytitelné. Mrknu okem a vše je jinak. Během jednoho dne se děje tolik věcí, v celém životě najednou není chvilka klidu a já stále zrychluji. Nestíhám už téměř ani dýchat. Je to let. Trysk. Bůh ví co. Ale místo abych všechno stíhal mám pocit, že mi všechno ještě víc mizí pod rukama. Čekám na zeď, o kterou se roztříštím. Přemýšlím, jaký je můj život. Dobrý? Špatný? Smysluplný? Absurdní? (Absurdní je ještě skvělý) Nudný? Nic neříkající? Troskovitý? Patetický?

Nevím nic. O ničem. Letím jako blázen a zapomínám mozek daleko za sebou. Zapomínám všechno. Z chvílí absolutního štěstí se dokážu pohledem do propasti ocitnout v beznaději. A cesta nahoru je nesmírně těžká.

Netočí se mi hlava. Nemám závratě. Nemám touhy. Nemám vesmíry. Všechno je při starém. Neměním se. Nedýchám. Nestíhám.
Je? Je všechno při starém?

Co je jinak?
(Smrt je blíž)

Hrůza a obranné mechanismy pořád dokola, až je to směšné. A pak ty rty a oči.... brzda.

Ale když brzda brzdí moc prudce... rozsekáte se.

Rozsekám se?
(Bože, ne...)
Ne.
Ne.
Ne.
Všechno bude v pořádku.
(Kdo jiný to smí říct? Kdo jiný než já? Jedině On)

Nesmím zapomenout, že se nic nezmění. Já jsem stále já. Místo radosti v radosti radost ve smutku.

Mládí nezná bolest.

Kolik bolesti znám? Kolik skutečné bolesti? Kolik skutečné psychické bolesti? Není pro mě vlastně všechno jen slastný požitek? Depka, úzkost, samota... Jako bonbony v pytlíku, každý skvělý... Jen se jich nesmím přejíst.
Život je jedno velké obžerství.


A já se obžírám Lykke Li. Mám do-stropu-čumnou náladu, opět nepojedu do Brna. A tak jsem se těšil. Jediné místo, kde se cítím volný. Asi že je tak daleko.

Jednou se opiju a budu chodit po zdech Vyšehradu. Buď spadnu a nebo nespadnu. A když spadnu, tak spadnu. Budu spadlý. Padlý. Budu dole. A nic víc.
Žádné létání, žádná chůze po vodě.

Jediné, co potřebujeme, je dýchat.

A teď letím? Stojím? Padám? Co?
Altus alta altum.

Jemné, tiché tóny.
A na čase nezáleží. Protože "teď" není čas.
A až to všechno skoční, bude to skončené. Nebude nic.

Bojím se toho... a přitom jsem to jen já. Ten smutek, ta melancholie. Co jiného? Kdo jiný?
(Tohle není filosofie, tohle není báseň, tohle je zpověď.)

Znám hrůzu.
Je mi dobře?
Asi jo. Asi mi je dobře.